Uplynulo přesně šedesát let od chvíle, kdy do české společnosti vstoupila asi nejznámější fiktivní postava tuzemských dějin – Jára Cimrman. Jeho jméno poprvé padlo v rozhlasovém pořadu Nealkoholická vinárna u pavouka z úst Zdeňka Svěráka. Tehdy ale Jára Cimrman ještě nebyl univerzální vynálezce, světoběžník ani spisovatel. Fenomén se dále rozvíjel. Tři měsíce poté v rozhlasovém pořadu oznámili tvůrci nález Cimrmanovy pozůstalosti a v nadcházejícím roce pak uvedli první dvě hry. Letos tak Divadlo Járy Cimrmana vstoupilo do šedesáté sezony.
Dekády trvající úspěch v začátcích nikdo ze zakladatelů nečekal. „Dali jsme mu jméno Jára Cimrman. A netušili jsme tenkrát, že to jméno je tak krásné, že by si zasloužilo něco víc,“ vzpomíná Svěrák.
Následně po Cimrmanovi pojmenovali i divadlo. Vznikla tak fiktivní osobnost z doby Národního obrození, vlastenec, vynálezce, cestovatel, hudebník i dramatik. „Je to smolař, který všechno, co dělal, dělal s dobrým úmyslem, aby to sloužilo lidstvu. Byl trochu domýšlivý, vrtal se do všeho. Ale to smolařství bych dal na první místo, a proto, myslím, je Čechům tak sympatický,“ popisuje Svěrák.
Původně v souboru působili jen nestudovaní herci. To se změnilo po smrti Ladislava Smoljaka, kdy ansámbl doplnili Miroslav Táborský nebo Ondřej Vetchý. „Vlastně se to stalo součástí našeho DNA, je to neuvěřitelné, ty texty, hlášky. Lidi, kteří strávili svůj život, dospívání, v české kotlině, tak to používají,“ říká Vetchý, který si nově nastudoval roli praotce Čecha v nejnovější hře České nebe.
První představení bylo v Malostranské besedě
Své historicky první představení – Akt – odehrálo Divadlo Járy Cimrmana v roce 1967 v prostoru Malostranské besedy, kde soubor zůstal až do roku 1971. V témže roce mělo premiéru také Vyšetřování ztráty třídní knihy. Celkem vzniklo patnáct her. Poslední hrou, která měla premiéru před rokem 1989, je Dobytí severního pólu. Ta patří, spolu se Záskokem z devadesátých let, k divácky nejoblíbenějším představením divadla.
V divadle na Žižkově působí soubor od roku 1992, mezitím ale musel vystřídat řadu scén. O tom pojednává i snímek Nejistá sezóna z konce osmdesátých let. Popisuje, jak divadelníci, kromě stěhování, čelili také komisím, které schvalovaly jejich scénáře.
Sedmnáctý den, sedmnáctá hodina
Diváci jim ovšem zůstávali věrní a jsou i doposud. Vstupenky jsou vyprodané ihned po spuštění prodeje, každý měsíc začíná sedmnáctého v sedmnáct hodin. Příští týden soubor oslaví cimrmanovské výročí v Tanvaldu, místě, kde Cimrman podle nich strávil stáří.
Jára Cimrman pronikl také do filmu – kromě zmíněné Nejisté sezóny vznikla také adaptace hry Vražda v salónním coupé. Anebo životopisný snímek Jára Cimrman ležící spící. Místa spjatá s Cimrmanem pak zmiňuje dokument Stopy Jára Cimrmana. Česká televize připravuje druhou sérii.
Pomníky napříč Českem
Cimrman existuje víc než půl století pouze v myslích cimrmanologů a nadšenců z řad publika. Druzí zmínění přitom smyšlenému géniovi staví napříč Českem pomníky a další poutní místa.
V Letohradě v Čechách v podhůří Orlických hor věnovali Cimrmanovi muzeum. Mají tam také pomník. Do muzea v Letohradě jezdí také Poláci, kteří to mají blízko a o postavě Járy Cimrmana velice dobře vědí. Nedaleko se pak nachází ulička nesoucí Cimrmanovo jméno. Není v pravém smyslu uličkou, ale jen obyčejnou pěšinou pod zámkem.
V Českých Budějovicích pak postavu Cimrmana připomíná dvorek u vodárenské věže. Jihočeské město je zmíněno ve hře Záskok.
Mohyla a pomník je pak u železniční zastávky Kaproun uprostřed lesů České Kanady. Připomíná příběh o tom, jak Járu Cimrmana v těchto místech vyhodili z vlaku jako černého pasažéra.
Zmínka o Cimrmanově skonání při testování svého vynálezu je i v Husí cestě poblíž Tuhaně na Českolipsku – v těchto místech býval Pramen Járy Cimrmana. Tam tedy stopa smyšleného českého génia končí.