Věra Horáková (rozená Grubrová) patřila k úspěšným československým basketbalovým reprezentantkám. S národním týmem procestovala v šedesátých letech řadu zemí. Vrcholovou kariéru ale podle ní ovlivňovala i tehdejší politická situace. V družstvu vládla nedůvěra a podezírání. Dnes třiadevadesátiletá pamětnice vzpomíná také na dětství za války a své úplné sportovní začátky.
„Toto je moje první soustředění na košíkovou, které se konalo v Židlochovicích. My jsme to tehdy museli spojit s tím, že tam jedeme na brigádu. Tak jsme tam brigádničili a mohli jsme trénovat,“ ukazuje dnes třiadevadesátiletá Věra Horáková fotografie v albu.
Úspěšná basketbalová reprezentantka se narodila v roce 1933 v Brně jako druhá dcera manželů Grubrových. „Toto je sestra o rok a půl starší a já jako tlustá holka,“ ukazuje na fotografii z dětství.
Hrnec sádla na zahradě
Do školy chodila v Brně, velkou část dětství ale strávila s rodiči u prarodičů v Borovníku. S obcí se pojí také její vzpomínky na osvobození.
„Musím vám říct, jak jsme se připravovali na příchod armády. Babička říkala: Nebojte se, zakopeme kýbl sádla. Dali ho na zahradu, která byla hned u domu. Tatínek udělal díru a zakopali ho. Říkali jsme si, že je to ohromné, kdyby něco, máme kýbl sádla. No ale neměli jsme, protože ti Rumuni, když přijeli – to byli samí koně, spousta koní – se ubytovali právě na naší zahradě,“ vypráví.
Z baculatého dítěte sportovkyní
Po válce se rodina vrátila do Brna a bydlela v Tržní ulici. Otec měl povoznictví a matka pracovala jako kuchařka v hotelu. Věra chodila do dívčího gymnázia v Křídlovické ulici a sportu se věnovala v Sokole Brno IV. „Na ulici si se mnou děti nechtěly hrát, protože jsem jim jako malá nestačila. Ale potom ve škole se projevil můj skrytý talent pro míčové hry,“ říká.
Cvičila na nářadí, hrála házenou i volejbal. K basketbalu se poprvé dostala v kvartě, a nakonec mu dala přednost před házenou. „Přišel tehdy Milan Holub, který dělal agitaci. S ním jsme se domluvili a scházeli jsme se na trénincích v Bratislavské. Tam byla taková malá škola, tak tam jsme chodili na tréninky,“ popisuje, jak se dostala ke košíkové.
Chtěli, aby donášela
„Díky tomu, že jsem se rozhodla pro košíkovou a že jsem se dostala do národního družstva, tak jsem objela celý svět. My jsme se dostaly do Francie, do Německa, do Jugoslávie,“ říká. Na mistrovství Evropy v Jugoslávii v roce 1954 skončil československý tým druhý.
I vrcholový sport byl podle Věry Horákové poznamenaný tehdejší politickou situací, která přinášela atmosféru nedůvěry, vzájemného podezírání a obav. „Přišli dva pánové, kteří chtěli, abych jim slíbila, že budu sledovat, co se tam děje, o čem se tam mluví, kdo s kým mluvil. Nakonec jsme přijely zpět s tou stříbrnou medailí, ale naštěstí nikdo za mnou nepřišel,“ popisuje. Tehdy prý měla strach, že pokud odmítne informace předávat, z národního družstva ji vyřadí.
Tajná cesta do Jáchymova
Podobné obavy měla také v době, kdy jezdila navštěvovat kamaráda, kterého za protistátní činnost odsoudili na devět let, do Jáchymova. „Jednou jsme měly soustředění v Karlových Varech a já jsem musela něco nalhat trenérovi, aby mě uvolnil, a jela jsem do toho kriminálu. Musela jsem ale využít toho, že jsem dostala povolení. Jinak by to bylo zase až za dva nebo za tři měsíce, protože já, potom maminka, potom tatínek a já jsem byla na třetím místě. Kdyby se to býval trenér Mrázek nebo náš doktor Samek, bývalý komunista, dozvěděli, tak jsem z toho národního družstva vyletěla,“ říká.
Mistrovství světa v Peru v roce 1964 bylo jejím posledním turnajem v národní reprezentaci. V té době už byla pět let vdaná za středoškolského učitele tělocviku Milana Horáka. Poté odešla na mateřskou a narodila se jí dcera Daniela. Po třech letech se ale k basketbalu vrátila. Nastoupila jako hráčka Univerzity Brno a později také trénovala žákyně.
„Moje životní výhra byl můj manžel. Danielu s mojí maminkou opatrovali od jejích tří let a mně umožnil, abych jezdila na zájezdy. To by neudělal každý mužský,“ uzavírá.