Jan Trachta pracuje tam, kde se špičková medicína potkává se strachem, bezmocí i obrovskou odpovědností. Jako dětský chirurg a urolog zažil náročné operace v Motole i dramatické mise s Lékaři bez hranic. Přesto o sobě nemluví jako o člověku, který má všechno pevně v rukou.
Bez okolků přiznává paniku ze střelby, pochybnosti po každé operaci i to, že doma bývá stejně bezradný a unavený jako kdokoli jiný.
Pach dezinfekce a věčná nejistota
Do pražského Motola po škole nenastoupil kvůli vznešenému poslání, ale z docela obyčejného důvodu – potřeboval placené místo, aby měl z čeho žít. Práce s malými pacienty ho nakonec chytila, přinesla ale i stálý tlak, na který se nedá zvyknout.
Přitom dětská medicína nebyla jeho snem. Jenže nakonec ho zcela pohltila. „Ukázalo se, že mi naprosto vyhovuje,“ říká.
Navzdory tlaku. I když totiž operace skončí úspěchem, úleva nepřichází automaticky. „Řeknete si: fajn, udělali jsme to dobře, ale sakra, uvidíme, co bude dál. Na medicíně je frustrující, že se vlastně nikdy nemůžete pořádně nadechnout a říct si: Jo, jsem dobrej,“ popisuje Trachta.
Navíc dobře ví, jak děsivě nemocnice působí z druhé strany. „My doktoři, co v tom špitále pomalu bydlíme, snadno zapomeneme na ten pocit dítěte. Jdete s mámou za ruku, otevřou se dveře, všude to divně páchne dezinfekcí a vás poleje čirá hrůza.“
Když vás zachrání náhoda
Zkušenosti z válečných zón v Kongu nebo Středoafrické republice ho definitivně zbavily iluzí o vlastní neohroženosti. „Při ostřelování nemocnice v Africe jsem o sobě pár vteřin vůbec nevěděl. Byl jsem v naprosté panice, strachy úplně sevřený,“ vzpomíná.
Nejblíž smrti byl v Sýrii, kde jejich základnu přepadli ozbrojenci z Islámského státu a část kolegů unesli. Trachta tehdy vyvázl jen díky shodě okolností – byl zavřený na operačním sále u akutního císařského řezu. „Měli nás sebrat všechny,“ říká věcně.
Právě tahle zkušenost mu pomohla srovnat si hlavu i profesní ego. „Už jsem se vyblbnul, vyskákal, nemám potřebu se předvádět. Dnes si spíš řeknu: Pojďme to zvládnout, jsme lidi na svým místě a uděláme maximum.“
Z války rovnou do rodinného provozu
Největší zkouškou ale často nebývá sál, nýbrž návrat do běžného života. Po vypětí v polní nemocnici nepřichází klid, ale obyčejná všednodenní realita.
„Ani já spoustu věcí nezvládám a občas jsem ze svýho života zoufalý. Pak přijdete domů a tam se do vás pustí pro změnu ne mezi řádky, ale zcela otevřeně manželka, emoce a děti,“ popisuje s nadsázkou i pochopením.
S věkem a stovkami odoperovaných hodin se u něj vytratila touha po titulech i velkých gestech. To nejpodstatnější se smrsklo na jednoduché okamžiky: „Když se podaří dostat dítě z toho nejhoršího, bývám dojatý. Dřív jsem takový nebýval, ale teď se mi chce i brečet. A pak si jen řeknu: Tak je to dobrý. Asi že žijeme.“
VIDEO: Válečný chirurg o potenciálu Afriky: Je hluboko zakopaný a vykřesat ho dá práci
Zdroj: FACE TO FACE