Přidržme se definice, že extrémní jsou ty názory, které jednak požadují zásadní změnu společenského uspořádání a jednak tak činí způsobem netolerantním vůči zbytku názorového spektra.
Extrémní názory jsou pro společnost škodlivé, protože jejich uplatnění do praxe hrozí narušením její integrity. Na jejich obsahu až tolik nezáleží. Nositelé protichůdných názorů mají totiž přinejmenším jednu věc společnou: Všichni tvrdí, že chtějí, aby byl svět lepší. A všichni tomu věří. Žádný z nich ale také není tolerantní vůči ostatním.
Většinová společnost však extrémní názory přirozeně odmítá. Je to proto, že mnohem důležitější než odpověď na otázku, co je správné či co je pravda, pro ni je udržení sociální soudržnosti a stability. Tedy přesně toho, co se nositelé extrémů snaží nabourat. Krajní pravice je v očích veřejnosti stejně škodlivá a nebezpečná jako krajní levice.
Likvidační fašismus
Pravicoví extremisté jsou vesměs následovníci ideologií, které prohrály druhou světovou válku a jsou i dnes, více než osmdesát let po jejím konci, zcela mimo veřejný diskurs. Propagace jejich ideologií je zákonem zakázaná a společensky nepřijatelná. Nepřijatelný je jakýkoli symbolický odkaz nebo zmínka, ostatně řada politiků a osobností, které (i v žertu, či dokonce zcela nevědomě) pozdravily své příznivce zvednutou pravicí ihned, čelí obviněním a ostrakizaci.
Být v moderní evropské společnosti zastáncem krajní pravice je prakticky neslučitelné s veřejným působením a do značné míry i soukromým životem. Ostatně, kdo z vás by chtěl mít za souseda fašistu?
Původní krajní levice v podobě komunistického hnutí je na tom velmi podobně jako opačná strana spektra. Její propagace a podpora je zákonem zakázaná, ukazování symbolů na veřejnosti znamená riskovat její odpor a pohrdání.
Přesto se krajní levici podařilo něco, co pravici ne. Svlékla si svůj původní šat, sociologicky řečeno opustila habitus a přizpůsobila se. Být vaším sousedem je pro ni velmi jednoduché a vám to nejspíše vůbec nevadí.
Přijatelný extrém
Zastánci extrémní levice jsou častěji inteligentnější a v důsledku toho vzdělanější lidé, než je průměrný skinhead, a objevili způsob, jak obejít zákonnou perzekuci i společenské vyloučení. Opustili všechny nežádoucí symboly: rudé hvězdy, srpy a kladiva a také příběh o boji společenských tříd, který ve svých teoriích definoval Karl Marx.
Místo války skupin vytvořili boj o svobodu utlačovaného jednotlivce. Ne však kohokoli – jen takového, který z nějakých důvodů nezapadá do společenských konvencí. Nejsi si jistý svým pohlavím? Rasou? Příslušností? Cítíš se být příliš chudý nebo zranitelný? Ochrana slabšího před silnějším patří mezi archetypální vzory, které si nosíme po svých předcích, a proto je a priori přijatelná. Archetyp boje Davida a Goliáše skvěle sedí na zdánlivě utlačované sexuální, identitní či jiné menšiny a výborně se hodí k obrazu „hodných Palestinců“ proti „zlému Izraeli“.
Jeden z obviněných z teroristického útoku v Pardubicích o sobě psal, že „svoboda Palestině“ pro něj neznamená konkrétní území ani lidi, ale symbolický popis odstranění starých společenských pořádků. V praxi tak nejde o nic jiného než starý dobrý marxismus v novém podání.
Představitelé krajní levice investovali mnoho úsilí a energie do toho, aby svůj narativ, tedy „boj za práva“ (ve skutečnosti ale „proti systému“), prezentovali médiím, novinářům, mediálně vlivným lidem, celebritám a influencerům jako něco, co je vlastně normální. Argument „bojujeme za práva“ nebo „proti změnám klimatu“ se jevil jako přirozený – je to přeci onen obraz hodného malého proti zlému velkému.
To vytvořilo dobře známou situaci, kdy médium publikuje příspěvek, který považuje za zcela neutrální, a ani si neuvědomuje, jak je tendenční. Krásný příklad nabízí ČT24, která o zadržených kvůli terorismu v Pardubicích píše jako o „aktivistech“, zatímco pro podobné výlupky z druhé strany spektra má vždy označení „krajní pravice“. Ostatně loni se na účtu ČT24 na sociální síti X o krajní pravici psalo dvanáctkrát a o krajní levici přesně jednou. A za celých uplynulých deset let jen čtyřikrát…
Mediální agenda je nejenom odrazem té politické, ale také jejím tvůrcem. Komplementární teorie masové komunikace říká, že média nejsou sto politikům ani veřejnosti vnutit, co si mají myslet (byť politici i veřejnost často věří opaku), ale zato je velice efektivní v nastolování jejich agendy. Zkušenost hovoří, že se to děje mnohem snáze v evropském než v národním kontextu.
Rovnost a marxismus
Řada Evropských agend a strategií je budována na principu rovnosti, což je stěžejní téma levice, která upřednostňuje rovnost na úkor individuálních šancí a úspěchů a zaopatření nad oprávněním, což jí umožňuje rovnost vynucovat nástroji veřejné správy a kontroly. Jednou je to rovnost genderů, jindy generací a zase jindy národností.
Přestože tyto rovnosti působí pozitivně a jako agenda jsou veřejností schvalovány, jejich implementace vytváří konflikty a staví proti sobě lidi či organizace.
Pokud si kladete otázku, jak taková nespravedlnost ve jménu rovnosti souvisí s krajní levicí, pak si stačí připomenout, že základní tezí marxismu je třídní boj znevýhodněných proti zvýhodněným.
Nicméně lidská společnost je cyklická a v okamžiku, kdy se extrém stane mainstreamem, začnou vznikat tlaky na jeho odstranění. A to naší společnosti dává naději.
Autor je firemní sociolog
