Slovo Lurdy dnes vyvolává ambivalentní pocity. Na jedné straně stojí archaická religiozita, na straně druhé nevkusný kapitalistický profit, stánky s kanystry na svatou vodu a kýčovité madonky.
Francouzští dokumentaristé, kteří v minulosti natočili portrét pornohorce Rocca Siffrediho i sondu do nitra pařížského baletu, se však ve svém devadesátiminutovém snímku V Lurdech rozhodli obě tato klišé ignorovat.
Režiséři vytvořili formálně rigorózní studii lidského utrpení a solidarity. Snímek, který se do českých kin dostává dlouhých 7 let od své premiéry, představuje v kontextu televizních reportáží a hraných filmů – jakým byly například Lurdy Jessicy Hausner – obrat k intimitě.
Demaizière a Teurlai zcela rezignovali na komentář mimo obraz, expertní rozbory sociologů či teologů a akademický skepticismus. Téma zkoumají výlučně skrze samotného poutníka, jeho tělo, psychiku a bezprostřední okolí.
Portréty poutníků
Dokumentární mozaika je složena z portrétů lidí, které společnost kvůli jejich handicapu či sociálnímu postavení často přehlíží. V pečlivě komponovaných záběrech sledujeme například otce, který doprovází dospívající dceru potýkající se s morbidní obezitou, ponižováním a výsměchem okolí.
Vidíme úspěšného manažera ochromeného nevyléčitelnou amyotrofickou laterální sklerózou, který s klidem reflektuje svou blížící se smrt. Mezi poutníky se objevuje také ochrnutý Jean-Louis, jenž po pokusu o sebevraždu ztratil řeč i mobilitu, nikoli však smysl pro humor, či voják odhodlaný ulehčit poslední dny svému vážně nemocnému synovi.
Jak zachytit tolik tísně a neštěstí, aniž by došlo k jejich exploataci? Autoři nacházejí odpověď v odstupu, promyšleném střihu a pozorném naslouchání.
Jedním z nejpozoruhodnějších aspektů filmu je dekonstrukce samotného procesu pouti. Vidíme precizní logistiku, od hromadných transportů nemocných až po každodenní provoz ve specializovaných zařízeních, která tyto „lázeňské hosty“ na týden přijímají.
Absolutní nezištná solidarita
Při tom vyvstává ústřední motiv filmu, který přesahuje samotné náboženské dogma: absolutní nezištná solidarita. Pomocníci a dobrovolníci, mezi nimiž figuruje mnoho mladých lidí obětujících svůj volný čas, nejsou zobrazeni jako ti, kdo si kupují čisté svědomí. Film akcentuje vzájemnost jejich aktu – asistenti dostávají od nemocných stejné množství energie, jaké sami investují.
Vztah mezi ošetřovatelem a pacientem je prost servility či soucitu. Drsná realita péče se střídá s momenty odlehčení, kdy sestry v šedých uniformách tleskají do rytmu banální popové písničky.
Autoritu církve pak osvěžujícím způsobem narušuje postava mladého kněze. Jeho přímočarost, absence sentimentu a břitký humor rozbíjejí zažité stereotypy o upjatém katolickém klerikalismu. Vnáší do celkově tíživé atmosféry momenty ryzí radosti a ukazuje, že víra nemusí být rigidním souborem příkazů, ale živým, neformálním dialogem.
Otázka uzdravení a zázraků je v dokumentu přítomna neustále, ale spíš podprahově. Církev od počátku tradice uznala pouhých 70 případů nevysvětlitelných vyléčení.
Zázraky jsou loterie
„Zázraky jsou jako loterie, vybráno je nás naprosté minimum,“ konstatuje odevzdaně jeden z paralyzovaných mužů. Statistická nepravděpodobnost však zhruba pro 6 milionů věřících, kteří do Lurd každoročně zavítají, zjevně nepředstavuje bariéru.
Thierry Demaizière a Alban Teurlai velice střízlivě kombinují viditelné s neviditelným. Jejich film díky tomu není teologickou obhajobou křesťanství ani investigativní reportáží o komerčním pozadí jednoho z nejnavštěvovanějších poutních míst světa.
Jde o dílo, jehož morální apel je silně humanistický a sekulární. Skutečný zázrak, který režiséři v Lurdech objevují, spočívá v lidském odhodlání čelit nepřízni osudu a v síle kolektivní sounáležitosti.
