Čerstvě třicetiletý Kamil v současnosti žije v menším středočeském městě nedaleko Prahy v patře domku rodičů a plánuje vlastní bydlení. Absolvent oboru kuchař-číšník po čtyřech letech v gastronomii odešel na několik let z České republiky a pobýval a pracoval na různých místech.
Nejdelší čas strávil v Peru a v Amazonii. Po návratu do vlasti absolvoval rekvalifikační masérský kurz, přičemž se chce této činnosti profesně věnovat a dále se v ní vzdělávat a zlepšovat.
Rok mateřské dovolené má před sebou sedmatřicetiletá Františka, která před svatbou a otěhotněním působila ve státní správě, na ministerstvu financí, a i dnes stále sleduje svět financí a investic. I díky tomu se tak nebojí, že by jí v oboru ujel vlak.
Žije v moravském krajském městě, ale nebrání se ani možnosti přestěhovat se s rodinou do zahraničí. Možnosti ji otevírá i to, že vzdělání získala ve Velké Británii, a protože jí jde studium cizích řečí, vedle angličtiny ovládá i němčinu a polštinu. V současnosti s manželem uvažuje o druhém dítěti. Dlouhodobě odmítá vidinu práce v korporátu.
Mileniálové jako nejnešťastnější generace?
Ke Kamilovi a Františce se ještě vrátíme. Patří mezi lidi narozené mezi lety 1981 a 1996, souhrnně označované jako generace Y či mileniálové. „Aktuálně představují 2,0 až 2,2 milionu ekonomicky aktivních osob a přibližně 40 procent všech zaměstnaných v České republice,“ upřesňuje Jiří Halbrštát, ředitel náboru a marketingu personální a pracovní agentury ManpowerGroup Czech Republic.
Deník Washington Post v roce 2020 v článku Nejnešťastnější generace v americké historii vykreslil tuto skupinu lidí jako životní smolaře, na které plnou měrou dopadla globální hospodářská krize, která začala v roce 2008, pak covidová omezení a další události znesnadňující jejich vstup do ekonomického života.
Autoři došli k závěru, že mileniálové jsou dlouhodobě znevýhodněni na trhu práce, jejich šance získat vlastní nemovitost, ale i některé spotřební věci se snižuje a ekonomicky jsou na tom hůř než starší a částečně i mladší ročníky.
Americký text ve své době vyvolal velkou odezvu a odkazovat na něj začala i další média. Vznikl obraz generace odsouzené k tomu mít se hůř než její rodiče. Data z poslední doby však ukazují, že jde o obraz přinejlepším nepřesný a neúplný.
Otřesy pracovního trhu z posledních let ukázaly, že mnozí současní třicátníci a o něco starší vrstevníci jsou schopni fungovat v duchu hesla amerických mariňáků „improvizuj – přizpůsob se – překonej“, což zvyšuje jejich ochotu měnit nevyhovující zaměstnání a tím i konkurenceschopnost.
Dospívání na horské dráze
Ve vyspělé části světa se lidé narození v 80. a 90. letech cvičili od dětství ve schopnosti reagovat na nové situace. Vedle společenských a politických změn se masově rozšířilo užívání internetu a dalších nových technologií, které trvale změnily svět práce.
„Generace Y, tedy dnešní třicátníci a čtyřicátníci, je první skutečně přechodovou generací české společnosti – vyrůstala na pomezí dvou světů. Na rozdíl od mladších generací ještě pamatuje analogovou éru, ale profesně i společensky už funguje plně v digitálním a globalizovaném prostředí,“ vysvětluje Kateřina Horynová ze společnosti Ipsos.
Tvrzení Washington Post, že globální ekonomická krize ovlivnila nástup mileniálů do pracovního procesu, potvrzují i domácí údaje. V datech je to dobře vidět: podíl nezaměstnaných se ze 4,5 procenta v roce 2007 zvýšil a v roce 2013 dosáhl 8,2 procenta.
Nejhorší podmínky nástupu do zaměstnání
„Mladé lidi od 18 do 29 let ekonomický vývoj zasáhl citelně, v krizových letech tvořili téměř 30 procent všech nezaměstnaných,“ přibližuje Kateřina Duspivová, seniorní analytička v Ústavu empirických výzkumů STEM. Ono vysoké procento dle oslovených odborníků způsobuje praxe firem v časech krizí nejdříve propouštět nezkušené zaměstnance.
Zhoršené podmínky v době nástupu do zaměstnání však nelze ztotožňovat se smůlou, která by se údajně měla dnešním třicátníkům a čtyřicátníkům trvale lepit na paty. Zvláště když po krizi přišel hospodářský boom, v Česku spojený s rekordně nízkou nezaměstnaností, která v roce 2019 klesla pod tříprocentní hranici.
„Trh práce byl přehřátý, což posílilo vyjednávací sílu některých skupin zaměstnanců. Přišel rychlý růst mezd, snadné střídání práce, možnost více si vybírat,“ popisuje Duspivová, co pracovní návyky popisované generace ovlivnilo.
Období růstu nenadále přerušila koronavirová recese. S ní se logicky museli vyrovnat lidé všech věkových kategorií. Pro osoby, které svou kariéru zahájily v nultých letech, však šlo již o třetí výrazný hospodářský zvrat, kterému se musely přizpůsobit.
I tyto zkušenosti přispívají k obecné schopnosti adaptovat se. Tu považují čeští mileniálové spolu se schopností týmové práce za svou největší pracovní devízu, jak ukazuje výzkum poradenské společnosti Deloitte z letošního roku zaměřený na generace Y a Z (označení pro osoby narozené mezi lety 1997 a 2012 – pozn. red.).
Vzdělání jako dlouhodobá investice
Ekonomické postavení současných třicátníků a čtyřicátníků je třeba vnímat i v kontextu dosaženého vzdělání. Procento vysokoškoláků v této skupině podstatně vzrostlo v porovnání se staršími ročníky. Ukazuje to poslední sčítání lidu z roku 2021 i srovnání s těmi dřívějšími.
„Generaci Y bylo v roce 2021 zhruba 27 až 41 let. Hodnoty podílu vysokoškoláků takto starých lidí v minulosti vypadají takto: 12 procent v roce 1991, 13 procent v roce 2001, 17 procent v roce 2011 a 30 procent v roce 2021. Podíl vysokoškoláků se za 30 let více než zdvojnásobil a zdaleka největší skok přišel právě s generací Y,“ vysvětluje Duspivová.
Efekt může být dvojí. Na jedné straně se ukazuje, že stupeň vzdělání v pozdějších letech výrazně ovlivňuje průměrnou výši mzdy. Český statistický úřad udává, že její medián u lidí s magisterským a vyšším stupněm vzdělání činil v posledním čtvrtletí loňského roku 61 110 korun, zatímco prostřední mzda maturantů byla o více než patnáct tisíc nižší. Neméně podstatnou informací je, že meziročně nejvíc mzda vzrostla první jmenované skupině, a to o 6,7 procenta.
Horynová zároveň upozorňuje, že spolu s generačním nárůstem vysokoškoláků dochází i k celkovému prodloužení vzdělávací trajektorie, tedy času, který lidé tráví ve školském systému. Tady někde se může vytvářet iluze, že dnešní produktivní generace se má hůř než její předchůdkyně, ač je to primárně způsobeno pozdějším nástupem do pracovního života.
Generace mimo záři reflektorů
Navzdory tomu, že současní třicátníci a čtyřicátníci tvoří největší část ekonomicky aktivní populace, míra jejich zastoupení ve veřejném prostoru je spíše nižší. Pozorovat to lze například na složení politické reprezentace.
„Zatímco v roce 1990 tvořili lidé do čtyřiceti let přes třetinu sněmovny, v roce 2026 to je zhruba pětina,“ přibližuje propad Kateřina Duspivová. Analytička zároveň dodává, že nižší generační zastoupení ve vrcholné politice často kontrastuje s kulturním a mediálním vlivem. „Generace Y je generací, která utvářela a utváří velkou část zpravodajství, podcastů a obsahu na sociálních sítích,“ doplňuje.
Data společnosti Ipsos zveřejněná v generační zprávě z letošního roku navíc ukazují, že navzdory zvýšené aktivitě v digitálním prostoru zájem o mileniály na sítích rovněž klesá. Zatímco před dvěma lety byly informace o generaci Y vyhledávány stejně často jako ty o generaci Z, letos na jaře byl poměr dotazů dva ku jedné ve prospěch současných náctiletých a dvacátníků.
Chybějící byt jako příležitost pro odvahu i rozvahu
Srovnání běžných spotřebních výdajů tezi o největších ekonomických smolařích v historii dále nabourává. „Pokud se díváme na schopnost vycházet s příjmy nebo možnost dovolit si běžné věci, jako například jíst obden maso, trávit týden dovolené mimo domov, vlastnit auto a podobně, je na tom generace Y v dnešní době lépe než předešlá generace X (lidé narození mezi léty 1965 až 1980 – pozn. red.) před zhruba 15 až 20 lety, kdy byla ve stejném věku,“ konstatuje Duspivová.
Spolu s dalšími odborníky se také shoduje, že se naopak tito lidé hůře dostávají k vlastnímu bydlení a mají omezenější možnosti vytvářet jmění. Opět nejde o to, že by příslušníky současné produktivní generace spojovaly nějaké specifické vlastnosti a vlohy setrvávat v takovém stavu, ale o svět, který je kolem nich.
Z dostupných dat je vidět, že v posledních deseti letech rostly mzdy pomaleji než ceny bytů. Tento nepoměr vyvolává i další specifikum. „Generace Y je skupinou s největším množstvím finančních závazků, jako jsou hypotéky, spotřebitelské úvěry a náklady na děti,“ komentuje Horynová.
Z vlastního bydlení se tak často stává dlouhodobý projekt a nutí jeho tvůrce dělat podle toho jiné životní kroky. Alespoň to naznačuje výzkum společnosti Deloitte, podle kterého 71 procent respondentů z řad českých mileniálů podřizuje své kariérní volby dostupnosti bydlení.
Není to pohodlnost
Analytici zároveň upozorňují, že mladí lidé často k vlastnímu bydlení kráčejí postupně a rozvážně. Vydrží déle ve vícegeneračním soužití a nesahají okamžitě po prvním dostupném nájmu, který by nedával ekonomický smysl. Není to tedy pohodlnost, jak potvrzuje i Kamil z úvodního příběhu. Má možnost bydlet v domě rodičů i se svou partnerkou, ale rozhodl se jinak.
„Nejprve si vytvořím finanční rezervu, pak nám najdu solidní pronájem. Určitě levnější než v Praze, v nějaké dojezdové vzdálenosti,“ představuje své plány.
Nelpět na vlastním „doživotním“ bydlení je pro lidi generace, která už je zvyklá svobodně cestovat, i příležitostí, jak neztratit osobní a pracovní mobilitu.
„Líbí se mi tu, ale někdy si s manželem říkáme, že když je nám dobře tady, může nám být dobře kdekoli. Klidně bych se přestěhovala do Prahy, do Bratislavy, do Varšavy nebo – kdyby byla taková šance – třeba až do Austrálie. Důležité je dát na svůj pocit. Samozřejmě tak, aby to neublížilo dítěti nebo dětem,“ vysvětluje Františka ze stotisícového města.
Ochota se stěhovat – i do zahraničí
Globální statistiky potvrzují, že více než třetina mileniálů je ochotna se za lepším životem a prací stěhovat nejen vnitrostátně, ale i do jiných zemí, čímž se odlišuje od svých předků nebo i o něco starších sourozenců.
Schopnost rychle se přizpůsobit nové situaci se u dnešních třicátníků a čtyřicátníků projevuje i v pracovním životě. Výzkum společnosti Deloitte ukazuje, že nejčastější kariérní ambicí je finanční zajištění, nikoli pracovní komfort.
Související
Podle odborníků jsou častěji ochotní změnit místo, či dokonce obor, když jsou se mzdou nebo jinak nespokojeni. To potvrzuje i začínající masér Kamil, který vzdal kariéru v gastronomii.
„Měl jsem minimální plat, polovina peněz se rozdělovala v hotovosti nezdaněně. Po maturitě mi to bylo jedno, teď přemýšlím jinak. Kdybych se měl vrátit k vaření, spíš bych se pustil do soukromého podnikání. Věnoval bych se zdravé a vegetariánské kuchyni, v Česku to málokdo umí nebo je tomu nakloněn,“ představuje své cíle a ambice.
Benefity musí dávat smysl
Se zvýšenou fluktuací a praktickým přístupem mladších zaměstnanců dnes musí pracovat zaměstnavatelé. Odměny spojené s dlouhodobou loajalitou k firmě, jako jsou roční nebo víceleté prémie, dle odborníků fungují méně než v minulosti.
„Lidé dnes obecně očekávají, že jim benefity budou skutečně pomáhat v každodenním životě, a proto stále více oceňují možnost vybrat si takové, které odpovídají jejich aktuálním potřebám,“ vysvětluje Martina Machová, HR ředitelka společnosti Pluxee ČR, která se zaměstnaneckými benefity zabývá.
Udržet již zavedené zaměstnance a zapojit je do rozhodovacích procesů je pro firmy klíčové. Halbrštát ukazuje, že věkem „prostřední“ skupina produktivních Čechů tvoří polovinu až dvě třetiny středního managementu.
„Během příštích pěti až deseti let budou mileniálové přebírat většinu vrcholových manažerských funkcí. Firmy proto dnes neřeší jen nábor talentů, ale stále častěji také otázku nástupnictví a přípravy nové generace lídrů,“ popisuje.
Nechtějí šéfovat
Aktivní zájem o řízení v této skupině ovšem spíš klesá. „Vedení lidí generace Y nevnímá jako automatický kariérní cíl, ale spíše jako zátěž, která musí být výrazně finančně kompenzována – nejčastěji očekávají nárůst mzdy o 11 až 50 procent, přičemž desetina by takovou roli nevzala za žádných podmínek,“ konstatuje Horynová.
Oslovení odborníci se zároveň shodují, že se u těchto ročníků mění i přístup k výkonu funkce vedoucího pracovníka. „Pokud firmy chtějí budoucí lídry získat, budou muset změnit samotnou podobu managementu. Autoritativní styl řízení ustupuje mentoringu, spolupráci a většímu zapojení zaměstnanců do rozhodování. Mladší manažeři chtějí být spíše kouči než kontrolory,“ doplňuje Halbrštát.
Průzkumy preferencí mezi mileniály sice ukazují zvýšený zájem o rovnováhu mezi pracovním a osobním životem, ale nestojí si za ním tak striktně jako mladší generace. „V praxi vzniká paradoxní napětí mezi nároky a realitou pracovního trhu. Data ukazují, že ve skutečnosti pracují více, mají horší work-life balance a čelí vyšší míře stresu,“ demonstruje Horynová.
Zvýšenou stresovou hladinu naznačuje i průzkum společnosti Deloitte: často nebo permanentně ji takto vnímá téměř třetina všech zaměstnanců mezi třiceti a čtyřiceti pěti lety věku. Stejný výzkum však ukázal, že 55 procent respondentů z této skupiny je v dobré nebo velmi dobré duševní pohodě, čtvrtina se cítí neutrálně a jako špatnou nebo velmi špatnou svou duševní situaci popsala zhruba pětina dotázaných.
Jak říká Františka: „U mě všechno změnil porod. Uvědomila jsem si, že navzdory tomu, kam míří společnost a politika, mám možnost žít svůj vlastní vnitřní svět. Náš syn je něco jako životní projekt, chci v něm uspět a těším se, až ho svobodně vypustím do světa. Chápu ale některé vrstevníky, že se mnou nesdílejí pocit uvolnění, protože situace kolem nás není dobrá a stres nebo trauma, které se kvůli tomu dostaví, je velmi obtížné zpracovat.“
Opět změna proti starším lidem – při posuzování míry stresu a výkyvů nálad zjistily průzkumy mezi třicátníky a čtyřicátníky rostoucí ochotu se o vlastním duševním stavu při práci otevřeně bavit s nadřízenými i dalšími osobami.
