Schorm připomínkoval návrh nového metodického pokynu ministerstva zdravotnictví pro výkon ochranného léčení, který některé postupy upřesňuje.
Ochranné léčení je soudem nařízená léčba pro lidi, kteří spáchali trestný čin ve stavu zmenšené příčetnosti nebo vyvolaném duševní poruchou. Podle Schorma metodika ministerstva například neřeší ani nevytyčuje jako problém otázku, jak postupovat při přesunu pacienta z jedné nemocnice do druhé. To přitom běžně žádají pacienti například tehdy, když se jejich rodina přestěhuje nebo když pacient potřebuje jiný typ péče.
„Dnes ale neexistuje jasný a jednotný postup, jak takový přesun zajistit. To může zbytečně prodlužovat pobyt a zhoršovat stav pacienta,“ uvedl zástupce ombudsmana.
Schorm poukazuje také na podmínky pobytu pacientů na oddělení. Neexistují podle něj jasná pravidla pro používání režimových opatření. Nemocnice tak přistupují rozdílně například k pobytu pacientů na čerstvém vzduchu, k možnosti použít telefon, nosit vlastní oblečení nebo být přes den v pokoji. „Právě tyto podmínky ale výrazně ovlivňují jak důstojnost člověka, tak jeho pocit bezpečí,“ uvedl zástupce ombudsmana.
Stejně důležitý je i dostatek personálu, uvedl Schorm. Současné minimální počty zaměstnanců podle něj neodpovídají náročnosti péče. Dostatečné personální zajištění je přitom základním předpokladem pro to, aby poskytovaná péče byla bezpečná jak pro pacienty, tak pro samotný personál, a aby se mohla uskutečnit v odpovídající kvalitě.
Česká republika zatím nemá strategický dokument v oblasti ochranného léčení – Národní koncepcí ochranného léčení, ze kterého by měly následné metodiky ministerstva vycházet. Absence koncepce podle Schorma vede k tomu, že systém zůstává roztříštěný, jednotlivá zařízení postupují odlišně a chybí dlouhodobá vize rozvoje.
