Mezi soukromými prodejci někdy panuje přesvědčení, že pokud na inzerát prodávají své ojeté auto, kupujícímu za případné vady nijak neručí. Minule jsme si popsali, že tak jednoduché to není a obvyklou formulku ve smlouvě, že kupující přebírá auto „jak stojí a leží“, zrovna v případě automobilu použít nelze. Více o tom se dočtete ZDE.
Jenže přes inzerát se často prodávají především levnější auta, co už něco pamatují. A v takovém případě se zdá být logické, že prodávající nechce ručit třeba za to, že se za pár měsíců „vysype“ převodovka, ačkoliv v době prodeje tomu nic nenasvědčovalo.
Podle Michala Dlaboly existuje cesta, jak se prodávající může ze své odpovědnosti za vady vozidla vyvázat. Je jí paragraf 1916, odstavec první, věty druhé občanského zákoníku, podle kterého „vzdá-li se nabyvatel předem svého práva z vadného plnění, vyžaduje projev jeho vůle písemnou formu“. Znamená to, že pokud prodávající chce do budoucna zamezit reklamaci prodávaného auta, musí kupujícího přimět k tomu, aby prohlášení v tomto smyslu podepsal.
„Pokud by kupující takovéto vzdání se svých práv z vad vozidla stvrdil svým podpisem, bylo by uplatnění vad z jeho strany přinejmenším komplikované,“ říká Dlabola. Zpochybnit takové vzdání se práv by bylo možné jedině s poukazem na takzvané dobré mravy (§ 1 odst. 2 občanského zákoníku: „… zakázána jsou ujednání porušující dobré mravy“). To ale podle Dlaboly bývá vždy problematické a záviselo by na konkrétních okolnostech. „Jinak by soud nejspíše posuzoval platnost vzdání se práv z vad u mladého vozidla, které by se kupujícímu pár dnů po koupi rozpadlo, a jinak v případě dvacet let starého vraku,“ upřesňuje.
A obdobné je to podle Dlaboly i s pokusy prodávajících zbavit se odpovědnosti za vady vozidla ujednáním, že prodávají „soubor náhradních dílů“. To samozřejmě zakázané není, ale stav auta by tomu měl odpovídat, například kdyby bylo havarované. „Takže i v takovém případě by hrála roli skutečná vůle stran a v případě prodeje normálně fungujícího vozidla s platnou technickou prohlídkou by ani tato doložka nezprostila prodávajícího jeho odpovědnosti za vady,“ vysvětluje právník.
Pak je tu ovšem ještě paragraf 2095 občanského zákoníku. V něm se praví, že „prodávající odevzdá kupujícímu předmět koupě v ujednaném množství, jakosti a provedení“. Podle paragrafu 2099 odstavce 1 občanského zákoníku je to tak, že „věc je vadná, nemá-li vlastnosti stanovené v paragrafu 2095 …“. To podle Dlaboly znamená, že prodávající je odpovědný jen za ty vady, které nejsou uvedeny v kupní smlouvě.
„Pokud je například v kupní smlouvě napsáno, že vozidlu uniká olej, nemůže kupující reklamovat, že vozidlu uniká olej,“ tvrdí Dlabola. Toto ustanovení podle něj často zneužívají i některé autobazary, když do kupních smluv píšou technický stav vozidla horší, než jaký je ve skutečnosti. „Tím se snaží kupujícímu ztížit možnost reklamace, protože ten by v případném sporu o plnění z vad vozidla musel prokázat, že skutečný stav vozidla byl jiný a že prodávající jej pouze účelově popsal jako horší ve snaze vyhnout se své zodpovědnosti za vady,“ vysvětluje právník.
„V každém případě bych každému kupujícímu doporučoval předem se důkladně seznámit s kupní smlouvou. A v okamžiku, pokud by se v ní objevily formulace typu ‚jak stojí a leží‘ nebo ‚soubor náhradních dílů‘, já osobně bych od takového prodávajícího utíkal pryč, až by se za mnou prášilo,“ dodává Michal Dlabola.
V praxi však často nastanou případy, kdy cena inzerovaného vozu je tak nízká, že nelze předpokládat jeho bezchybný stav. A lze naopak pochopit prodejce, že se autem, u kterého se dají očekávat různé vady, dál nechce zabývat. V takovém případě je však nutné, aby s tím byl srozuměn také kupující. Klíčem k minimalizaci problémů při nákupu a prodeji ojetiny je tedy především podrobná kupní smlouva, aby zbylo co nejméně prostoru na nejasnosti.
Příště si povíme, jaké jsou lhůty pro reklamaci vad u ojetého auta a jak se liší záruky od soukromých a komerčních prodejců.