Na první pohled to zní jako další příběh o útěku z reality. Jenže když Matěj Tomek začne mluvit o svém domě na jihu Sicílie, romantická klišé rychle mizí. Zůstává něco mnohem vrstevnatějšího: rozhodnutí, které nebylo impulzem, ale pomalým procesem, a místo, které není ani investicí, ani únikem – spíš novým způsobem, jak žít.
Na začátku nebyla Sicílie. Nebyla ani představa o konkrétním domě, ani jasný plán odejít. Byla to spíš dlouhodobá nespokojenost s tím, jak má vypadat „standardní“ životní trajektorie. „Jednoduše jsem chtěl pořídit něco v zahraničí,“ říká Matěj Tomek. V Česku si nedokázal představit klasickou chalupařinu, zároveň pro něj nebylo reálné koupit byt v Praze bez hypotéky. A tak začal hledat jinde.
Související
Hledal po celé Evropě
Prošel Portugalsko, Řecko, zvažoval různé varianty. Nakonec zvítězila Itálie – země, která mu byla blízká kulturou, jídlem i atmosférou. „Sicílie mě uchvátila nejvíc. Strávili jsme tam Vánoce a to bylo tak strašně hezký – jídlo, lidi, světlo,“ popisuje moment, kdy se původně neurčitá představa začala konkretizovat. Dům v barokním městečku Scicli našel náhodou, při jednom z mnoha večerů strávených procházením inzerátů. Když se na Sicílii konečně vydal, první dojem byl všechno, jen ne ideální. Zpožděná cesta kvůli požárům, únava, hlad, komplikovaná komunikace.
„Atmosféra byla spíš pochmurná a nebylo to takové, jaké jsem očekával,“ přiznává. Přesto něco drželo jeho pozornost a ráno přišel zlom. „Probudil jsem se a řekl si: tohle je, co jsem hledal.“ Ten pocit se potvrdil o pár hodin později, když stál při západu slunce nad městem u kostela svatého Matěje. V tu chvíli se všechny představy – dostupnost, blízkost moře, rytmus místa – spojily do jednoho obrazu. „Tohle bylo přesně to, co jsem si představoval.“
Mýtus jednoho eura
Od té doby odpovídá na jednu otázku pořád dokola. Kolik dům stál. Respektive – jestli to byl jeden z těch legendárních domů za jedno euro. „Kdybych dostal euro pokaždé, když se mě na to někdo zeptá, už bych měl celou vesnici,“ říká s nadsázkou. Realita je podle něj mnohem složitější. Programy symbolických prodejů sice existují, ale nesou s sebou závazky, rekonstrukce a často i komplikovanou administrativu.
„Můj dům jedno euro nestál, ale stál za každé jedno euro.“ Právě idealizace je podle něj jedním z největších problémů. Lidé si představují, že koupí levnou ruinu a postupně ji opraví na dálku. „To je asi největší romantizovaná představa,“ říká. Ve skutečnosti jde o náročný proces, který vyžaduje čas, peníze i fyzickou přítomnost, jazykovou vybavenost, nebo alespoň někoho, kdo vám na místě pomůže.
Mezi domovem a projektem
Casa Asmara dnes není jen dům. Ani klasické ubytování. Spíš hybridní prostor, který se postupně vyvinul z osobního zázemí v otevřené místo pro další lidi. „Kouzlo je v tom, že je to můj domov. Vybavuju to věcmi, které bych si koupil pro sebe,“ vysvětluje Tomek. Právě tahle autenticita podle něj přitahuje hosty – ne přes platformy jako Airbnb, ale přes osobní doporučení, sociální sítě nebo jeho vlastní texty.
Z původního prostoru pro rodinu a přátele se postupně stal projekt s komunitním přesahem. Pořádají se tu umělecké rezidence, kulinářské pop-upy nebo plánované jógové retreaty. Hosté nepřijíždějí jen „přespat“. Často zůstávají v kontaktu, vracejí se, sdílejí zkušenost. „Není to jen místo, kam přijedete a odkud odjedete. Tím místem žijete.“ Sám Tomek mluví o takzvaném asmara efektu. Lidé podle něj často přijíždějí v určité životní fázi a odjíždějí s pocitem, že se něco posunulo. „Píšou mi, že se jim tam věci srovnaly nebo že našli směr.“
Související
Život, který není dovolená
Zásadní moment přišel ve chvíli, kdy se z návštěv stal skutečný život. „Je rozdíl, když tam jezdíte na dovolenou a když tam začnete žít,“ říká. Najednou řešíte úřady, práci, každodenní rutinu. Věci, které znáte odkudkoli – jen v jiném rytmu. Ten je zde pomalejší, ale ne méně naplněný. „Dělám stejné věci jako v Praze – pracuju, cvičím, nakupuju. Jen v jiném tempu,“ popisuje.
Ráno pracuje, během siesty jde do posilovny nebo k moři, odpoledne opět usedá k počítači, pracuje kolem domu nebo komunikuje s hosty. A večer se život přesouvá do ulic. Na jednu věc si ale nezvykl dodnes: pozdní večeře. „Domluvit se na osmou večer je pro ně brzy,“ směje se. Silnější než kulturní rozdíly je pro něj ale zkušenost komunity. Sousedé, kteří vás zdraví, nosí jídlo, berou vás mezi sebe. „Nikdy jsem neměl pocit, že tam nepatřím. Naopak.“
Etna, byrokracie a realita
Romantika Sicílie má i svou druhou stranu. Byrokracie, jazyková bariéra, nepořádek na některých místech. „To jsou věci, které jsou těžší přijmout,“ říká otevřeně. Na druhé straně stojí zážitky, které se nedají přenést. Lyžování na Etně s výhledem na moře, koupání v přírodních tůních uprostřed přírodní rezervace, sklizeň oliv s místními farmáři. „Lyžujete na sopce a večer si dáte ústřice u moře. Ta různorodost je neuvěřitelná.“
Když se ho zeptáte, co mu tenhle krok vzal, dlouho přemýšlí. A nakonec odpoví jednoduše: „Nic.“ Naopak mluví o nové perspektivě, trpělivosti a schopnosti „věřit procesu“. O tom, že věci nemusí být hned, ale přesto dopadnou dobře. A že zpomalení neznamená méně – někdy naopak víc.
„Naše společnost je strašně uspěchaná. Tady žiju pomaleji, ale náplň dne je stejná. Jen jinak poskládaná.“ Dnes považuje Sicílii za domov. Ne definitivní, ale aktuální. „Nedokážu si představit, že by Casa Asmara nebyla součástí mého života.“ A když odjede, chybí mu něco, co se těžko popisuje. Ne moře ani památky. „Chybí mi to světlo. Ta vůně. Ta atmosféra.“
