Hlupáci a spol. Filozof ve své knize mapuje lidské omyly a nebezpečí dezinformací – Aktuálně.cz

Svendsen nasvěcuje téma dezinformací z ne zcela tradičního úhlu, ovšem s žádným převratným návodem na boj s dezinformacemi vlastně nepřichází. Jeho výčet toho, v čem všem se klasičtí myslitelé mýlili, je ale humorný i poučný a podává jasnou diagnózu naší doby.  

LarLars Fredrik Händler Svendsen je norský filozof, jehož čtenářsky oblíbené knihy byly přeloženy už do třiceti pěti jazyků. U nás to byla nejprve Malá filosofie nudy (Kniha Zlín 2011), v níž mimo jiné tvrdil, že nudu je třeba přijmout coby „nevyhnutelný fakt, coby gravitační sílu života“. A letos mu česky v nakladatelství Via (a v překladu téhož překladatele Ondřeje Vimra) vychází další titul s názvem Hlupáci, idioti a hloupí idioti. Fredrik Händler Svendsen je norský filozof, jehož čtenářsky oblíbené knihy byly přeloženy už do třiceti pěti jazyků. U nás to byla nejprve Malá filosofie nudy (Kniha Zlín 2011), v níž mimo jiné tvrdil, že nudu je třeba přijmout coby „nevyhnutelný fakt, coby gravitační sílu života“. A letos mu česky v nakladatelství Via (a v překladu téhož překladatele Ondřeje Vimra) vychází další titul s názvem Hlupáci, idioti a hloupí idioti.

Autor hned v úvodu deklaruje, že myšlenkové chyby děláme úplně všichni. A že se rozhodně nevyhýbají ani filozofům: poukazuje na to, že kupříkladu Aristoteles hlásal, že žena má méně zubů než muž, přitom žil postupně se dvěma ženami; nebo jak Descartes definoval vědomí tak úzce, že ho pak mohl zcela upřít všem nelidským živočichům, a to v rozporu se základní lidskou zkušeností. Schopenhauer se ukázal jako přehnaně důvěřivý v oblasti parapsychologie. Slavný italský filozof Giorgio Agamben se zase hluboce zmýlil v hodnocení pandemie covidu-19: svá teoretická schémata aplikoval tak rigidně, že zcela přehlédl faktickou realitu.

I myslitelé produkují „blbosti“

Autor souhlasně cituje polského spisovatele Witolda Gombrowicze, že „nejintenzivnější myslitelé bývají producenty největších blbostí“. Někdy na to doplácí jiní, jako třeba zvířata, u nichž se surové zacházení dlouho bagatelizovalo falešným tvrzením, že necítí bolest, jindy na vlastní omyl doplatí dotyčný sám. Kupříkladu slavný podnikatelský vizionář Steve Jobs se dokázal prosadit i díky svému nekonvenčnímu myšlení. Svendsen ovšem připomíná, že se tato nekonvenčnost obrátila proti němu, když zavrhl „příliš“ konvenční léčbu své rakoviny – mylně uvěřil, že když zvládl silou vůle „ohýbat“ realitu v oblasti technologií, dokáže vlastní vůlí a alternativní léčbou přimět své tělo k uzdravení.

Absolutní pravdu ovšem nemají ani ti nejšpičkovější vědci, protože věda je založena právě na tom, že přichází další badatelé, kteří starší tvrzení znovu ověřují, problematizují či zpřesňují; snaží se myslet sami za sebe a pokud možno i originálně, ale současně v sebekritickém dialogu s dalšími vědci. Což je to nejlepší, co nám podle autora zbývá.

A právě z této perspektivy ostře kritizuje současnou upadající úroveň veřejné debaty, která podle něj směřuje nejen ke krizi vědění, ale i demokratické vlády jako takové. Jako by ji podle autora nahrazovala „emokracie“, kdy lidé častěji než dříve mohou veřejně – zejména na sociálních sítích – vyjadřovat svoje pocity, přičemž žijí v přesvědčení, že pokud k nějakému tématu takto ventilovali vlastní vztek, pronesli něco skutečně podstatného.

Autor sarkasticky konstatuje, že to na zmíněných digitálních platformách vypadá, jako by doba polyhistorů neskončila, ale naopak prožívá zlatý věk. Přičemž zpravidla platí, že čím méně dotyčný dané problematice rozumí, s tím větší sebejistotou svoje svérázné „názory“ hlásá.   

Rázně přitom polemizuje s tvrzením, že přívrženci tzv. alternativních fakt rozvíjejí skutečně kritické a zdravě skeptické myšlení. Naopak, jsou to podle něj především zásadoví popírači čehokoli, co tvrdí tzv. mainstream. Ať už jde o realitu globálního oteplování, toho, že pandemie covidu-19 byla naprosto reálná nebo že Trump v roce 2020 skutečně prohrál volby, k ničemu z toho se nestaví pouze kriticky: „Tito lidé jsou naprosto nepřístupní možnosti, že by na tom mohlo být něco pravdy“. Nejsou podle něj skeptiky, protože bez výhrad přijímají každé tvrzení, které se hodí jejich vlastnímu úhlu pohledu. Klidně přitom věří dvěma fantasmagorickým teoriím, které se vzájemně zcela vylučují, ale hlavně že jsou v opozici k vysvětlení oficiálnímu a v demokratické vědecké diskusi většinovému.

Když předem dané přesvědčení přebíjí argumenty

A ze stejného důvodu nejsou tito lidé ani kritičtí, neboť se nesnaží rozlišovat mezi dobrými a špatnými argumenty, čímž by teoreticky mohli dospět k tomu, jaký závěr je nejvíce opodstatněný: „Místo toho už dávno k závěru došli a tento jejich předem daný závěr přebíjí všechny argumenty“. Pokud se přece jen dostanou do úzkých, obvykle zpochybní motivy svých oponentů, nikoli jejich argumenty. Popírači mají podle autora sklon přecházet ke konspiračním teoriím: „Dříve či později už nestačí jen ignorovat všechno, co odporuje jejich přesvědčení – je třeba to vysvětlit jako falešnou hru temných sil, které údajně tahají za nitky v pozadí. A jakmile se popírači dostanou až sem, padnou téměř veškeré hranice toho, čemu jsou schopni uvěřit, a jedna konspirační teorie začne střídat druhou.“

V podobných pasážích Lars Fr. H. Svendsen opouští smířlivě všeobjímající perspektivu toho, že myšlenkové chyby děláme všichni, i když každý třeba trochu jiné. Dává zřetelně najevo, že vědci jsou často schopni se poučit, ale snadno vyvratitelné nesmysly konspirátorů, „hloupých idiotů“, kteří své myšlenkové chyby nadšeně šíří, představují vážné nebezpečí, protože dotyční jsou ve svém vidění světa zabetonováni. (I když zmiňuje i výjimky, např. badatele o holokaustu Jeana-Clauda Pressaca (1944–2003), jenž byl původně součástí popíračského hnutí, ale po střetu s historickými fakty toto prostředí opustil, a naopak vytvořil významné dílo, které popírání holokaustu vědecky oponuje.)   

Pravděpodobnost, že by Svendsenova kniha dokázala přesvědčeného konspirátora přimět k podobnému „prohlédnutí“, je ale bohužel spíše nízká. Přítomnost dezinformátorů a samozvaných „odborníků na všechno“ tak zůstává „nevyhnutelným faktem“, ale čtenář se alespoň může zamyslet nad tím, jak důležité je rozlišovat mezi racionálním argumentem a emocemi.