Hrál jsem ping-pong, hokej, házenou… A pak jsem vyhrál ve fotbale Ligu mistrů! – Aktuálně.cz

Snil jste jako kluk ve Verneřicích o hvězdné fotbalové kariéře?

Vůbec. Ale měl jsem štěstí, že jsem vyrůstal ve Verneřicích. Jako děti jsme chodili neustále ven a vymýšleli jsme si, co si zahrajeme. Nebyl to jen v létě fotbal a v zimě hokej. Hráli jsme na schovávanou, vybíjenou, lezli jsme po stromech pro jablka, švestky, hrušky. A samozřejmě jsme měli k tomu ještě ve škole hodiny tělocviku, kde jsme dělali všeobecnou průpravu. Šplhali jsme po tyči, po lanu, přeskakovali jsme švédské bedny, koně, kozu. Také jsme plnili odznak zdatnosti, což znamenalo, že jsme museli zvládnout šest, sedm disciplín: hod krikeťákem, běh na 1500 metrů a podobně.

Když to shrneme, komplexní průprava.

Bavilo mě to, bylo to pestré. Snažil jsem se být ve všem nejlepší. Ještě jsem zapomněl, že jsme všichni jezdili po vesnici na kole. Nikomu se nechtělo chodit pěšky, a tak jsme se naučili rychle na kole. Na nich jsme pořádali různé závody – třeba okolo vesnice. Do čtrnácti let jsem měl jen jeden fotbalový trénink týdně. I potom, co jsem ve dvanácti přestoupil do Děčína. Měli tam škváru, tak jsem řekl, že tam budu jezdit jen v pátek na předzápasový trénink. Ale od pondělí do čtvrtka jsem byl každé odpoledne čtyři, pět hodin venku s klukama.

A měli jste vlastní trénink.

Hráli jsme dva na dva, tři na tři, čtyři na čtyři, podle toho, kolik se nás sešlo. Položili jsme si na zem lavičky, tím jsme si udělali branky a už jsme to mydlili. Když jsme pak někdy měli brány se sítěmi, byl to svátek!

Hokej jste hráli na rybníku?

Měli jsme výhodu, že jsme ve Verneřicích měli kluziště s přírodním ledem. Tenkrát ještě byly zimy, takže když chlapi nastříkali, tak se dal přírodní led vyrobit. Když na něj napadal sníh, museli jsme ho nejdřív hrably vyházet a pak jsme mohli začít hrát. Také jsme měli kliku, že nám postavili tělocvičnu, kde se dal hrát fotbal čtyři na čtyři. V zimě jsem v ní byl pečený vařený, protože jsem tam chodil na tréninky s žáky, dorostem i dospělými. Byl jsem tam od čtyř do osmi. A v přestávkách jsem ještě hrál nahoře v hale, kde byly čtyři stoly, ping-pong. Do dvanácti let jsem byl v okrese Děčín druhý na žebříčku. V kraji už mě kluci poráželi. Měli lepší pálky než já a věnovali se tomu speciálně. Já jsem dělal všechno. A musím říct, že pro mě byl velmi důležitý školní tělocvik.

Tehdy se těšil větší důležitosti než dnes.

Už si nepamatuju, kolik hodin tělocviku jsme týdně měli. Ale na druhém stupni jsme měli super tělocvikáře. Každý půlrok jsme nacvičovali jinou hru. Trénovali jsme a hráli jsme třeba házenou, pak basketbal, potom volejbal…. Každý půlrok nás učil jiné sporty. Fotbal ne, protože věděl, že ho hrajeme odpoledne. V házené jsme jezdili i na turnaje do Děčína. Tam jsme sice dostávali nářez, ale hlavně jsem poznal, že to není sport pro mě. Říkal jsem si: To je na mě strašně tvrdý sport. Zlatý fotbal, žádnou házenou. (usmívá se) Každopádně tělocvikáře si na škole tenkrát vážili. Žáci i učitelé k němu měli respekt, protože sport je v životě pro všechny moc důležitý. A když se ho přirozeně učíte od první třídy, vyvarujete se pozdějším problémům.

Specializovat na fotbal jste se začal až ve čtrnácti?

Ano. Až když jsem přišel do Slavie, začal jsem mít fotbalové tréninky čtyřikrát v týdnu. I trenér v Děčíně mi na konci žákovské kategorie říkal: Teď už musíš trénovat fotbal víc, tohle ti ve Slavii stačit nebude. Ale v Praze jsem sice měl čtyři tréninky v týdnu, jenže ubyly mi zase ty hodiny sportovního blbnutí s kamarády venku.

Na obratnosti jste však pracovali i v Edenu.

Jo, ale nebylo to ještě na takové úrovni, jako to je teď. Nyní mají trenéři daleko větší možnosti a víc vědí o předtréninkové či potréninkové rutině. Můžou s hráči zajít do posilovny, na spinning, zacvičit si s gumami, lany… Když si trenér s tím chce pohrát, může připravit rozmanitý třeba silově-koordinační trénink. My jsme tohle tehdy ve Slavii ještě neměli. Ale když jsme byli v tělocvičně, oblíbenou činností byla opičí dráha. Jinak jsme přes zimu trénovali jen na škváře. To ještě nebyly umělky. Dodnes si pamatuju, jak jsme byli špinaví a jak jsme trénovali v gumo-textilních kopačkách.

Panečku, to by současná generace koukala.

Dnes mají děti umělky, perfektní kopačky, balony a ještě nadávají. My jsme trénovali v dešti na škváře s nacucanými těžkými balony a ještě jsme si museli špinavé věci táhnout domů a vyprat si je. Ale nikdo si nestěžoval. My jsme totiž měli rádi tu hru.

Byli jste zapálení.

Hráli jsme nadšeně fotbal a nemysleli jsme na to, že bychom jednou mohli hrát za top kluby. V té době, za komunismu, to vlastně ani nešlo. Ale byli jsme fotbalem posedlí. To mi chybí u současné mládeže. Většina to hraje kvůli tomu, jaké vily, auta, hodinky mají Messi, Ronaldo. Vidí to pozlátko, a proto fotbal hrají. My jsme dělali fotbal, protože nás bavil. Proto jsme šli na trénink, i když bylo ošklivo. Chtěli jsme hrát tu hru. A učili jsme se. Koukali jsme, jak to dělají starší kluci. A když vás vzali do hry, byla to ta největší pochvala. Ne že dáš jeden gól a najednou si myslíš, že už všechno umíš. To je dost velký rozdíl oproti současným dětem.

Respekt k trenérům byl asi také jiný.

Trenéry jsem vždycky respektoval, což mi v kariéře velmi pomohlo. Naslouchal jsem jim, vnímal jsem, co mi říkají. Nikdy jsem nebyl v týmu nejlepším hráčem, ale pokaždé jsem se se svojí rolí sžil. Bylo mi jedno, jestli je někdo lepší než já. Já jsem chtěl hrát a bylo jedno, jestli je to hlavní nebo vedlejší role. Žádný tým nic nevyhraje jen s hlavními herci, vždycky ho musíte mít kompletní.

Všestrannost vám nakonec pomohla k báječným zahraničním angažmá – nejprve ve francouzském Lensu, pak v Liverpoolu, jednom z nejslavnějších klubů na světě. To značí, že jste byl dobře pohybově připravený.

Je pravda, že jsem nebyl na úrovni kluků z Afriky, kteří dělali přemety na počkání, ale nároky jsem splňoval. Byl jsem rychlostní typ a byl jsem pružný v kolenou, bez čehož neuděláte bleskové klamavé pohyby nebo potřebnou akceleraci. Kdybych byl neobratný dřevák, nevydržel bych ve Francii, v Anglii ani minutu. Pomohlo mi, že v osmnácti s námi už tenkrát ve Slavii pracoval atletický trenér, který nás učil, jak bychom měli správně běhat. V devadesátých letech do nás již také dostával správnou techniku posilování.

Kdo byl v liverpoolské kabině sportovně nejnadanější?

John Arne Riise. Byl skvěle vybavený fyzicky. Když jsme běželi patnáctistovku, nikdo ho nepředběhl. Měl i rychlost, sílu a obratnost. A není to náhoda. Stačí se podívat, odkud pochází.

Z Norska.

I další dva kluci z Norska, kteří se mnou hráli za Liverpool, byli komplexně sportovně vybavení. Takže je to o tom, jak se v Norsku dlouhodobě odmalička sportu systematicky věnují. Základy mají pevně položené už ze školy.

Což v Česku momentálně schází.

Vím, že jsou tu iniciativy typu Trenéři ve škole, které se to snaží změnit, ale je to málo. Hodin tělocviku v našich školách by mělo být více a totéž platí o respektu. Zdraví národa by měla být pro stát priorita, protože to všem ve finále ušetří velké peníze – za zdravotní péči, za léky… Autority by měly jasně říct: Je zdravé sportovat a my to budeme podporovat. Jenže se o tom jen mluví. A tak rodiče omlouvají děti z tělocviku, protože se bojí, aby si něco neudělaly. To se musí změnit, pokud s tím chceme hýbnout.

Článek vznikl ve spolupráci s Gymnathlon.