„Přímý ruský útok proti NATO zůstává málo pravděpodobný a stát by neměl lidi zbytečně strašit. Sabotáže, kyberútoky, informační operace či narušování vzdušného prostoru jsou ale naprosto reálné hrozby. Cílem nemusí být velká katastrofa, ale dlouhodobé oslabování společnosti a její vůle bránit se,“ sdělili deníku Aktuálně.cz český bezpečnostní expert Milan Mikulecký a profesor bezpečnostních studií na Varšavské univerzitě Marek Madej.
Milan Mikulecký řadí mezi nejakutnější ruské hrozby pro Českou republiku právě operace v kybernetickém a informačním prostoru a sabotážní akce.
Podle Madeje zůstává otevřená vojenská konfrontace Ruska s NATO málo pravděpodobná, Moskva ale může pokračovat v množství menších akcí, které zůstávají pod prahem otevřeného konfliktu. Patří mezi ně sabotáže, žhářské útoky, kybernetické operace nebo násilné akce proti konkrétním osobám.
Právě omezený rozsah podobných incidentů může být jejich výhodou. Rusko podle Madeje dobře ví, že rozsáhlý a jednoznačně připsatelný útok by mohl vyvolat výraznou reakci NATO. Místo něj proto může volit sérii menších akcí, které jednotlivě nepůsobí jako důvod k zásadní odpovědi, ale dlouhodobě zaměstnávají bezpečnostní složky a vytvářejí pocit permanentního ohrožení.
Zranitelná zůstává především dopravní a logistická infrastruktura – železnice, sklady, přístavy nebo místa spojená s přesuny vojenského materiálu. Potenciálními cíli mohou být také zbrojní podniky, muniční sklady či energetická infrastruktura.
Stát přitom nedokáže hlídat každý kilometr železnice, každý sklad nebo průmyslový podnik. Rusko navíc může využívat prostředníky a lokálně naverbované pachatele, což komplikuje odhalení skutečného zadavatele.
V Česku se tak v červnu 2024 pokusil zapálit garáže Dopravního podniku v Praze kolumbijský občan naverbovaný Rusy.
V Polsku pak v listopadu 2025 skupina 16 osob, kterou tvořili převážně občané Ukrajiny a Běloruska, plánovala sabotáže vlaků s vojenskou pomocí pro Ukrajinu. Občané Polska, Běloruska a Ukrajiny na ruský popud zapálili v květnu 2024 ve Varšavě obchodní centrum.
Podobnou logiku mají incidenty s drony nebo narušování vzdušného prostoru. I levný prostředek může přinutit protivzdušnou obranu k nepřetržité pohotovosti, vyvolat nákladnou reakci a současně zvyšovat frustraci civilního obyvatelstva.
Smyslem nemusí být zničení konkrétního cíle. Profesor Madej uvedl, že „Rusko usiluje také o to, aby evropské společnosti získaly pocit, že se podobný incident může odehrát kdykoliv a kdekoliv“.
Česká republika už má s ruskými sabotážními operacemi vlastní zkušenost. Nejvýraznějším příkladem zůstávají výbuchy muničních skladů ve Vrběticích z roku 2014, za kterými podle českých bezpečnostních složek stáli příslušníci ruské vojenské rozvědky GRU.
„Podobné aktivity společně s kybernetickými a informačními operacemi postupně oslabují soudržnost společnosti i její ochotu investovat do vlastní obrany,“ uvedl Mikulecký.
Vedle hybridních operací ale podle něj nelze zapomínat ani na klasickou ruskou vojenskou sílu. Za jednu z nejnebezpečnějších schopností považuje rozsáhlý arzenál balistických raket, které mohou zasahovat vojenskou i kritickou infrastrukturu hluboko v týlu. Česká armáda přitom podle Mikuleckého v současnosti nemá odpovídající schopnost obrany proti balistickým střelám, na rozdíl třeba od Slovenska, které si pořídilo izraelské systémy protivzdušné obrany Barak, jež se dokážou vypořádat i s balistickou hrozbou.
Na hybridní hrozby neexistuje jednoduchá odpověď. Profesor Madej zdůrazňuje především dlouhodobou ostražitost policie, armády a zpravodajských služeb. Stejně důležitou roli ale může sehrát veřejnost. Všímavost lidí a včasné nahlášení neobvyklého chování mohou některým útokům zabránit dříve, než k nim dojde. Preventivní opatření přitom podle něj mohou být velmi účinná, jako příklad uvedl nedávný incident na základně v britském Fairfordu, kde ostražitý občan minulý týden upozornil na podezřelé osoby, které následně policie zatkla.
Současně ale Madej varuje před opačným extrémem. Aktuálně.cz sdělil, že „stát by neměl vytvářet dojem, že obyvatelům každodenně hrozí katastrofa. Právě strach a pocit trvalé nejistoty mohou patřit mezi cíle ruského působení. Ostražitost proto musí doprovázet vědomí, že rozsáhlý útok zůstává málo pravděpodobný a že bezpečnostní opatření fungují“.
Oba experti se shodují také na tom, že Evropa nemůže zůstat pouze v defenzivě. Mikulecký požaduje tvrdší a především důsledněji vymáhané sankce, které Rusku omezí možnosti financovat válku a získávat komponenty pro výrobu zbraní.
Madej zmiňuje kromě sankcí také důraznější postup proti ruskému majetku a stínové flotile nebo možnost provádět vlastní kybernetické operace.
Ještě důležitější než jednotlivá bezpečnostní opatření je podle Mikuleckého důvěra občanů ve vlastní stát. Právě v této oblasti vidí jednu z největších slabin České republiky i dalších evropských zemí.
„Důvěra je všechno,“ shrnuje svůj pohled. Samotné kampaně proti dezinformacím příliš nepomohou, pokud veřejnost nevěří institucím, které je vytvářejí. Nejlepší obranou proti informačnímu působení proto není další reklamní kampaň, ale fungující stát, který jedná předvídatelně, otevřeně přiznává problémy a dokáže občanům vysvětlit svá rozhodnutí.
Podobně argumentuje Madej. Stát podle něj musí o bezpečnostních hrozbách mluvit otevřeně, věcně a bez zbytečného strašení. Vyšší výdaje na obranu nebo další bezpečnostní opatření budou společnost něco stát a vlády nemohou očekávat, že je občané přijmou s nadšením. Musí ale jasně vysvětlit, proč jsou nutné a před čím mají zemi chránit.