Jak hrdina měnil, až vyměnil. Může nás ekonomie učit věřit na pohádky s happyendem? – Aktuálně.cz

Autor s nadsázkou tvrdí, že v ekonomii jde o peníze asi tolik, jako jde v architektuře o centimetry; peníze jsou sice užitečným nástrojem při srovnávání nákladů a výnosů, hlavním a konečným cílem ekonomie ale nikoli.

Ve známé pohádce Jak dědeček měnil, až vyměnil uskuteční protagonista řadu nevýhodných transakcí, takže obchodování začíná s hroudou zlata a končí s obyčejnou jehlou, načež ztratí i tu. Australský labouristický politik, spisovatel, právník a ekonom Andrew Keith Leigh nicméně ve své knize vypráví o trochu jiných směnách. V publikaci, kterou letos v překladu Petra Holčáka vydalo nakladatelství Dokořán, autor naopak zdůrazňuje, že dobrovolný obchod bývá, nebo alespoň může být procesem, který generuje hmotné bohatství pro obě strany.  

Shrnuje v ní dějiny lidstva od lovců-sběračů po dnešní globální ekonomiku a nástup AI a ukazuje, jak významné v nich byly a jsou ekonomické faktory. Například tvrdí, že o vítězství ve válkách nerozhodují strategické schopnosti vojevůdců, ale hlavně to, která válčící strana má větší ekonomické zázemí a zdroje. A princip, že konkurence prospívá spotřebitelům tím, že povzbuzuje výrobce k dalším inovacím, autor aplikuje i na oblast náboženství: i proto je podle Leigha návštěvnost kostelů vyšší v Severní Americe, kde mezi různými denominacemi vládne silná konkurence, než ve Skandinávii, kde mají církve často vládou posvěcené monopoly.  

Pozor na falešné informace

Při zkoumání ekonomické výkonnosti autor radí k velké obezřetnosti, protože všichni občas máme sklon, ať vědomě či nevědomě, klamat či nespravedlivě nadržovat. Kupříkladu lyžařská centra hlásí ve své lokalitě nápadně více sněhu než oficiální, nezaujatě měřicí stanice (o víkendech je tento rozdíl ještě mnohem markantnější); časopis Wine Spectator zase ve srovnání s jinými publikacemi dává vyšší hodnocení vínům, která sám inzeruje. Máme také podvědomý sklon nadužívat určité číslice (často sedmičku) a následné páry číslic (1–2 nebo 3–4). Tyto vzorce se podezřele často objevují kupříkladu ve výsledcích voleb v Nigérii a Íránu, kdežto ve volebních výsledcích demokratických zemí nikoli.  

Alespoň některá z podobných falšování se ale dají odhalit snadno: pokud zvláště autoritativní vlády rády a často lžou o růstu ve svých zemích, tedy nadhodnocují svá ekonomická data, realitu vyjeví satelitní snímky, na nichž více světla v noci zpravidla znamená vyšší prosperitu. (Tyto fotografie mají přitom natolik vysoké rozlišení, že umožňují počítat stromy na pozemcích individuálních farmářů v Ugandě nebo zjišťovat, které příbytky ve slumech v Nairobi dostaly kvalitnější střechy.)

Leigh ovšem upozorňuje i na to, že ani ekonomové nemohou být nestranní, do jejich pohledu na svět se promítají jejich zážitky z dětství a celkové osobnostní nastavení. Například Friedrich August von Hayek byl vychováván citově chladnými rodiči v době, kdy Rakousko na bojištích světové války prohrávalo a ekonomicky strádalo. Byl proto šetrný, citově odtažitý a rezervovaný, což se odráželo v tom, že zůstával hluboce skeptický k tomu, že by stát nebo jedinec mohl řídit tak komplexní systém, jako je trh. Naopak John Maynard Keynes měl na rozdíl od Hayeka harmonické, stabilní a podnětné dětství a zřejmě i díky tomu měl sklon věřit, že lidský rozum a jím vedené státní zásahy dokážou ekonomické krize zkrotit a opravit.

Od kancelářské sponky k vlastnímu domu

Kniha je psána čtivě a doporučit ji lze i těm, kteří se bojí grafů a matematických vzorců, protože ty v ní skoro nejsou. Zato v ní čtenář najde spoustu poutavých příběhů, které podtrhují autorův optimistický pohled. Leigh připouští probíhající klimatickou krizi, kterou musíme řešit, ale i přes to kvituje, že celosvětově se během několika generací vybavení jako splachovací záchody, ledničky, klimatizace a pračky přesunulo z kategorie luxusu mezi standard. Postoj populace k tématům pohlaví, rasy a rovnosti je stále tolerantnější a mladí muslimové z Blízkého východu jsou dnes zhruba stejně tolerantní jako mladí Západoevropané v 60. letech.

Autor oceňuje, jak široce a nápaditě můžeme v globalizovaném světě produkovat i obchodovat. Jako zvláště pozoruhodný příklad uvádí pro leckoho až zázračný příběh kanadského blogera jménem Kyle MacDonald. Ten byl v roce 2005 ještě nezaměstnaný šestadvacetiletý kluk, ale v rámci 14 obchodních transakcí se „proobchodoval“ od červené kancelářské sponky až k vlastnímu domu. Nejprve vyměnil svou sponku za dřevěné pero ve tvaru ryby. Pero pak směnil za ručně vyřezávanou kulatou kliku od dveří. Přes autododávku se dostal až ke zdánlivě bezcennému sněžítku kapely Kiss. To ovšem s jistým sběratelem a současně režisérem vyměnil za roli v jeho filmu, která mu pak umožnila koupit si venkovský dvoupodlažní domek v Saskatchewanu.

Zní to skoro jako pohádka, ale skutečně se to stalo, a alespoň teoretickou šanci na podobný úspěch mají i ostatní. Pokoušet se o to jistě není nijak povinné, ostatně známý příběh končí tím, že staříček se svou stařenkou žijí „šťastní i bez zlata“. Nicméně Andrew Leigh přesvědčivě ukazuje, proč má smysl vytvářet férový svět bez celních bariér a znevýhodňování, v němž jsou takovéto „alchymistické“ směny vůbec představitelné a uskutečnitelné.