Redaktor deníku Aktuálně.cz Viet Tran, který doprovázel českého prezidenta Petra Pavla na letošní zimní cestě po Litvě a Lotyšsku, popsal „vystřízlivění“ tamních novinářů z českého přístupu k závazkům NATO. V Pobaltí je podle něj vnímáno jako rozpor, že Česko je sice hlasitým podporovatelem Ukrajiny, ale zároveň vnitropoliticky bojuje o splnění alespoň dvouprocentních výdajů na obranu.
„Litevští novináři věděli moc dobře, že Česko tyto závazky neplní… Pro ně to byla taková zvláštní kontradikce,“ uvedl Tran. Doplnil, že i čeští vojáci nasazení v misích na základnách v litevské Rukle a lotyšské Adaži vnímají realitu ruské hrozby jinak než lidé doma, právě proto, že operují blízko hranic s Ruskem a Běloruskem.
„Tím, že jsou v nasazení se zbraní v ruce ne úplně daleko od toho, co může pak přijít, tuto hrozbu vnímají úplně jinak,“ zdůraznil Tran. A nedostatečné plnění aliančních závazků Česka podle něj neuniklo ani lidem v nejvyšším vedení NATO. „Je vidět, že nejsou úplně nadšení z toho, jakým směrem naše obrana směřuje. A vnímají to i naši spojenci,“ popsal.
Strategie odstrašení
Bezpečnostní expert Lukáš Dyčka z Vojenské akademie ve Vyškově, který na univerzitách v Estonsku a Lotyšsku vzdělával důstojníky z NATO, přirovnal Rusko k hladovému zvířeti.
„Rusko je jako hladový medvěd, ale nikdo neví, jestli mu vlastně zrovna my budeme chutnat… Jestli by nebylo lepší toho medvěda spíš otočit, ať se dívá někam jinam a sežere někoho jiného,“ popsal Dyčka mentalitu některých Pobalťanů.
Zároveň však varoval před slepým přejímáním tamních receptů na obranu, protože jsou podle něj často založeny na emocích a historickém traumatu. „Oni mají úplně jinou historickou zkušenost… Nedělají to racionálně, dělají to emocionálně,“ dodal Dyčka s tím, že takový přístup podle něj není správný.
Proti tomu se nicméně ostře vymezil Otakar Foltýn z Vojenské kanceláře prezidenta republiky, podle něhož je právě odhodlání základem funkční obrany. Rusko charakterizoval jako agresivní impérium bez skrupulí: „To, co dneska tvoří Rusko, tak je mafiánský zm*dostán, který prostě je postaven na tom, že je agresivním impériem,“ varoval a metaforu medvěda doplnil o to, že pokud má zvíře hlad, sežere zpravidla to, co mu přijde do cesty nejdřív.
Podle bývalého koordinátora strategické komunikace české vlády se útok vyhne tomu, kdo je připraven a ochoten bojovat. K otázce nákladů na zbrojení dodal: „Svoboda má nekonečnou cenu. Je to absolutní hodnota… Stát, který neplatí svoji vlastní armádu, bude platit armádu okupanta,“ upozornil. Současná podpora Ukrajiny je tak podle něj nejlevnější investicí: „V tento okamžik stojí Evropany každého jedno až dvě kafe měsíčně. To není drahé,“ uvedl.
Výhledově je pro budoucnost a bezpečnost Evropy také zásadní, že má Rusko na Ukrajině vysoké ztráty. „Čím více teď na frontě zařve Rusáků, tím méně zemře Rusů. Čím více padne ruských vojáků, tím rychleji válka skončí, Rusko potáhne do p*dele z Ukrajiny a nebudou umírat další Rusové,“ míní Foltýn.
Historické trauma a ruská menšina
Historik z Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy a autor knihy Dějiny pobaltských zemí Luboš Švec vysvětlil, že základem dnešní identity pobaltských národů je hluboké trauma ze sovětského teroru a deportací. K popisu tamní strategie odstrašení použil finské přirovnání a vrátil se k už zmíněnému hladovému zvířeti: „Ruský medvěd, když je chce spolknout, tak to má, jako kdyby polykal ježka – ten ježek mu uvázne v hrdle,“ doplnil.
Debata se věnovala i početné ruské menšině, která například v Lotyšsku tvoří čtvrtinu populace. Dyčka upozornil, že ruská identita je nicméně v těchto zemích často socioekonomická – lidé se stávají Estonci či Lotyši, aby dosáhli lepšího společenského i finančního statusu. Národní příslušnost ale nevnímají nutně na základě jazykové příslušnosti, jako je tomu zvykem u nás.
Přípravy na možnou válku v Pobaltí Aktuálně.cz sleduje dlouhodobě. Podívejte se na naše další texty:
„Být Rusem neznamená nutně chtít být součástí Ruska…,“ vysvětlil Dyčka. Švec doplnil, že integraci starší generace v pobaltských zemích často bránila neznalost jazyka i vzpomínkový optimismus na sovětské časy. Nicméně jen zanedbatelná část rusky mluvícího obyvatelstva podle něj nesložila zkoušku z národních jazyků zemí, kde žijí, navíc často kvůli své vlastní neochotě.
Závěrem hosté diskutovali o konci války na Ukrajině. Podle Foltýna je v bytostném zájmu Evropy, aby Ukrajina vyhrála, protože zastavení agrese je jedinou cestou k bezpečnosti. Pokud by Rusko zvítězilo, dalším cílem by podle něj bylo právě Pobaltí, nikoliv nutně formou otevřené invaze, ale hybridním působením, které by mohlo zpochybnit akceschopnost NATO.
