Kdo a proč si zaslouží vděk? Český film Nevděčné bytosti má evropské parametry – Aktuálně.cz

Sytě zabarvené pulzující mořské vlny odráží sluneční paprsky, vyzařují klidný rytmus ospalé letní dovolené. Turisté u kamenného úpatí obklopeného zelení kempují, každý den má jasný režim. Koupání, grilování, plavání, polehávání opředené litry opalovacího krému a večerní návštěva přilehlé luxusní restaurace s mořskými plody. Zdánlivě bezčasá idylka však rozhodně nepanuje v ústřední rodině. 

Otec s matkou spolu nežijí, a tak se otec vydá na dovolenou jen se svými dvěma dětmi: mladším synem Teem a starší náctiletou dcerou Klárou. Zatímco synek, jenž k tátovi vzhlíží, si společný čas až na občasné mráčky užívá, dcera se utápí v depresi a trpí poruchou příjmu potravy. Do kýženě pozitivních dovolenkových selfíček proniká všudypřítomná komunikační dysfunkce. Otec je původem Angličan, matka Slovenka, rodina mezi jazyky přepíná. 

A jakkoli na povrchní úrovni bilingvismus všichni zvládají, ochota porozumět se ztrácí v překladu. Vícejazyčná volba je plnohodnotně významotvorným prvkem, vnáší do rodinného mikrosvěta chlad, určitou kašírovanost, neschopnost mluvit na rovinu, nepříjemné věci alibisticky odmávnout mlčením či vztekem. Napětí, strnulost a v hádkách zacyklenou dovolenou rozčísne až místní mladík Denis, do něhož se Klára zamiluje. Právě od něj se učí spontánnosti a spojuje je i nenávist k otci. Ze strany Kláry se ale románek mění v závislost: díky své nové lásce začíná jíst a svět vidí barvitěji, ovšem stejnou měrou přichází rapidní pád na absolutní dno, když jsou odloučeni.

Rozkol mezi světem dospělých a dětí 

Omerzu rozplétá ambivalentní pavučinu lidských a primárně rodinných vztahů, což je ústředním motivem všech jeho filmů. Vzpomeňme road movie Všechno bude (oceněnou několika Českými lvy) o mladistvé anarchii nebo poťouchle mrazivý Atlas ptáků s takřka shakespearovskými parametry. Ohledává faleš, přetvářku a proměnlivost rodinných vazeb, jež znamenají spíš nejistotu než opěrné body. 

Jeho filmy mají vždy výborný základ, ne vždy se však všechny načrtnuté motivy povedlo zužitkovat. Nevděčné bytosti v kontextu Omerzuova portfolia působí nejpropracovaněji, aniž by ztratily na potřebné přirozenosti. Vztahový pletenec se ptá, kdo a proč si zaslouží vděk. Nakolik je to potřebná komodita. Všechny hlavní postavy zrcadlí určitou formu sobeckosti. Otec si chce před matkou iluzorně vylepšit vlastní obraz jako milující tatínek, Klára zase chtě nechtě rodiče trýzní, aby dosáhla svého. 

Každý aspekt má dvě strany mince. Mladistvé postavy tvůrci nevykreslují jako jednorozměrné čisté figury, což ve filmech s obdobným zaměřením často vídáme. Rodinné melodrama, jakkoli se zažitým melodramatickým tendencím vzpírá, reflektuje tenkou hranici mezi tím, nakolik druhým pomáháme kvůli nim a nakolik kvůli sobě. Vyprávění zdůrazňuje skutečnost, že lidské chování je jen obtížně uchopitelné. Závěrečné fáze se pak stále silněji soustředí na téma etiky a lži. 

Pro Omerzuovu tvorbu charakteristický rozkol mezi dospělým a dětským světem je spíš v konstantní tenzi než na cestě ke smíru a konsenzu. S ubíhající stopáží je stále jistější, jak těžké je tyto dva světy propojit. Snímek jdoucí ve stopách festivalových trendů, které přinášejí filmy o dospívání, plynule propojuje kriminální zápletku s love story. Napětí pramenící z Klářiny diagnózy je silně provázané s jistou záhadností. Nikdy nevíme, na čem jsme.  

Zimou trpící na nudistické pláži 

Námět se mohl velmi jednoduše utopit v didaktické moralitce. To se však nestalo. Načrtnuté situace nemají východisko. Nikdo není souzen, pro každého nalezneme pochopení. Tendenční morální kodex se nedá uplatnit na nikoho. 

Omerzu s kameramanem Kryštofem Melkou mají brilantní cit pro vyprávění obrazem. Především významotvorné využití prostředí tvoří narativní dominantu. Třeba jako když zimou trpící Klára schoulená v klubíčku sedí mezi pohodlně spícími lidmi na nudistické pláži, zatímco transfokace mění detailní kompozici v tísnivou osamělost. Nebo když otec s Theem vylezou vyčerpaní z vody na odlehlé pláži a mají mít citlivou chvíli, ale nachází se mezi hromadami odpadků. 

Ostatně, otec bydlí uprostřed rozestavěné a rozkopané oblasti. Nemá žádný pevný základ, jeho vnitřní svět je v rozkladu. Suverénní stylistika dovádí snímek evropských rozměrů k dokonalosti. Strnulost a tenze jsou čeřené náhlými výbuchy a náladovými změnami, černý humor se přelévá do mrazivé tonality. Přesto film v závěrečné fázi přece jen spoléhá na nepříliš žádoucí vypravěčské kompromisy. Chování postav je rázem možná až moc pokřivené ve prospěch eskalace konfliktu, jakkoli scénář do té doby činil jinak, zdaleka ne tak průzračně. 

Stejně tak bude řadě diváků asi vadit, že Klářina porucha přijmu potravy není zevrubněji uchopená a figuruje zde primárně coby narativní motiv, nikoli ústřední téma s ambicemi autentického rozboru. Nevděčné bytosti realizované v robustní mezinárodní koprodukci (Česko, Slovinsko, Polsko, Slovensko, Chorvatsko, Francie) jsou každopádně Omerzuovým nejlepším filmem. Na konejšivých místech hledají diskomfort a naopak, ukazují boj o cizí i vlastní život, který nemá žádného vítěze.