Komunikace mezi lidmi a mimozemšťany by byla složitější, říká k filmu Spasitel česká exobioložka — ČT24 — Česká televize

Julie Nekola Nováková je exobioložka. Zkoumá možnosti existence mimozemského života, kromě toho píše science fiction a fantasy knihy, kde podle svých slov tyto znalosti ráda a často využívá. A také byla odbornou redaktorkou knihy Spasitel Andyho Weira, podle níž vznikl úspěšný hollywoodský film, který teď běží v kinech.

S vědeckou redakcí ČT24 si povídala o tom, jak pravděpodobný je film z pohledu exobiologie, jak moc toho moderní věda ví o možnostech mimozemského života, ale i o tom, proč filmový mimozemšťan Rocky vypadá jako krab.

Začněme u zápletky knihy i filmu. Tou jsou astrofágové, mikroorganismy, které se živí sluneční energií a oxidem uhličitým, že?

Ano, ale co je pro Spasitele nejdůležitější: dokážou tu energii velmi účinně skladovat a později uvolnit podle potřeby, což z nich dělá skvělé palivo pro kosmické lodě.

Co na ně říkáte?

Pro mě jako bioložku jsou astrofágové asi největší „problém“ v knize, protože zatím neznáme způsoby, jakými by takový organismus mohl energii v tak obrovském množství ukládat do sebe, udržet ji tam a potom podle potřeby uvolnit. Je v podstatě takovou ultimátní baterií, takže je to spíše problém fyziky než biologie.

Zajímavé také je, že navzdory své exotické povaze jsou to organismy založené na vodě jako rozpouštědle. To hlavního hrdinu překvapí, protože byl k projektu přizván právě proto, že publikoval o možnostech existence života využívajícího jako rozpouštědla jiné látky. Musím říct, že organismus založený na vodě a přežívající tak extrémní podmínky jako astrofágové mi přijde hodně sci-fi, ale v rámci příběhu to funguje.

S energií žádný známý organismus takhle účinně nepracuje, ale existují nějaké organismy, které dokáží energii velmi dobře ukládat?

Živé organismy ukládají energii chemicky a tam nás nenapadá žádný způsob, jak by mohly ukládat tak neskutečné množství jako astrofágové v knize nebo ve filmu Spasitel. Ale opravdu existují organismy, které dokážou odolávat velkým dávkám záření nebo vysokým teplotám. Tady bych si dovolila malou odbočku. V knize se mylně objevuje zmínka, že žádný pozemský organismus by nepřežil při teplotě zhruba 95 stupňů Celsia, což je stálá teplota buněk astrofágů.

Ve skutečnosti ale existují pozemské mikroorganismy, které žijí i v horkých jezírkách nebo u hydrotermálních vývěrů na dně moře, kde teplota přesahuje i sto stupňů Celsia. Mají totiž velmi účinné molekulární mechanismy pro opravu a stabilizaci své DNA a bílkovin, aby buňka fungovala i za takto vysokých teplot, které většinu života na Zemi samozřejmě zabíjí. Zaznamenaný rekord aktuálně drží Methanopyrus kandleri, který přežívá a množí se i při teplotě 122 stupňů.

Podobné organismy mají dokonce využití v biotechnologickém průmyslu.

Jaké?

Třeba Thermus aquaticus, který byl objeven v Yellowstonu právě v horkých jezírkách už před skoro šedesáti lety, je základem pro technologii PCR, která nám umožňuje rychle replikovat DNA. Díky tomu můžeme vyvíjet třeba PCR testy, což se hodilo při covidové pandemii a při detekci v podstatě jakýchkoliv jiných onemocnění.

Ale zpět k astrofágům. Proč vlastně v knize a filmu migrují mezi Sluncem a Venuší?

Ze Slunce získávají energii, na Venuši se rozmnožují v atmosféře tvořené převážně oxidem uhličitým. A to už tak sci-fi není, protože o atmosféře Venuše se jako o potenciálně obyvatelném místě uvažuje – konkrétně o její oblačné vrstvě, kde na rozdíl od jejího rozžhaveného povrchu jsou teploty a tlak podobné povrchu Země.

Když se pohybujeme zhruba padesát až sedmdesát kilometrů nad povrchem Venuše, najdeme tam oblaka tvořená hlavně kapkami kyseliny sírové ve směsi s vodou – a tu potřebuje veškerý život tak, jak ho známe tady ze Země.

Proto se po vodě vždy pátrá jako po něčem, co předchází existenci života?

Přesně tak. A na Venuši jsou podmínky co do teploty i tlaku Zemi relativně podobné. Problémem může být to, že přímo v oblačné vrstvě není žádný pevný povrch, jenom různá prachová zrna, která se v atmosféře vyskytují třeba jako kondenzační jádra v oblacích.

A nemusí být úplně, řekněme, stabilní, může docházet k tomu, že se propadnou třeba až úplně k povrchu. Zatím neznáme tak do detailu dynamiku Venuše a její atmosféry, ale už od zhruba sedmdesátých let se mluví o tom, že by to prostředí mohlo být obyvatelné.

Pamatuji se, že před několika lety vyšla studie, která v tomto ohledu dost rozvířila vody.

Teď už je to pět let. Tehdy byl v atmosféře Venuše objeven fosfan, což je plyn, který tady na Zemi vzniká hlavně díky životu a také z průmyslových zdrojů.

Takže to vypadalo, že na Venuši něco živého vyrábí fosfan?

Jen dočasně. Později se totiž ukázalo, že data nebyla zpracovaná ideálně, a i když fosfan pravděpodobně na Venuši skutečně je, asi tam není v tak vysoké koncentraci, jak se původně tvrdilo. Současně se objevily hypotézy různých možných abiotických zdrojů, tedy způsoby, jak může fosfan vznikat i bez přítomnosti života.

Fosfan tedy sám o sobě není důkaz života, ale jeho objev vedl k tomu, že se o Venuši začalo více mluvit jako o potenciálně obyvatelné planetě navzdory tomu, že její horký povrch je zcela neobyvatelný pro život, jak ho známe a umíme si ho představit na základě pozemského příkladu.

A vedlo to i k tomu, že se o Venuši začaly víc zajímat kosmické agentury?

Ano, a to velmi krátce po publikaci zachycení fosfanu. NASA schválila dvě mise k Venuši v rámci výběru malých misí, jsou to Da Vinci a Veritas. Doufejme, že skutečně poletí – v současnosti s rozpočtovými škrty a politickými veletoči v NASA – můžeme v to jen doufat. Zatím, naštěstí, všemi těmi peripetiemi procházejí dobře.

Navíc Evropská kosmická agentura ESA vybrala misi EnVision. Na té se podílejí i čeští vědci a vědkyně, například Martin Ferus z Heyrovského ústavu fyzikální chemie, Petr Brož z Geofyzikálního ústavu či Veronika Strnadová z České geologické služby. Je to mise s výraznou českou stopou, ostatně jako mnoho dalších misí ESA.

Doufejme tedy, že ať už poletí jedna z misí, dvě, nebo nejlépe všechny tři, tak nám společně řeknou více o současných podmínkách na Venuši, a to především v oblačné vrstvě, ale i na jejím povrchu. Třeba nakolik intenzivní je na Venuši sopečná činnost, protože to má obrovský vliv na složení atmosféry.

Vraťme se zase na chvilku k astrofágům – oni tvoří vlastně jeden obří ekosystém, který je celý složený jenom z jediného druhu organismu. Známe něco takového ze Země?

To úplně neznáme. Ale astrofágy se dají považovat za invazní druh pronikající do prostředí, kde se předtím nevyskytoval a kde nachází volnou niku (neboli prostor pro své šíření), kterou může zcela naplnit a vytlačit i případné jiné organismy, které by se tam vyskytovaly, což tedy ve Spasiteli není, respektive hrdinové o něčem takovém nevědí.

Ze Země známe spoustu příkladů invazních druhů, ať už rostlinných, nebo živočišných, které vytlačily původní organismy v tom či onom ekosystému. Ale je to zajímavá otázka, která se dotýká i toho, jestli bychom si všimli života na jiných planetách, kdyby tam byl. Protože tady na Zemi, i kdybychom se na ni dívali ze vzdálenosti několika světelných let nebo desítek světelných let, provedli třeba měření spektra světla, které projde zemskou atmosférou, tak poznáme, že je tady život.

Jak?

Protože život Zemi obrovským způsobem změnil. Měl velký dopad na její geochemické cykly, změnil složení atmosféry tím, že vytváří kyslík. Země je i z obrovské dálky na první pohled obývaná planeta. Existuje teorie přezdívaná Gaia, která tvrdí, že ve chvíli, kdy se na planetě objeví život a podaří se mu tam udržet, začne být neoddělitelně spjat právě s chemickými cykly na planetě. Stane se celoplanetárním a ovlivní planetu jako celek.

Z tohoto pohledu by třeba planety jako Venuše nebo Mars byly na první pohled neobývané, protože tam žádnou podobnou globální změnu zapříčiněnou životem nepozorujeme. Ale je to hodně zjednodušený pohled, který nebere v úvahu to, že na planetě by se potenciálně mohla vyskytovat pouze izolovaná a menší prostředí vhodná pro život, ale přesto stabilní natolik, aby tam život dokázal existovat.

Kde konkrétně by to mohlo být?

O Venuši jsme se už bavili, tam nás zajímá oblačná vrstva v její atmosféře. V případě Marsu máme náznaky, sice ne zcela přesvědčivé, ale poměrně silné, že tam jsou možná ložiska kapalné vody – ale nebo třeba také jílu nebo solí, tím si nejsme zcela jistí. Nacházejí se pod jižní polární čepičkou, kde sonda Mars Express pozorovala zajímavé radarové odrazy naznačující, že by tam mohla být podledovcová jezera.

Podobná máme i u nás na Zemi, na Antarktidě je to třeba známé jezero Vostok, ale i mnoho dalších. Najdeme tam celou jezerní a říční síť pod několika kilometry ledu a něco podobného nemůžeme zcela vyloučit ani na Marsu, takže potenciálně by tam podmínky pro život byly. Zatím to ale nevíme jistě.

Pod povrchem i mimo polární oblasti by navíc mohly být různé hydrotermální vývěry, které by doplňovaly kapalnou vodu a zdroje energie pro případný život. Ten by nebyl celoplanetární, ale v těchto oázách by mohl přežívat.

A co samotné Slunce? Zajímala se někdy věda seriózně o to, že by i přímo kolem Slunce mohly být nějaké možnosti pro život?

Zamýšlela se nad tím hodně raná věda, řekněme předmoderní věda počátkem novověku. Vědci jako William Herschel opravdu vážně uvažovali o tom, že na Slunci by mohl být život. Dokonce někteří sluneční skvrny považovali za možné typy organismů na Slunci.

Tehdy se totiž ještě řada astronomů domnívala, že Slunce je něco jako velká planeta a že hvězdy jako Slunce jsou obří planety s pevným povrchem a zářící teplou atmosférou. To se samozřejmě později ukázalo jako mylná domněnka, ale tehdy bylo obtížnější ji ověřit.

Takže právě za Herschela a jeho následovníků se o životě na Slunci uvažovalo. Když se podíváme na různou populární literaturu ze sedmnáctého a třeba i osmnáctého století, vyskytují se v ní sluneční lidé (nebo třeba andělé v případě spisu Itinerarium exstaticum jezuity Athanasia Kirchera), kteří se setkávají s hrdiny.

Ale v moderní vědě už se tyto úvahy tedy neobjevují?

V moderní vědě už úplně ne. Občas se objeví různé spekulativní práce o životě třeba v plazmatu, ale potíž je v tom, že nám nedávají žádné testovatelné předpovědi nebo alespoň předpovědi, které by se daly testovat v nejbližších desítkách let. Jsou to zajímavé spekulace, ale zatím nedokážeme říci, jestli je to možné, nebo ne – z pohledu současné vědy spíš není.

Pojďme k další stránce astrofágů. Jak jste řekla, jsou to vlastně invazní organismy, které překonávají obrovské, dokonce mezihvězdné vzdálenosti vakuem. Jak je to v přírodě s takovým dlouhodobým přežíváním v nehostinných podmínkách, bylo by něco podobného možné?

To je skvělá otázka. Cestování mikroorganismů kosmem je totiž věc, kterou nejenže nelze vyloučit, ale dokonce se zdá celkem pravděpodobná. Uvažuje se hlavně o takzvané lithopanspermii, neboli o přenosu organismů z jedné planety na jinou uvnitř kamenů vyvržených při dopadu jiných těles na planetu. Podle modelů by cesty trvaly řádově tisíce až desetitisíce let, což je sice dlouhá doba, ale na Zemi známe organismy, které vydrží v neaktivním stavu pravděpodobně i déle. Ve chvíli, kdy se dostanou do blízkosti kapalné vody a zdrojů energie, které potřebují, „oživnou“.

Mají totiž účinné opravné mechanismy a dokážou se v příznivých podmínkách opět rozmnožovat. Stejně tak mikroorganismům nevadí výrazné přetížení, které by zažívaly při vyvržení horniny třeba z povrchu Země směrem na Mars nebo naopak – a samozřejmě i při přistání.

Daleko méně pravděpodobné je už cestování mezi hvězdnými soustavami, protože tam by cesta trvala ne desetitisíce let, ale třeba miliony roků. Navíc i pravděpodobnost, že by takové těleso spadlo na nějakou obyvatelnou planetu, je velmi mizivá. V naší soustavě, třeba u meteoritů z Marsu, je slušná pravděpodobnost, že spadnou na Zemi, protože se pohybují směrem do gravitační studně. Země má i poměrně velkou gravitaci, takže se nelze divit, že na Zemi máme identifikováno už přes 120 marsovských meteoritů.

A to jsou jenom ty kameny, které v relativně nedávné době dopadly někam, kde si jich lidé zvládli všimnout. To znamená ne do oceánů, ne do nitra pralesů, ale třeba do Antarktidy nebo Arktidy, na ledový povrch, kde jsou okamžitě nápadné a kde se také vyskytují převážně vědci.

A co radiace, ta přece má ničivé dopady na živé organismy – jak by cestující mikrobi přežili kosmické záření?

Astrofágy se ve Spasiteli radiací všech možných vlnových délek dokonce živí a dokážou tu energii pak skladovat, ale na Zemi známe mikroorganismy, které se radiací sice vysloveně neživí, ale přežijí velmi vysoké dávky záření. To je třeba slavný Deinococcus radiodurans, ale i řekněme běžnější mikroorganismy typu Bacillus subtilis, který často míváme na svém vlastním těle nebo uvnitř těla – přesněji řečeno ho najdeme skoro všude, od půdy přes vodní ekosystémy až po lidské střevo. I ten dokáže přežít řádově větší dávky záření než lidé nebo jiné komplexní organismy.

Mimochodem, také proto existuje něco, čemu se říká planetární ochrana, což je snaha nekontaminovat jiná tělesa pozemským životem. A současně je to i ochrana života na Zemi před možnými hrozbami z kosmu.

Autor Spasitele Andy Weir podle mě staví ten příběh na jakémsi extrémně optimistickém výkladu věty známé z Jurského parku: „Život si vždycky najde cestu.“ Život v jeho představě zkrátka využije jakoukoliv šanci a osídlí veškerý prostor, který se mu nabídne.

To je opravdu hodně optimistický pohled. Kdybychom to vzali do extrému, tak bychom mohli zkoušet třeba vysadit pozemský život do atmosféry Jupitera. Tam by asi nepřežil. Ale kdybychom vysadili některé specificky vybrané pozemské mikroby třeba do atmosféry Venuše, tak kdo ví.

Samozřejmě, kdybychom chtěli osít pozemským životem Slunce, tak tam prostě nepřežije. Existuje něco, co se dá v češtině nazvat evoluční omezení. Znamená to, zjednodušeně řečeno, že ve chvíli, kdy už organismus prošel evolucí, která mu „dala do vínku“ nějakou genetickou výbavu, už se nemůže úplně překopat od základu a přizpůsobit se třeba jinému rozpouštědlu než vodě.

My se bavíme pořád jen o těch úplně nejmenších mikroorganismech, těch okem neviditelných. Ale co ty větší?

Je pravda, že existují i složitější organismy, které přežijí vysoké dávky radiace či jiné nepřízně prostředí. Třeba želvušky dokážou něco podobného. Umí se „přepnout“ do anabiózy, neaktivního stavu, kdy si „hraje na mrtvou“. Můžeme to přiblížit (zatím fiktivnímu) kryospánku ve sci-fi. A když se želvuška opět dostane do prostředí, kde je voda a příznivější teploty a nejsou tam pro ni jedovaté chemikálie, zase dokáže „ožít“ a normálně fungovat.

Taky má úžasné opravné mechanismy, které jí chrání DNA před poškozením. Díky tomu přežije právě vysoké dávky záření, vysoké teploty a jiné extrémy.

Známe limity těchto jejich „super-schopností“? Dokázaly by třeba přežít cestu na nějakém mezihvězdném tělese, jako byla třeba Oumuamua, které přiletělo z jiné soustavy a ta cesta trvala třeba miliony let?

V principu to vyloučit nelze, ale určitě nějaké limity existují. Je už hranice záření, kterou želvušky nepřežijí. Samozřejmě jde ale vždycky také o to, o jaké záření se jedná – ultrafialové, gama záření nebo nějaké urychlené částice. Každé má jiný vliv na poškození DNA – ale obecně želvušky přežijí hodně.

Takže i v mezihvězdného prostoru uvnitř dostatečně velkého kusu kamene nebo ledu by život mohl takhle v neaktivních stádiích v principu přežívat. Vyloučit to nelze – zatím. Zatím podobná mezihvězdná tělesa moc dobře neznáme, ale Evropská kosmická agentura vyvíjí sondu Comet Interceptor, jejímž cílem je právě učinit průlet kolem mezihvězdné komety a lépe ji pak zkoumat.

Vzhledem k tomu, že všechna tři taková tělesa, která jsme zatím zachytili, prosvištěla Sluneční soustavou strašně rychle, neměli jsme možnost je úplně do detailu zkoumat. Tahle sonda by to měla změnit.

Zase se vraťme trošku ke Spasiteli. Tam se velmi opatrně našlapuje kolem myšlenky forem života, které by mohly být založené na jiném prvku, než je uhlík. Jak je na to věda s poznáním něčeho takového?

Tyhle spekulace existují už strašně dlouho, diskutovalo se o nich už třeba v době Herberta George Wellse, kdy se předpokládalo, že by mohly existovat třeba křemíkové organismy. Proč právě křemíkové? Křemík je v periodické tabulce prvků blízko uhlíku, má některé podobné vlastnosti, takže to byla celkem logická volba.

Tehdy lidé předpokládali, že by se jednalo o krystalický, křemičitý život. Z toho vznikla celá řada sci-fi organismů, třeba ve Star Treku se potkáme s krystalickou entitou nebo Hortou. Biologům se to ale moc nezdá. Hlavně proto – a teď mě za to, co řeknu, budou mineralogové nesnášet – že ty krystaly prostě nejsou moc zajímavé.

Jak to myslíte?

Nejsou přímo zajímavé pro biologii a biochemii, protože postrádají vlastnosti, které by se daly dobře využít pro vznik života – třeba postranní řetězce, chiralitu… Kdyby existoval křemíkový život, tak se dnes předpokládá, že by byl spíše na bázi silanů, což jsou víceméně přímé analogy uhlovodíků.

Jsou chemicky poměrně křehké, takže bychom je očekávali spíše v chladnějších prostředích bez kapalné vody a bez molekulárního kyslíku. Jedno takové prostředí, o kterém se uvažuje, jsou jezera na Titanu. To je velký Saturnův měsíc s atmosférou a s kapalnými jezery a moři na povrchu. Jedná se ale o jezera a moře tvořená převážně metanem a jinými lehkými uhlovodíky, nikoliv vodou.

Ale tam je přece strašná zima, ne?

Je tam mimořádná zima, kolem 160 stupňů Celsia pod nulou, takže nic pro život, jak ho známe. Pomalost chemických reakcí za těchto teplot by komplikovala vznik a rozvoj života, ale úplně nemožné to, pokud víme, není.

„Drobný problém“ ale je, že to je prostředí velmi bohaté na uhlík, takže pravděpodobnější se zdá, že kdyby na Titanu byl život, byl by uhlíkový. Uhlík je tam všude, zatímco křemíku na Titanu zase tolik nenajdeme. Uvažuje se i o tom, že by podobné křemíkové organismy právě na bázi silikonu mohly existovat v kapalném dusíku, který by se na některých tělesech daleko od hvězd mohl vyskytovat. Ale zatím o žádném takovém prostředí s jistotou nevíme.

Pojďme zase na chvilku ke Spasiteli, tak je kromě astrofágů a jejich mikrobiálních predátorů tauméb ještě jeden mimozemský organismus – inteligentní mimozemšťan Rocky. Jak realistický podle vás je jeho vzhled a jeho chování?

O tom, jak by mohl vypadat mimozemský inteligentní život, vlastně nemůžeme moc říct. Známe totiž jen velmi málo nějakých jasně daných omezení.

Slyšel jsem mezi evolučními biology takový vtip, že ať už se evoluce vydá jakoukoliv cestou, tak z toho nakonec stejně vždycky vyjde krab… A Rocky kraba dost připomíná, o čem tohle vypovídá?

Ta věta je opravdu spíše nadsázka, ale opravdu existují různé tělní plány, ke kterým život na Zemi dokonvergoval a které vidíme v různých evolučních liniích právě jako důsledek takzvané konvergentní evoluce – tedy toho, že v podobném prostředí budou výhodné podobné vlastnosti, například typy tvarů.

Známý příklad jsou žraloci a delfíni. Na jedné straně paryba, na druhé savec, ale přesto mají velmi podobný tvar těla, protože to jsou mořští predátoři, kteří obývají podobnou niku a jejich tvar těla jim umožňuje dobré proudění vody, rychlé plavání a tak dále. Takže něco takového bychom pozorovali pravděpodobně i v mimozemských prostředích. Tedy to, že tvar těla je výhodný v daném prostředí, odkud organismus pochází.

Ale existují extrémní zastánci konvergentní evoluce, kteří tvrdí, že na planetách podobných Zemi vždycky vznikne něco jako člověk – tedy dvounožec se dvěma rukama, s hlavou, kde bude mozek a smyslové orgány, protože to bude v tom prostředí nejvýhodnější. To mi osobně ale připadá jako extrémní zjednodušení a jako přehlížení jiných možností. Spíše bych se v téhle debatě přikláněla k roli náhody.

Evoluční biolog Simon Conway Morris je obrovský propagátor konvergence, který víceméně tvrdí, že pokud najdeme ve vesmíru jiné civilizace, tak to bude vypadat jako ve Star Treku, kde jsou mimozemšťané většinou víceméně jen lidé v kostýmu.

A s hrbolky na nose nebo na čele…

Opačně to viděl dnes už nějakou dobu zesnulý Stephen Jay Gould, který tvrdil, že kdybychom měli možnost se vrátit k počátkům života na Zemi a začít od znova se stejnými podmínkami, tak biosféra, ke které bychom došli dnes, by mohla vypadat radikálně odlišně.

Zdá se, že skutečně řada věcí, které bereme za samozřejmé v životě tady na Zemi, je důsledkem evolučních náhod, které nemusely být nejvýhodnější, ale objevily se ve správnou chvíli nebo na správném místě.

Oba hlavní hrdinové Spasitele jsou sice každý úplně jiného druhu, ale velmi rychle si porozumí. Vystudoval jsem lingvistiku a připadalo mi to dost nepravděpodobné. Jak to vidí exobioložka?

Největší komplikaci vidím v tom, že oba ty druhy jsou tak moc odlišné. I tady na Zemi máme problém porozumět velké části zvířecí komunikace, a to jsme pořád v rámci jedné jediné biosféry, kde všichni sdílíme společného předka.

Na situace, kdy bychom se setkali s životem z jiné planety, jsou tady dva základní pohledy – optimistický a pesimistický. Ten optimistický zastávají většinou fyzikové nebo inženýři, kteří tvrdí, že ve chvíli, kdy vznikne civilizace, tak má vědu, má techniku a právě tam najdeme tu styčnou plochu. Ti cizinci budou nutně znát fyzikální zákony a přes ně si dokážeme porozumět.

Pesimisté jsou většinou biologové a sociální a humanitní vědci, kteří tvrdí, že ve chvíli, kdy budou mít inteligentní mimozemšťané úplně jinou architekturu mozku, jiný způsob vnímání a přemýšlení, tak i pokud by došli ke stejným vědeckým poznatkům, tak nemusíme být dlouho schopní si vůbec porozumět.

Dokázala byste ty možné rozdíly víc přiblížit?

Nemusí se například jednat o organismy, které mají koncept jednotlivce. Můžou mít naprosto jiné hodnoty, jiné pocity, pokud mají vůbec něco jako emoce. Rychlé porozumění ve Spasiteli bylo hodně optimistické, ale příběh si to žádal. Bez toho by neproběhla komunikace a příběh by nefungoval.

Ve filmu byla tím klíčem k porozumění matematika. Je to jedna z těch realistických cest, která se zvažuje, že by se pro případnou komunikaci použila?

Ano, právě o matematice se uvažovalo už od počátků snah o zachycení signálů jiných civilizací a komunikaci s nimi.

Už v šedesátých letech dvacátého století, když se Frank Drake a další pokoušeli vytvářet zprávy k vyslání do vesmíru, typicky začínali s věcmi, jako jsou prvočísla, jako je uspořádání sluneční soustavy, pozice Sluneční soustavy vzhledem k dalším hvězdám a tak dále.

Vycházeli z předpokladu, že začneme vědeckými poznatky, a pokud se chytíme tam, můžeme přejít i ke složitějším nebo méně univerzálním konceptům. Drobná potíž je v tom, že když Drake vytvořil svou slavnou zprávu pro mimozemšťany (takzvanou Arecibo Message) a dal ji vědcům na konferenci k rozluštění, většina ji rozluštit nedokázala. A to byli lidé.

Co vlastně na Spasiteli pokládáte za ten nejvíc fantastický prvek, který je tam nejméně realistický?

Měli jsme tu exotický mimozemský život, rychlé porozumění s příslušníkem úplně jiné biosféry… A přece to za mě bylo nejspíš to, že lidstvo se po zaznamenání vnější hrozby okamžitě sjednotilo. Příběh si to žádal, ale bylo to velmi optimistické. Ráda bych doufala, že to tak bude probíhat, ale obávám se, že kdybych se měli přidržet filmových referencí, tak bych spíše vsadila na to, že by to vypadalo podobně jako ve filmu K zemi hleď! Tam to lidstvo nedokázalo a nespolupracovalo.

Vzhledem k tomu, jak vypadá světová politika v současnosti, mi právě K zemi hleď! připadá jako mnohem výstižnější příklad než Spasitel. Ale abychom nekončili na pesimistickou notu, doufejme, že se nám podaří tu situaci obrátit – je to i na nás.