Kriminálka Anděl po americku. Očekávaný hit Netflixu nespasí ani skvělý Russell Crowe – Aktuálně.cz

Nakonec zůstalo jen u zbožného přání. Divácká senzace se nekoná a ani slibovaná teorie o původu monstra (zajímavá, leč zjevně přitažená za vlasy) světem svého žánru rozhodně neotřese.

Mnoho tváří jediného vraha

Janus Metz není mezi filmaři jediný, kdo se činům Teda Kaczynského alias Unabombera snažil porozumět. Už v roce 1996, tedy téměř bezprostředně po zločincově zatčení, vznikl televizní film Unabomber: The True Story. Výsledek odpovídal omezeným tvůrčím možnostem, nedostatku odstupu i času a znají ho už prakticky jen pamětníci.

O jednadvacet let mladší Manhunt: Unabomber už měl zcela zřejmé ambice a jasnou vizi. Tvůrce seriálu s Paulem Bettanym a Samem Worthingtonem nefascinovala ani tak zločincova duše, jako spíš jedno z nejdelších a nejnákladnějších vyšetřování v historii FBI. Hon na atentátníka, jenž sedmnáct let děsil Ameriku bombovými zásilkami, byl velmi složitý a měl mnoho slepých odboček a hluchých míst. Andrew Sodroski mu však dokázal dát pevný tvar i slušnou dávku napětí.

Kritiky pak nejvíce zaujal Ted K (2021) Tonyho Stonea, jenž diváka téměř sadisticky drží v mysli vraždícího monstra. Tak moc se snaží, abychom se vžili do jeho pohnutek a duševního stavu, až se v něm místy zcela ztrácíme – v hledání vrahovy motivace se však dostal nejdál ze všech dosavadních snímků.

Myšlenky, nebo peníze?

Největší chybou netflixovské novinky je, že se oba zmiňované přístupy, detektivní i čistě psychologický, snaží zarputile skloubit. Kdyby měla k dispozici formát minisérie, jež přece jen skýtá větší plochu pro manévrování, je možné, že by jedna linka podpořila druhou – ale na ploše ani ne sta minut?! Unabomber navíc jako by se skládal ze dvou samostatných filmů: chybí společný průsečík, a zatímco jednomu je věnována mimořádná péče, druhý schází na úbytě.

Propracovanější linie sleduje šestnáctiletého Kaczynského (Jacob Tremblay), jenž v padesátých letech nastupuje coby nadaný matematik na Harvard, aby svůj zájem záhy přesměroval k vědeckému projektu na pomezí psychologie a filozofie. „Myšlenky tvoří svět, jsou důležité,“ hájí doma fakt, že místo počítání tráví veškerý čas filozofickými souboji. „Peníze jsou důležité!“ slyší od otce s tím, že kvůli „debatní šaškárně“ ho na Harvard neposlali.

Druhý dějový proud začíná v roce 1995, kdy vrcholí mnohaleté neúspěšné vyšetřování případu Unabomber. Jakkoli právě zde by se už z podstaty věci mělo odehrávat to nejdramatičtější – odhalení Kaczynského identity skrze specifický slovník manifestu následované zatýkáním uprostřed montanské pustiny –, výsledný efekt je přesně opačný.

Pošahaná famílie

Vše, co se odehrává v devadesátých letech, působí k uzoufání sterilně a nevzrušivě – v podstatě je to taková Kriminálka Anděl, jen se San Franciskem namísto Smíchova a agentkou FBI místo majora Olivera Hajna. Jako by samo vyšetřování bylo pouze doplňkem, šumem na pozadí mnohem zásadnějších událostí. Veškerá tvůrčí pozornost se soustředí výhradně na dějovou linku z dávné minulosti: v ní hrají nejlepší herci, v ní se řeší „to podstatné“.

Otcovsky vlídný, byť v hloubi duše mrazivě temný profesor Murray v barvitém podání Russella Crowea naverbuje Kaczynského pro svůj „výzkum“. To, co se zprvu jeví jako nevinné školní cvičení – debatní kroužek pro nadané studenty –, se postupně ukáže být něčím mnohem záludnějším. Kaczynski, jenž k Murraymu nekriticky vzhlíží, je při filozofických výměnách opakovaně napadán a ponižován. Sedí při tom připoutaný k židli a napojený na přístroje, vše ve jménu takzvaného vědeckého experimentu, ve skutečnosti však spíše rafinované tortury.

Z procesu, jenž má za cíl zlomit debatéra, vychází zprvu zničený, následně však pokaždé o něco silnější a přesvědčenější o své jedinečnosti a pravdě. Chyby přestává hledat v sobě a začíná je vidět ve svém okolí: když se matka, vyděšená jeho proměnou, starostlivě zeptá, jestli se mu něco nestalo, vybuchne: „Vy, to vy jste se mi stali. Celá tahle pošahaná famílie!“

Marťan na cestě k vraždám

Naznačená transformace nezahrnuje jen vzpouru vůči otci, „idiotskému řezníkovi, jehož názor nemá žádnou váhu, pokud tedy není řeč o klobásách“. I sám sebe vnímá Kaczynski čím dál víc jako „Marťana, který nikam nezapadá“ – dokonce ani do vlastního těla. Dílo zkázy pak ještě zjevně dokoná zrada, již utrpí v souvislosti s Murrayovým projektem. Ve filmu to nikdy přímo nezazní, leč tvůrci vidí kořeny zla jménem Unabomber právě v Kaczynského rané harvardské zkušenosti.

Čistě dramaticky plní jejich teze účel – vztah Murrayho a jeho studenta má skvělou dynamiku a divák si z něj vše podstatné dovodí. Nevadí přitom ani fakt, že s realitou tato teorie příliš neladí. Kaczynski se sice Murrayových experimentů účastnil, ovšem tvrdit, že právě to z něj udělalo nemilosrdného vraha, by bylo minimálně zjednodušující. Stejně tak není nikde doloženo, že by měl jeho vztah s Murrayem osobnější rovinu či že by byl z hlediska pozdější radikalizace osudově určující.

Bez chuti a zápachu

Zatímco historické nepřesnosti budou dráždit hlavně znalce Kaczynského případu, běžný divák neodpustí tvůrcům hlavně jejich ledabylý přístup k látce: bohorovnost hraničící s lhostejností, fachu převlečenou za zájem o „velká“ témata. Unabombera tak mnohem víc než dohady a báchorky ničí neschopnost naznačené motivy aspoň trochu rozvinout. I ty nejslibnější z konfliktů ústí do prázdnoty a ty špatné (jimiž linka o FBI přetéká) se snad ani s žádným vyústěním neobtěžují.

To, co mohlo být při troše snahy když ne objevným, tak alespoň zajímavým příspěvkem do diskuse na téma společenské „výroby“ vrahů, končí jako generická kriminálka bez názoru, barev a vlastně i bez hrdinů. Na samém konci netušíme, co chtěla říct. A i to málo, čím dokázala zaujmout, křičí ve své nedořečenosti jako velká prázdná díra, kterou někdo zapomněl zakrýt. Utěšit nás tak může snad jen vědomí, že vrazi si vlastně dobré filmy nezaslouží.