Na betonových schodech se dá sedět, dívat se do krajiny a na chvíli zapomenout na všechno, co člověka čeká. Přesně to si Lucie Jindrák Skřivánková přála, když plánovala svůj dům na samotě u Stvolíneckých Petrovic nedaleko České Lípy. Schody měly být něčím víc než cestou do patra. Dnes na nich posedávají její dcery, návštěvy i kocour. A když malířka přijede z Prahy unavená, sedne si sem také.
Související
„Dívám se na pastvinu. Často se na ní pasou krásné krávy, takže je to takové naše safari. Když tam nejsou, vidíte vysokou trávu a v pozadí stromy. Baví mě pozorovat, jak tudy probleskuje slunce nebo jak se louka vlní ve větru,“ říká. Někdy tak vydrží hodinu. Pak má pocit, že je zase sama u sebe. Dům, který nese jméno Stair House, vznikal tři roky. Jeho příběh se ale začal psát ještě předtím, než měla malířka představu o podobě interiéru. A také na jiném místě, než původně hledala.
Rozhodly kamenné zdi
Bylo to za covidu. Lucie tehdy s tehdejším manželem Alexem Jindrákem hledala místo, kam by mohli s dcerami odjíždět z Prahy. Do té doby hodně cestovali dodávkou a spali v ní. Tenhle způsob života je bavil, časem ale zatoužili po zázemí, kde nebudou muset pokaždé přerovnávat věci a chystat se na další cestu.
Nejdřív se jeli podívat na stodolu v nedaleké vesnici. Když dorazili, zjistili, že to není ono. Stála uprostřed zástavby a okolí jim nesedlo. Majitel se jich proto zeptal, co vlastně hledají. Když mu popsali samotu v přírodě, vzpomněl si na další pozemek, kam deset let nezavítal.
„Když jsme přijeli, okamžitě nám bylo jasné, že tohle bereme! Byla to samota s výhledem na pastviny. Ze stodoly zůstaly jen kamenné zdi a ten kámen mi strašně připomínal Bretaň a její kamenné domy. Právě kámen a příroda rozhodly,“ vzpomíná Skřivánková.
Zbytky stodoly určily podobu nového domu. Architekt Jan Žaloudek navrhl stavbu, která kopíruje původní půdorys a zachovává tradiční sedlovou střechu. Bílá fasáda ji odlišuje od historické myslivecké roubenky na pozemku. Architekt nechtěl, aby novostavba zastínila původní charakter místa. Dům proto nemá plot ani okrasnou zahradu. Z terasy se otevírá louka, která plynule přechází do okolní krajiny.
Při kopání základů dělníci narazili na další pozůstatky stodoly. Ze země vytáhli spoustu velkých kamenů. Lucii Jindrák Skřivánkové tak původní představa o domě získala konkrétnější podobu.
Dům, který se změnil spolu s ní
Původně měl Stair House sloužit celé rodině. Když se však Skřivánková pustila do dokončení projektu sama, změnil se nejen její vztah k domu, ale také jeho podoba. „Dokončovat sama dům, ve kterém původně měla být celá rodina, bylo náročné a trochu smutné. Hlavně mi chybělo sdílení okamžiků, kdy se něco povede nebo přibude něco nového,“ říká.
S novou etapou jí pomohl designér Ivo Jedlička. Původně měl interiér působit minimalisticky, postupně se ale proměnil v mnohem osobnější prostor. Jedlička navázal na malířčinu tvorbu a společně začali hledat detaily, které propojí architekturu s jejím světem. „Téměř každý detail tu vypráví něco z mého života a našich cest po světě,“ popisuje Skřivánková.
V přízemí se potkává hrubý beton s modrými akcenty, které odkazují k její malbě. U jídelního stolu visí měkká tapiserie. Do jejího povrchu mohou hosté kreslit rukama. Její podoba se mění podle doteků. Malířku na ní přitahuje právě možnost proměny: žádný otisk nezůstává navždy stejný.
Podobně přistupovala i k dalším částem domu. Tmavě obložená koupelna jí připomíná rodinnou cestu do Tokia a drobnými dlaždicemi obloženou kavárnu, kterou tam navštívili. Její atmosféru si přenesla do vlastního prostoru, který čerpá také z korejských lázní. Ve venkovní omítce zase vidí zasněženou krajinu, pláž v Brazílii i mraky, které pozorovala na cestách. Každá vzpomínka se tu mění v materiál, povrch nebo barvu.
Některé prvky působí jako výtvarné objekty. Z hlavní ložnice vede do malého prostoru pod střechou zvlněný modrý žebřík. Svítidla z papírmašé připomínají barevné tvory vznášející se pod stropem. Jídelní stůl zdobí ručně skládaná dýha. Skřivánková s Jedličkou navrhovali také nábytek a další detaily, na jejichž realizaci se podíleli spřátelení designéři. Dům přitom neměl být galerií, kde se člověk bojí na něco sáhnout. Věci mají sloužit, lákat k doteku a měnit se s lidmi, kteří v nich žijí.
Schody, které vedou do Londýna
Nejvýraznější místo domu má původ v rodinné vzpomínce. Skřivánková s Alexem jezdili s dcerami do Londýna za Peterem Schillerem, rodinným přítelem a jedním z Wintonových dětí. Dívky u něj rády sedávaly na schodech. „Řekli jsme si, že i v našem domě musí být schody výjimečné a musí se na nich dát sedět,“ vzpomíná malířka.
Ve Stair House proto schodiště neplní jen praktickou funkci. Betonová konstrukce se stala ústředním prvkem interiéru a nabízí výhled do krajiny. Kvůli stísněnému prostoru ji museli odlít mimo stavbu, přivézt na místo jeřábem a spustit střechou.
Schody tak připomínají londýnský dům, zároveň ale nabízejí něco, co tamní malé a tmavé schodiště nemělo: otevřený výhled do přírody. Když na nich Skřivánková sedí, může pozorovat proměny počasí a světla, aniž by musela vyjít ven.
Později navíc zjistila, že Stvolínecké Petrovice nesly v němčině jméno Petersdorf, tedy Petrova vesnice. Souvislost s Peterem Schillerem ji pobavila. „Podobné věci se mi dějí docela často a vždycky mě překvapí, jak do sebe všechno zapadá,“ říká.
Místo, kde nemusí nic dělat
V horním patře vznikl ještě jeden prostor, který odkazuje ke zkušenostem z cest. Malá meditační místnost čerpá inspiraci z lázní ve švýcarském Valsu od architekta Petera Zumthora. Skřivánková tam zažila, jak člověka obklopí zvuk a jak snadno se může soustředit jen na vlastní tělo a dech. Chtěla podobný pocit přenést i domů.
Místnost pod střechou je přítmím, kde si člověk může lehnout, poslouchat zvuk a odpočívat. Dětem někdy slouží jako bunkr. Dům tak nabízí prostor pro soustředění i obyčejnou hru.
Když ho v prosinci dokončila, přijela několikrát úplně sama. Čekala, že ji samota uprostřed krajiny bude děsit. Místo toho se cítila bezpečně. Zapálila si svíčku, otevřela deník, nalila víno a dívala se z okna. Často také rozdělala oheň a uvařila si něco dobrého.
„Byl to pro mě nový objev, že můžu být sama a je mi v tom dobře. Nejtěžší je překonat první hranici. Mívám tendenci si pořád něco domlouvat, být s někým a samotě se vyhnout. Když už v ní ale jsem, je to skvělé,“ říká.
Na samotě si našla i další chvíle, kvůli kterým dům vznikal. V létě sedí na terase, pozoruje západ slunce a později hvězdy. Jednou si ven vytáhla velkou matraci a dlouho sledovala mraky. Jindy si pustí klasickou hudbu a dívá se na oblohu.
Její dcery si malý dům oblíbily natolik, že někdy říkají, že se jim tu líbí víc než v pražském bytě. Vyhovují jim malé pokoje a zákoutí, kde mají všechno blízko sebe. Právě útulnost, kterou Skřivánková vytvořila pro rodinu, se tak ukázala jako jedna z největších předností domu.
Autoportrét, do kterého vstoupí cizí lidé
Stair House už nemá zůstat jen soukromým prostorem. Skřivánková chce dům nabídnout k pobytům, zároveň si ale přeje zachovat kontrolu nad tím, kdo do něj přijede. Nechce ho pronajímat přes běžnou platformu. Zvažuje exkluzivní pronájem a do budoucna také komorní programy spojené s jógou, meditací, dechovými cvičeními nebo výtvarnou tvorbou.
Pustit cizí lidi do prostoru, který tak úzce souvisí s jejím životem, pro ni není úplně snadné. Přesto doufá, že si hosté odvezou něco víc než fotografie neobvyklého interiéru. Chce jim nabídnout i vlastní výběr kávy, naturálních vín a her, které mohou společně vyzkoušet. Především jim ale přeje, aby se dokázali zastavit.
„Chtěla bych, aby hosté poznali ten pocit, že jim stačí být tam, třeba s někým blízkým, a vnímat přírodu. Že v tu chvíli nic dalšího nepotřebují,“ říká.
Video: O bydlení, soužití a věcech
Zdroj: autorský článek