„Slyšel jsem, že tohle je rockovej festival,“ utrousí zkraje vystoupení Damon Albarn, strůjce a tažná síla neustále se proměňujícího ansámblu Gorillaz. „Ale úplně asi není, co?“ dodává s úšklebkem. Právě dozněla Tranz, temná, dusavá i horečnatá taneční kompozice na hony vzdálená například zemitému thrashmetalu, který zněl areálem o pár hodin dříve v podání kalifornských Megadeth.
Osmapadesátiletý Albarn těmi slovy vystihl proměnu, o kterou se Rock for People dlouhodobě snaží. Po pandemické krizi festival chytil novou mízu, nyní se může parametry, servisem i dramaturgií měřit s největšími evropskými přehlídkami. Všeobjímající a do všech detailů dotažená show Gorillaz byla dalším krokem v posunu k nadžánrové události, kde kytarová hudba hraje jen jako jedna z barev.
A těžko vybrat lepšího headlinera, který to dokázal. Hradecké letiště ve středu večer působilo jako vrchol hory, k němuž směřují melodie a rytmy z celého světa. Gorillaz vše jen zesílili, více než kapela jsou médiem.
Vlažný začátek
„Na mě je to moc utahaný,“ šlo zaslechnout v davu pod pódiem. Lidé se prodírali spíš ven než dovnitř pomyslného kotle, i když nijak masově. Zpěv publika do vtíravé hitové On Melancholy Hill byl vlažný stejně jako většina interakcí. Téměř bez povšimnutí zůstal Joe Talbot hostující v písni The God of Lying. Jeho IDLES byli přitom jedním z headlinerů loňského ročníku Rock for People. Jako by se dav v barvité hudbě Gorillaz těžko orientoval, bouřlivý potlesk si přihlížející schovávali jen do ticha mezi písněmi.
Potvrdilo se očekávané: Gorillaz nejsou typickým headlinerem pro místní publikum. Vlastně by se dokonale hodili na konkurenční Colours of Ostrava, které původně vznikly jako přehlídka světové folklorní hudby. Obecenstvo bylo hlavně zvědavé, nakonec se ale nechalo uhranout.
Indie místo nostalgie
Většina českých fanoušků si pamatuje především skladby z eponymního debutu, od jehož vydání letos v dubnu uplynulo 25 let. Pro Albarna, tehdy v první řadě frontmana britpopových Blur, se koncept rockové kapely z velké části vyčerpal. Londýnský multiinstrumentalista rozpil ostrý zvuk kytar do ozvěn a dalších efektů, zatáhl tempo, hrál si se samplováním, inspiroval se mimo jiné v jamajském dubu. V mainstreamu uspěl s trip hopem, okrajovým žánrem prolínajícím tradice rockové a taneční hudby, do níž se tehdy počítal i hip hop.
Když se ozvou první tóny poťouchlého beatu skladby 19-2000, publikum okamžitě bouří. Albarn sestupuje z obřího pódia a zdraví se s prvními řadami. Hodinu a půl dlouhá show ale duní hlavně současností.
Během instrumentálního intra se areálem rozléhá zvuk indické flétny Ajayana Prasanny, zatímco na velkorysých projekčních plochách běží záběry z animovaného filmu The Mountain, The Moon Cave and The Sad God. Jemně prší, být o 15 stupňů víc, iluze deštného pralesa je dokonalá.
Neměnné jádro Gorillaz tvoří spolu s Albarnem výtvarník Jamie Hewlett, autor komplexního a neustále se rozvíjejícího vizuálu nejslavnější virtuální kapely světa. Necelá polovina z 19 odehraných skladeb pochází z aktuální nahrávky The Mountain, kterou zásadně tvarovaly jejich společné výpravy do Indie. Na album přitom zdaleka neprosákl jenom tamní folklor.
Oba umělci v té době přišli o otce, Hewlettův zemřel 10 dní po Albarnovu. Muži za Gorillaz jsou ročník 1969, jejich narození od sebe dělí 10 dní. Tady někde začala nahrávka nabírat duchovní obrysy. The Mountain je oslavou lidství stejně jako meditací o životu po životě.
Veslice pluje dál
Exotická hudba není Albarnovi cizí. Při nahrávání The Mountain se symbolicky vrátil do dětství. Sbírka vinylů jeho rodičů byla plná indického folkloru a západní hudby ovlivněné hinduistickou spiritualitou. Vyrůstal ve východolondýnské čtvrti Leytostone s převažující indickou a pákistánskou komunitou. Albarn rád vzpomíná, že poslouchal dřív Raviho Shankara, skladatele a hráče na sitár, než Beatles. V rámci projektu Africa Express pak dlouhé roky hrával s desítkami afrických umělců. A jeden, nebo přesněji jedna z nich se zjevila přímo v Hradci.
Osobní účast maliské zpěvačky Fatoumaty Diawary byla jedním z mnoha velkých překvapení noci. Jejich společná píseň Désolé může ve studiové verzi proplout kolem uší posluchače, naživo ale jiskří. Ostřejší hrany a naléhavost přitom v Hradci dostávají všechny položky setlistu.
Při El Mañana muzikanti objímají desítky tisíc přihlížejících mohutným gospelovým zvukem, Stylo oproti tomu vyznívá jako rocková hymna. Andromeda tepe syntetickým, tanečním beatem, zatímco se džungle na projekcích mění ve vesmír. Zelená dostává nádech neonu, z pralesa je během okamžiku newyorský klub hedonistických 80. let. Melancholii střídá euforie, usebranost třeskot. Za pár okamžiků řve na zmoklé letiště ze záznamu Mark E. Smith, hrdina britského post punku a další z hostů, kteří promlouvají už z jiného světa.
Nečekaným vrcholem se stává píseň s hlasem Ashy Bhosle. Balada The Shadowy Light je vůbec posledním kusem, který kulturní ikona indického světa nahrála. Zemřela letos v dubnu, bylo jí 92 let.
Albarn s Hewlettem v nedávném rozhovoru prozradili, že by Gorillaz měli fungovali i dlouho po jejich smrti. Pro mnohé fanoušky absurdní představa, ve výsledku ale logické pokračováním projektu, který daleko přesahuje formát kapely. Hudba Gorillaz je soustředěně budovaným prostorem pro dialog napříč styly, formami i kulturami. V době rozpínání komerčního nacionalismu tak Albarnova tvorba vyznívá jako hřejivé, radikální gesto a výzva k porozumění.
