Tři děti obětované při jednom z nejzáhadnějších rituálů říše Inků možná nezemřely tak, jak se archeologové desítky let domnívali. Nová analýza jejich mumií odhalila nejen jinou možnou příčinu smrti, ale také překvapivé stopy o posledních měsících jejich života. Naznačuje, že samotná oběť byla jen vyvrcholením mnohem delší a promyšlené pouti.
Děti vybrané k lidské oběti v říši Inků mohly před svou smrtí urazit tisíce kilometrů napříč říší. Vyplývá to z nové studie, která znovu zkoumala tři známé mumie spojené s rituálem Capacocha. Vědci zároveň dospěli k závěru, že žádné z těchto dětí pravděpodobně nezemřelo způsobem, který odborníci po desetiletí považovali za nejpravděpodobnější.
Výzkum vedený archeoložkou Verónicou Silva-Pinto z chilské Universidad Diego Portales v Santiagu vyšel v časopise Science Advances. Podle autorky představoval rituál Capacocha mnohem více než samotný okamžik oběti.
„Capacocha nebyla omezena jen na závěrečný akt obětování na vrcholu hory. Šlo o dlouhý rituální proces, který začínal už několik měsíců předem a zahrnoval přesuny na velké vzdálenosti, změny ve stravě, zapojení různých komunit i vytváření posvátné krajiny,“ vysvětluje autorka.
Chlapec a dvě dívky
Studie se zaměřila na tři známé mumie nalezené v Chile. První z nich je takzvaný Chlapec z El Plomo, kterému bylo v 15. století přibližně osm až devět let. Jeho ostatky nalezli badatelé poblíž vrcholu hory Cerro El Plomo ve výšce okolo 5400 metrů nad mořem. Další dvě mumie patřily dívkám ve věku přibližně devět a osmnáct let. Obětovány měly být na hoře Cerro Esmeralda v dnešní poušti Atacama.
Po dlouhá desetiletí odborníci předpokládali, že chlapec zemřel na podchlazení ve vysokohorských podmínkách, zatímco obě dívky podle nich někdo uškrtil. Nové analýzy ale tyto závěry zpochybňují.
Archeologové využili moderní metody, které při předchozím výzkumu nebyly k dispozici. Mumie podrobili počítačové tomografii, mikroskopickým analýzám i dalším šetrným vyšetřením.
CT vyšetření odhalilo, že Chlapec z El Plomo utrpěl před smrtí tupé poranění hlavy. Toto zranění přitom původní výzkumníci nezaznamenali. V případě dívek se naopak ukázalo, že stopy na krku, které výzkumníci dlouho považovali za důkaz uškrcení, pravděpodobně vznikly až po smrti tlakem oděvu Vyšetření navíc neprokázalo zlomeninu ani posunutí jazylky, které bývá při škrcení časté.
Autoři výzkumu zároveň upozorňují, že forenzní výsledky je třeba chápat v kontextu andského světonázoru.
Smrt vnímali jinak
„Lidé tehdy smrt nevnímali jako definitivní konec existence, ale spíše jako proměnu nebo přechod do sféry božstev, předků a posvátných sil,“ vysvětluje šéfka výzkumu. Lidé vybraní k oběti podle ní získávali nový rituální status a mohli se stát prostředníky mezi komunitami, horami, božstvy a státem.
Vědci se pokusili zrekonstruovat také poslední měsíce života obětovaných dětí. Z drobných vzorků vlasů analyzovali izotopy, tedy různé formy stejných chemických prvků. Protože se izotopy z potravy a vody ukládají do vlasů, mohou například napovědět, kde se člověk v různých obdobích života pohyboval. Současně také výzkumníci datovali drobné vzorky kostí pomocí radiokarbonové metody. Výsledky naznačují, že všechny tři děti během posledních měsíců života cestovaly mezi ekologicky odlišnými oblastmi.
Chlapec z El Plomo mohl během posledních devíti měsíců života urazit přibližně 2600 až 2800 kilometrů. Podle autorů studie pravděpodobně vyrazil z Cuzca, tehdejší metropole říše Inků. Obě dívky z Cerro Esmeralda pak během posledních tří měsíců života zřejmě překonaly vzdálenost mezi 900 a 1200 kilometry.
Podle archeologů tato putování propojovala odlehlé oblasti říše s posvátnými horskými vrcholy, kde rituály vrcholily. „Místní komunity poutníky přijímaly a účastnily se obřadů spojených se sdílením jídla a nápojů. Samotné trasy se tak stávaly posvátnou krajinou, kterou incký stát využíval k upevňování své přítomnosti na nově začleněných územích,“ uvedla.
Radiokarbonové datování také odhalilo, že všechny tři děti byly obětovány v průběhu 15. století. Dívky z Cerro Esmeralda přibližně kolem roku 1450, Chlapec z El Plomo asi o tři desetiletí později. Podle autorů to naznačuje, že nešlo o ojedinělou událost, ale o opakovanou součást náboženské praxe říše Inků.
Ne všichni odborníci ale se závěry studie souhlasí.
Bioarcheoložka Dagmara Socha z Varšavské univerzity upozorňuje, že samotná izotopová analýza podle ní nestačí ke spolehlivé rekonstrukci přesné trasy putování. „Izotopové analýzy samy o sobě neumožňují zrekonstruovat konkrétní cestu. Některé zaznamenané změny navíc nebyly statisticky významné a mohly souviset třeba i se sezónními změnami ve stravě,“ uvedla pro server Live Science.
Podle ní je studie zajímavá a potenciálně velmi přínosná, některé interpretace ale mohou přesahovat to, co dostupné důkazy skutečně umožňují tvrdit. Výhrady má také argentinský archeolog Pablo Mignone z Institutu pro výzkum společenských a humanitních věd. Podle něj studie příliš zdůrazňuje představu, že všechny děti byly nejprve přiváženy do Cuzca a teprve odtud vysílány na obětní poutě.
Připomíná, že dřívější výzkumy ukázaly i jiné scénáře a některé děti mohly svou cestu začínat přímo v různých částech incké říše. Interpretace, podle níž bylo Cuzco jediným centrem celého procesu, podle něj není současnými důkazy jednoznačně potvrzena.
VIDEO: Jak se ve starém Egyptě vykrádaly hroby?
Zdroj: El País, Live Science, Science Advances, PubMed
