Do prvních slunečních paprsků se v sobotu v Nemoticích na Vyškovsku nesl ostrý hvizd parní píšťaly. Jindy ospalé nádraží a jeho okolí obsadilo šedesát nadšenců s fotoaparáty a kamerami. Jakmile vjela lokomotiva zvaná Rosnička do záběru, začaly cvakat závěrky. Za nevšedním snímkem dávno ukončeného parního provozu přijeli nejen Češi, Rakušané či Němci, ale také Američan, Japonec, Francouz a tři Španělé, sdělili spoluorganizátoři fotovlaků Petr Holub a Jiří Rubín.
Vozy jsou při takových akcích obvykle prázdné. V sobotu lokomotiva s muzejními vozy připomínala, jak vypadal pravidelný osobní provoz v šedesátých a sedmdesátých letech minulého století a jako kulisa jim sloužila Vlárská dráha mezi Brnem a Veselím nad Moravou. V některých stanicích ještě slouží mechanická návěstidla.
Do Nemotic vjel vlak vícekrát, strojvůdce nechal uniknout z komína co nejvíc páry, aby to fotografové měli hezké. Ostatně zaplatili sedm tisíc korun, aby mohli vlak sledovat po celý den a zachycovat ho na místech, která se jim líbí.
Cena za jeden den focení ukazuje, jací srdcaři a nadšenci se okolo kolejí pohybují. Někteří dokonce zaplatí dvojnásobnou sumu, aby mohli fotit jiný vlak v neděli v severních Čechách. „Fotovlaků bývá víc, ale už jsme asi jediní, kdo dělá páru. Je to dražší a náročnější na organizaci,“ vysvětlil Holub na slavkovském nádraží ve chvíli oddechu, kdy vlak odjel do Brna, aby se lokomotiva na točně obrátila opačným směrem.
Pro parní vlak je třeba zajistit uhlí a vodu, vodní jeřáby ve stanicích jsou na výjimky dávno minulostí. „Takže musíme mít domluvené hasiče, kteří nám pomáhají doplňovat vodu,“ poznamenal Holub. Ti jsou také v pohotovosti kvůli riziku požáru. „Ale spolupráce s nimi je skvělá, hlavně s těmi dobrovolnými. Vždyť dnes ochotně přijeli do Nemotic už v půl šesté,“ vyzdvihl Holub.
Vyjet s parním vlakem je však v Česku čím dál složitější. Provozních parních lokomotiv je méně než v minulosti, jejich provoz je drahý a na druhé straně ubývá těch, kteří na takový fotovlak přijedou.
„Ti, kteří s námi jezdí od devadesátých let, zestárli, takže jim neslouží tolik zdraví, nebo nemají tolik peněz. A mladší chtějí často spíš motorové lokomotivy, protože páru nezažili a tolik jim neříká. I když pro mě je to srdcovka,“ popisuje Holub, který teprve nedávno překročil čtyřicítku. „Máme naplánovanou fotoakci na přelom května a června na Slovensku ve Velké Fatře, ale zájem je zatím malý. Uvidíme, jestli bude dostatečný, aby se vlak zaplatil,“ poznamenal Rubín.
Lokomotivy vlastní různé spolky a také České dráhy, což je i případ Rosničky. „Když České dráhy letos vytvořily Nadační fond Svět železnice, bylo jednání komplikovanější, než se všechno usadilo, ale vyšli nám ochotně vstříc a musím jim poděkovat. I se spolky je dobrá spolupráce,“ přiblížil Holub, který se v Turnově podílí na renovaci jedné z parních lokomotiv.
Na akcích, stejně jako na té sobotní, se obvykle scházejí dlouholetí přátelé, kteří se vídají třeba pouze na podobných akcích, mnohá přátelství jsou mezinárodní. A další mohou vznikat. „Když rakouští kolegové slavili šedesátku, připravili jsme jim letos zimní fotovlak v Rakousku jako překvapení,“ vzpomněl Holub.
Tentokrát fotografům a organizátorům vyšlo počasí, slunce svítilo celý den a parní lokomotiva v brzkém ranním či pozdně odpoledním slunci je tím, co jim přináší potěšení. „Když jsme v devadesátých letech začínali, tak jsme vždy po akci seděli v hospodě a spřádali až fantasmagorické plány a vždycky nám vyšly. Teď sníme o tom, že dostaneme parní lokomotivu na velké mosty na východním Slovensku okolo Hanušovců nad Topľou či na trať do Medzilaborců,“ nastiňují organizátoři své záměry do budoucna.
