Když ruská armáda začátkem srpna 2008 překročila gruzínskou hranici a přes tunel Roki začala postupovat na jih, došlo v Bílém domě k zuřivé debatě.
Podle diplomata Ronalda Asmuse, jehož knihu citují Financial Times, zvažoval Bílý dům „omezené vojenské možnosti k zastavení ruského postupu“, včetně „možnosti bombardování a zavalení tunelu Roki, stejně jako dalších chirurgicky přesných úderů ke snížení ruského vojenského tlaku.“
Z kontextu vyplývá, že hlavním jestřábem byl právě Dick Cheney, zatímco Bushův národní bezpečnostní poradce Steve Hadley varoval před následky, které by vojenská konfrontace s Moskvou měla.
Washington tak nakonec zůstal jen u diplomatických prostředků. Do Tbilisi, kam se blížily ruské tanky, například odjela americká ministryně zahraničí Condoleezza Riceová. Boje formálně skončily 22. srpna 2008.
Ruská armáda byla 55 kilometrů od Tbilisi
Moskva ospravedlnila invazi argumentem, že pouze „chrání tamější civilisty“ v separatistické a Ruskem podporované enklávě Jižní Osetie. Ta byla od občanské války v roce 1992 fakticky nezávislá a hlídaná ruskými mírovými silami. Status quo však byl pro Tbilisi dlouhodobě neudržitelný, i kvůli tisícům gruzínských uprchlíků, kteří z Osetie v roce 1992 uprchli.
Přestřelky mezi Osetinci a gruzínskou armádou vypukly 1. srpna a už o týden později Rusové zasáhli. Nejenže vytlačili gruzínskou armádu z Osetie, ale pokračovali dál, až na vzdálenost 55 kilometrů od hlavního města Tbilisi.
Díky západnímu zprostředkování pak došlo k příměří, Rusové se stáhli, ale Jižní Osetie zůstala definitivně mimo gruzínskou kontrolu. Moskva válkou také definitivně uložila k ledu gruzínské snahy o připojení k NATO, které podporovaly Spojené státy, ale odmítalo například Německo či Francie.
Válka vyvolala smíšené reakce uvnitř západního světa. Ačkoli Spojené státy invazi odsoudily, většina západních zemí do země poslala pouze humanitární pomoc. Česká republika byla výjimkou, když dodala do Gruzie tanky T-72, raketomety RM-70, houfnice ráže 122 milimetrů či bitevní letouny Suchoj.
Itálie, Francie a Německo ale odmítly za invazi Rusko odsoudit. Italský ministr zahraničí Franco Frattini dokonce varoval před vznikem protiruské koalice v Evropě a zdůrazňoval dobré vztahy, které panovaly mezi ministerským předsedou Silviem Berlusconim a tehdejším ruským premiérem Vladimirem Putinem.
Z dnešního pohledu působí velmi zajímavě reakce tehdejšího maďarského premiéra Viktora Orbána, který Kreml ostře zkritizoval a invazi přirovnal k sovětskému rozdrcení Maďarského povstání v roce 1956.
