Přesně obráceně je na tom soudce zpravodaj v řízení o kompetenčním sporu Pavel Šámal. Je jedním ze dvou posledních ústavních soudců, které jmenoval ještě Miloš Zeman. Stalo se tak v roce 2020. Pokud tedy někteří politici mluví o podjatosti Ústavního soudu, na konkrétních příkladech lze doložit, že to není zase tak jednoznačné.
Oba disentující soudci – Wintr a Řepková – by v této logice totiž museli jít prezidentovi na ruku. A z opačné perspektivy by pak platilo, že se mu nemají důvod mstít. Přesto se vzepřeli většině svých kolegů. Jejich rozhodnutí, a nejen jejich, je tedy třeba chápat v jiném než úzce utilitárním smyslu.
Svůj postoj vysvětlili osmi důvody. Předně podle nich nebyly splněny podmínky pro to, aby Ústavní soud vydal předběžné opatření. „Zákon o Ústavním soudu v řízeních ve sporech o rozsah kompetencí podle zákona o Ústavním soudu s předběžnými opatřeními výslovně nepracuje,“ připomínají dva členové Ústavního soudu s tím, že s předběžnými opatřeními naopak zákon výslovně pracuje v jiných typech řízení.
Jinak řečeno: Wintr s Řepkovou mají za to, že by měl Ústavní soud k nařizování předběžných opatření ve sporech o rozsah kompetencí přistupovat jen výjimečně – nabádají své kolegy ke zdrženlivosti, neboť jejich rozhodnutí zasahuje do probíhajících politických dějů, aniž by bylo jasné, jak bude Ústavním soudem vyložena kompetence prezidenta republiky zastupovat stát navenek.
Podle nich by navíc případná neúčast prezidenta na summitu NATO nebylo zase tak závažné omezení prezidentské kompetence zastupovat stát navenek, tudíž nebyl důvod nařizovat předběžné opatření. „Je totiž třeba zohlednit, že spor o rozsah kompetencí je sporem o objektivní právo. Jedná se o spor mezi orgány státu, nikoli o spor mezi osobami, které v určitou dobu dané funkce zastávají,“ píše se dále v disentním stanovisku.
Jinak řečeno: Ústavní soud nebude rozhodovat o složení naší delegace na summit NATO, nýbrž o závazném výkladu kompetence státního orgánu. A připomínají, že i Petr Pavel ve svém vyjádření adresovaném Ústavnímu soudu uvedl, že je jeho povinností bránit pravomoci prezidenta kvůli všem prezidentům a prezidentkám, kteří přijdou po něm.
Zdůrazňují také, že se prezident svým návrhem domáhá primárně výroku, že „státním orgánem příslušným rozhodnout o účasti prezidenta republiky na summitech NATO v rámci oficiální delegace České republiky je prezident republiky“. A tvrdí, že v případě vyhovujícího nálezu by měl prezident republiky i všichni jeho nástupci mít zaručenu možnost účastnit se všech budoucích summitů NATO.
V neposlední řadě mají Wintr s Řepkovou za to, že argument opírající se o ochranu dosavadní ustálené a dlouhodobé praxe není nesporný. „V budoucnu takový postup může vést k velmi nezdrženlivému nařizování předběžných opatření. To, že je určitý postup dosavadní (dle názoru většiny i ustálenou a dlouhodobou) praxí, ještě neznamená, že jsou naplněny podmínky pro nařízení předběžného opatření, které tuto praxi pro konkrétní případ ochrání a zachová,“ tvrdí disentující soudci.
A dále: „Fakt, že vláda dosud nekladla překážky účasti prezidenta republiky na summitech NATO, sám o sobě neosvědčuje, že by je nekladla, pokud by s účastí prezidenta republiky nesouhlasila. A ani z tohoto faktu nevyplývá, že o účasti prezidenta republiky vláda v minulosti reálně nerozhodovala.“
Celkově se tedy Wintr a Řepková na rozdíl od většiny pléna Ústavního soudu domnívají, že pro nařízení předběžného opatření musí být dány mnohem silnější důvody než blížící se konání summitu. „Pro nařízení předběžného opatření musí v konkrétním okamžiku existovat důvody stran toho, jak závažné dopady by mělo pozdní hypotetické vyhovění návrhu,“ uzavírají citovaní členové Ústavního soudu své stanovisko.
Zdůrazňují přitom, že tím v žádném případě nepředjímají rozhodnutí Ústavního soudu ve věci samé. Jednou věcí je totiž vydat rozhodnutí o předběžném opatření, úplně jiné ale bude rozhodnutí o rozsahu kompetencí prezidenta a vlády.
