Myšlenka postavit válečné zločince před soud vzešla z Moskevské deklarace spojenců z listopadu 1943: nejvyšší nacističtí představitelé měli stanout před společným tribunálem Američanů, Britů, Francouzů a Sovětů, ostatní obvinění před soudem v zemi, kde byli dopadeni.
Dlouho ale nebylo jasné, jak má soud vlastně vypadat – Sověti s Brity chtěli vedoucí představitele rychle zastřelit, Američané trvali na řádném procesu s obhájci – a jejich koncepce nakonec zvítězila.
Právní základ dal tribunálu Londýnský protokol, který čtyři mocnosti podepsaly v srpnu 1945, samotný proces pak běžel od 20. listopadu 1945. Bavorský Norimberk byl vybrán ze dvou důvodů: konal se tu stranický sjezd NSDAP a na rozdíl od Hamburku či Drážďan nebylo město tolik poničené bombardováním.
Obžalobu si vyslechlo 24 lidí, u soudu jich ale nakonec stanulo 22 – Robert Ley spáchal před začátkem procesu sebevraždu, Gustava Kruppa soud kvůli zdravotnímu stavu z řízení vyřadil.
Propagandisté i velitelé
Mezi obviněnými byli propagandisté Hans Fritzsche a Julius Streicher, říšský maršál a číslo dvě nacistické hierarchie Hermann Göring, hlavní ideolog strany Alfred Rosenberg, velitelé ozbrojených sil Wilhelm Keitel, Alfred Jodl, Erich Raeder a Karl Dönitz i šéf represivního aparátu Ernst Kaltenbrunner.
Stanul tu i Konstantin von Neurath, bývalý říšský protektor v Čechách a na Moravě, který se podle historiků snažil mírnit nejhorší rozkazy z Berlína.
Obžaloba zněla na zločiny proti míru, válečné zločiny, zločiny proti lidskosti a přípravu útočné války; každý obviněný si mohl vybrat obhájce ze seznamu právníků a soud vyslechl svědky obžaloby i obhajoby.
Americký vrchní velitel Dwight Eisenhower navíc nařídil zdokumentovat vše z osvobozených koncentračních táborů, aby nikdo nikdy nemohl popřít, že nacisté masově vraždili své odpůrce.
Dvanáct trestů smrti
Tribunál nakonec tři obviněné zprostil viny a devatenáct odsoudil, z toho dvanáct k trestu smrti: mimo jiné velitele Luftwaffe Göringa, ministra zahraničí Joachima von Ribbentropa, šéfa vrchního velení Keitela či hlavního ideologa NSDAP Alfreda Rosenberga a další.
V nepřítomnosti byl odsouzen i Hitlerův tajemník Martin Bormann, který zřejmě zemřel už při útěku z bunkru v květnu 1945. Göring si noc před popravou vzal život sám. Zbytek odsouzených dostal tresty odnětí svobody.
Norimberský proces přesto založil klíčový princip mezinárodního práva – že za zločiny mohou nést trestní odpovědnost přímo jednotlivci, ne jen státy. Na tomto základě později vznikly tribunály pro bývalou Jugoslávii a Rwandu i stálý Mezinárodní trestní soud v Haagu.
Dvojí metr
Tribunál ale dodnes historici kritizují za dvojí metr. Sovětský žalobce se dokonce pokusil přišít nacistům vraždu více než 20 tisíc polských důstojníků v Katyni – ve skutečnosti ale šlo o masakr sovětského NKVD (Národního komisariátu vnitřních záležitostí) z roku 1940.
Pokus u soudu ztroskotal, verdikt sovětskou vinu na Katyni nakonec ale nijak nezmínil. Moskva se k masakru oficiálně přiznala až v roce 1990. Stejně tak soud nikdy neřešil pakt Ribbentrop–Molotov, kterým si nacistické Německo a Sovětský svaz před válkou tajně rozdělily Polsko a pobaltské státy.