Arktida se otepluje zhruba čtyřikrát rychleji než zbytek planety a půda, která zůstávala po tisíce let zmrzlá, začíná tát. S ní se probouzí i něco, co bylo dlouho bezpečně uzamčené pod povrchem: obrovské zásoby uhlíku.
Při rozkladu dávných rostlin a živočichů se z tajícího permafrostu uvolňuje metan a oxid uhličitý, tedy skleníkové plyny, které mohou oteplování dál zesilovat.
„Jakmile se ten uhlík začne uvolňovat, v zemi je ho tolik, že se to jen tak nezastaví,“ upozornil ekolog Ted Schuur z Northern Arizona University. Podle něj jde o jeden z nebezpečných bodů zlomu klimatických změn.
„V podstatě každý rok přináší nový rekord v tání permafrostu,“ dodal.
Pod zemí je víc uhlíku než ve vzduchu
Permafrost je půda, která zůstává zmrzlá nejméně dva roky v kuse, často ale stovky nebo tisíce let. Nachází se především na Aljašce, v Kanadě či na Sibiři, ale také v Antarktidě a vysokých horách. Po tisíciletí fungoval jako obrovský mrazák: uchovával odumřelé rostliny a živočichy a bránil jejich rozkladu.
Teď se tento mrazák vypíná. Podle vědců je v permafrostu stále zamrzlé přibližně trojnásobné množství uhlíku, než kolik ho dnes obsahuje celá atmosféra.
„Spící obr se probouzí“
„Systém permafrostu je opravdu jako spící obr,“ popsal odborník na permafrost Gustaf Hugelius ze Stockholmské univerzity. A tento obr už podle vědců nespí tak klidně jako dřív.
Po tisíce let pomáhala Arktida část uhlíku z atmosféry ukládat do zmrzlé půdy. V posledních letech se ale rovnováha začala obracet. Místo aby sever planety uhlík pohlcoval, začíná ho více vypouštět.
Podle klimatologů tak může vzniknout nepříjemná zpětná vazba: oteplování rozpouští permafrost, tající permafrost vypouští další skleníkové plyny a ty planetu zahřívají ještě víc.
Dvě různé studie odhadují, že plyny uvolněné z permafrostu mohou do konce století přidat k oteplování ještě přibližně čtvrt stupně Celsia. Další výzkum z letošního září navíc naznačuje, že tání permafrostu spolu s požáry a změnami mokřadů či jezer může celkové oteplování do konce století zesílit zhruba o pětinu.
„Je to něco, s čím se budeme muset vypořádat navíc ke všemu ostatnímu,“ upozornil klimatolog Andrew Weaver z University of Victoria.
Země se propadá pod nohama
Problém přitom není jen v tom, co uniká do atmosféry. Když led uvnitř permafrostu roztaje, půda ztrácí pevnost. Začíná se propadat, kroutit a místy se doslova rozpadá.
Na Aljašce už tající zem poškozuje silnice, domy i potrubí. V oblasti Galbraith vědci nedávno pozorovali kráterovitý propad hluboký zhruba tři metry. A podobných míst rozhodně není jen několik.
Tým z Woodwell Climate Research Center podle satelitních snímků identifikoval napříč Arktidou více než 40 tisíc takových propadů. Když zem praskne a sesune se, může se z ní zároveň uvolnit další metan.
Uhlík, který nyní začíná z tající půdy unikat, se pod zemí hromadil tisíce až desetitisíce let. A vrátit celý proces zpět by bylo mimořádně obtížné.
„Trvalo tisíce a desetitisíce let, než se tento uhlík v permafrostu uložil,“ upozornil Romanovsky. „Abyste ten led dostali zpátky do země, potřebovali byste novou dobu ledovou.“
VIDEO: Vědci poprvé změřili podhoubí jednoho typu mykorhizních hub. V jedné lžičce hlíny může být až 10 m jejich vláken.
Zdroje: AP, IOP Science, Phys.org, Nature