Jejich příběh nezačíná u domu, ale v kancelářské budově v centru Varšavy. Tam se Karolina a Benjamin poprvé potkávali – každý den, nenápadně, na chodbě.
„Jsem Polka a můj manžel Benjamin je Angličan. Seznámili jsme se v práci. Pracovali jsme ve stejné budově v centru Varšavy a každý den jsme se vídali na chodbě. Jednoho dne jsme jeli spolu výtahem a můj manžel ke mně přistoupil a v únoru mi popřál ‚Šťastný nový rok‘. To byl začátek našeho vztahu,“ směje se Karolina.
Související
Z výtahu v kanceláři až do domu z roku 1931
V té době oba žili ve Varšavě. Po svatbě v roce 2014 se přestěhovali do domu zhruba třicet kilometrů za město. Všechno působilo jako logický krok – práce, zázemí, stabilita. Jenže právě ta se postupně začala měnit. Karolina pracovala jako právnička, ale čím dál víc cítila, že to není cesta, kterou chce pokračovat.
„Tato práce vyžadovala mnoho obětí; také jsem se cítila profesně vyhořelá. Když jsem otěhotněla a narodila se nám první dcera Lily, rozhodli jsme se, že se do práce nevrátím a budu se soustředit na její výchovu.“
Zlom přišel nenápadně – při focení jejich domu pro interiérový časopis. To, co mělo být jednorázovou zkušeností, se proměnilo v novou profesní dráhu. „Po focení jsem začala asistovat stylistovi a věnovat se interiérovému designu. Postupem času jsem sama začala fotit interiérový design pro špičkové časopisy. Tehdy jsem věděla, že se do práce právničky nevrátím.“ Benjamin zůstal v korporátu, ale po pandemii přišla další výrazná změna. „Od covidu může pracovat z domova, tak přišla možnost odstěhovat se na venkov.“
Touha po starém domě
Myšlenka na změnu nebyla impulzivní. Zrála postupně. „S manželem jsme potřebovali změnu. Uvažovali jsme o přestěhování do Anglie, ale udeřila pandemie a brexit a taková drastická změna se nám v té době zdála nerozumná.“ Nakonec se rozhodli zůstat v Polsku – ale odejít z města. Volba padla na Dolní Slezsko, region, který Karolina dobře znala. „Byla jsem tam mnohokrát, fotila jsem pro časopisy a navštívila mnoho krásných, starých domů.“ Rozhodující nebyla jen krajina, ale i vztah ke starým věcem.
„Náš předchozí dům měl jen jednu nevýhodu – nebyl starý. Vždycky jsme chtěli žít ve starém domě. Manžel vyrůstal v Anglii obklopen starými domy a já jsem vždycky milovala starožitnosti a předměty s duší.“ Dolní Slezsko jim navíc nabídlo něco, co jinde hledali těžko. „Má jedinečnou, starou architekturu, krásnou krajinu a bohatou historii. Jsme také jen 20 minut od českých hranic a 40 minut od německých hranic. Každý víkend někam jezdíme a prozkoumáváme.“
Související
Rozhodnutí během pěti minut
Když narazili na inzerát domu z roku 1931, netušili, jak rychle se věci dají do pohybu. „Na ten okamžik si pamatuji velmi dobře. Našla jsem inzerát online a kontaktovala makléře. V sobotu jsme se šli na dům podívat z ulice, ale už jsme věděli, že se nám opravdu líbí.“ O dva dny později bylo rozhodnuto. „V pondělí jsme měli schůzku na prohlídku domu s makléřem a majiteli. Po pěti minutách jsme majitelům řekli, že si ho chceme koupit.“ Byl říjen 2020, vrchol pandemie – a o venkovské domy byl obrovský zájem. „Věděli jsme, že se musíme velmi rychle rozhodnout, protože za námi stála fronta zájemců.“
Dům, který si uchoval duši
Na rozdíl od mnoha jiných staveb v regionu nebyl jejich dům v havarijním stavu. „Byl obýván a téměř nepřetržitě vytápěn, což znamenalo, že v něm nebyla žádná vlhkost ani plíseň. A co je nejdůležitější, stále měl původní dřevěné obložení.“ Přesto bylo jasné, že rekonstrukce bude rozsáhlá. „Museli jsme provést kompletní rekonstrukci – výměnu elektroinstalace, nové topení, koupelny, podlahy v přízemí a omítky.“ Dům ale skrýval i velké překvapení. „Překvapilo mě množství věcí, které jsme našli na půdě a které pocházejí z 30. let. Staré postele, obrazy, skříně. Ty tam stále byly a čekaly na objevení.“ Nejsilnější moment přišel v obývacím pokoji. „Pod podlahou jsme našli desku s vyrytými jmény a daty narození původních majitelů.“
Život na stavbě
Rekonstrukce začala prakticky okamžitě a rychle se propojila i s jejich osobním životem. „Dům jsme koupili v říjnu 2020 a naše druhá dcera Holly se narodila v říjnu 2021. Celý tento rok byl ve znamení velkých rekonstrukcí.“ Podmínky byly daleko od ideálu. „Mezitím jsem si zlomila nohu a stále jsme bydleli v přívěsu vedle domu, takže to bylo hodně zajímavé.“ Do domu se nastěhovali postupně. „V listopadu 2021 jsme se nastěhovali do přízemí a další dva roky jsme strávili rekonstrukcí prvního patra.“ Práce pokračovala každý den dlouho do noci. „Tyto dva roky byly nejtěžší, protože jsme si všechno dělali sami, když šly děti spát, takže se práce někdy vlekla až do tří hodin ráno.“ Přesto ani jednou nepochybovali. „Nikdy, ani na chvilku. Tento dům byl můj sen a sny se mají plnit.“
Dům, který nevypadá jako muzeum
Velkou část práce zvládli vlastníma rukama. „Odstraňovali jsme omítky, malovali, tapetovali, čistili staré dřevo, strhávali staré barvy a renovovali nábytek.“ Pomáhala i rodina – každý podle svých možností. Zásadní pro ně ale bylo zachovat původní charakter domu.
„Jsou to ty nejkrásnější prvky interiéru, které svědčí o jeho historii. Nikdo už nevyrábí dekorace jako dříve.“ Některé detaily si musela Karolina prosadit. „Opravdu jsem chtěla znovu nainstalovat staré dlaždice. Nikdo tehdy nesdílel mé nadšení, ale nakonec se mi to podařilo.“ Dnes patří k nejvýraznějším prvkům interiéru.
Interiér dnes kombinuje více stylů. „Nechtěla jsem, aby z tohoto domu bylo muzeum. Kombinuji to, co se mi líbí, abychom se všichni cítili pohodlně a krásně.“ Velkou roli hraje barva – konkrétně zelená. „Zelená kamna v obývacím pokoji jsou původní. Okamžitě jsem si pomyslela, že tato barva bude dominantní.“
Stejný přístup platí i pro vybavení. „Kupuji starý nábytek a nechci, aby vypadal jako nový. Líbí se mi, když je na něm patrný zub času.“ Právě to podle Karolíny starým domům dává něco, co nové stavby nabídnout nemohou.
Zdroj: autorský článek
