Ve svobodné zemi, jakou Česká republika přes všechny snahy některých pořád ještě je, se taková událost může a možná musí stát předmětem stejně živé diskuse jako poslední extraligové derby mezi Spartou a Slavií. A podobně jako v případě onoho fotbalového utkání do týdne poté, co se poslední potomek sudetských Němců odebere z brněnského nádraží zpátky do Vídně nebo do Bavorska, většině lidí dojde, že dopad celé události na jejich vlastní životy a budoucnost Evropy a České republiky je na rozdíl od stavu našich nádraží zanedbatelný.
Snad kromě oživené a za každých okolností žádoucí vzpomínky na tragédii způsobenou nacismem i na nespravedlnosti, které na obou stranách následovaly, a potřeby minulost společně překonávat především jejím poznáváním. Jakož i potvrzením a praktikováním hodnot, jako jsou smíření, porozumění, snášenlivost a život v pravdě.
Pro část české politické scény, paradoxně zejména onu část, která se vyžívá v xenofobní fašizující rétorice a nostalgii po nacistických symbolech, to byla ovšem vítaná záminka k národoveckému povyku, otevírání starých ran a vyřizování si účtů s politickými protivníky. Jakkoli je to nechutné, i to by zapadalo do běžného společenského diskurzu v dnešní Evropě sociálních sítí, kulturních válek a instrumentalizace historie.
Stejně přirozené je, že se ta část politického spektra a občanské společnosti, která se snaží hledět do společné evropské budoucnosti, za setkání a jeho hostitele postavila.
Co ale běžné není, je horečné úsilí stran současné koalice přenést diskusi o jednom setkání na institucionalizovanou politickou úroveň. To před deseti dny vyvrcholilo v Poslanecké sněmovně v nepřítomnosti poslanců opozičních stran přijetím usnesení odsuzujícího plánované setkání, „s ohledem na historické souvislosti a na skutečnost, že se v rámci části tohoto prostředí dlouhodobě objevují postoje zpochybňující poválečné uspořádání“.
Poslanecká sněmovna (či její vládní většina) si pochopitelně může přijmout jakékoli, beztak nezávazné a neúčinné usnesení o čemkoli, třeba i o vlastní výbornosti. Neměla by však protiřečit mezinárodním závazkům, které na sebe za Českou republiku vzala. Řeč je zde o Česko-německé deklaraci o vzájemných vztazích a jejich budoucím rozvoji z 21. ledna 1997, podepsané premiérem Klausem a kancléřem Kohlem a stvrzené parlamenty obou zemí.
V Deklaraci se mj. praví: „Obě strany se shodují v tom, že spáchané křivdy náležejí minulosti, a že tudíž zaměří své vztahy do budoucnosti. Právě proto, že si zůstávají vědomy tragických kapitol svých dějin, jsou rozhodnuty nadále dávat při utváření svých vztahů přednost dorozumění… Obě strany proto prohlašují, že nebudou zatěžovat své vztahy politickými a právními otázkami pocházejícími z minulosti.“
Deklarace se přímo dotýká i sudetských Němců, byť je cudně označuje za „příslušníky německé menšiny v České republice a osoby českého původu ve Spolkové republice Německo“. Podle Deklarace jsou si obě strany „vědomy, že tato menšina a tyto osoby hrají důležitou roli ve vzájemných vztazích, a konstatují, že jejich podpora je i nadále v oboustranném zájmu“.
Nezdá se, že by si toho byla vědoma vládní většina v současné Poslanecké sněmovně. Na rozdíl od jejího vlastního nezávazného usnesení jde zde totiž o přijatý mezinárodní závazek vlád a parlamentů na bilaterální úrovni. Pokud má Poslanecká sněmovna takový respekt k vlastním závazkům, lze se jen tázat, jaký respekt má k českému právnímu řádu, k právům českých občanů a k zájmům České republiky navenek.
