Na první pohled by to mohlo být skoro instagramové klišé. Precizní dorty, naleštěné zákusky, krémy, ovoce a ruce, které všechno skládají do dokonale úhledného výsledku. Jenže pak Tereza Šimarová zapne k práci deathcore metal a pod příspěvkem se objeví komentář, že výrobky jsou sice krásné, ale chtělo by to „trošku té jemnosti“.
„Já jsem jemná asi jako beton,“ shrnuje Šimarová. A vlastně tím docela přesně vysvětluje, proč její značka Tak trochu jiná cukrářka funguje.
Související
Cukrařinu totiž nijak zvlášť neromantizuje. Nevypráví o celoživotním snu, který si splnila, ani o vášni, bez níž by nemohla existovat. Spíš naopak. „Je to pro mě práce. Není to pro mě koníček a asi ani úplně vášeň,“ přiznává. „Když jsem v práci, dávám do ní všechno a opravdu jí žiju. Ale miluju, že když z práce odejdu, vypnu a je mi všechno jedno.“
Péct přitom rodačka z Valašska začala už kolem čtrnácti nebo patnácti let v kuchyni své mámy a cukrařinu si zvolila i jako obor na střední škole. Právě škola jí však původní nadšení téměř vzala. Po vyučení byla rozhodnutá, že cukrářkou nebude. Nastoupila do kavárny, později do cukrářské výroby.
A právě tam postupně zjistila především to, jak věci dělat nechce.
„Nikdy jsem nebyla člověk, který by přihlížel nějakým nedostatkům, přehlížel je a hrál si na to, že je všechno super,“ říká. V předchozích zaměstnáních jí vadil přístup k zákazníkům i používání levnějších surovin. „Nemám ráda, když se něco dělá jen napůl. Když už člověk něco dělá, měl by to dělat pořádně,“ myslí si.
Zákusek, který šustí
Na tomhle principu pak postavila vlastní podnikání. Tak trochu jiná cukrářka vznikla v době, kdy podle ní nebyl důraz na špičkové suroviny v běžné cukrářské produkci v jejím okolí samozřejmostí. Dnes už sama připouští, že název značky působí trochu paradoxně. Poctivých malých cukrářů mezitím přibylo.
Jednu věc však měnit nehodlá: suroviny. Jako příklad uvádí obyčejnou smetanu. Lze koupit levnější rostlinnou variantu s výrazně větším nášlehem, nebo dražší kvalitní živočišnou. Ekonomicky by první možnost dávala svůdný smysl. Pro Terezu ale nikoliv.
„Ono je to opravdu poznat. Zákusek s rostlinnou šlehačkou doslova šustí. Vezmete ho do ruky a on začne šustit, protože ta šlehačka je suchá,“ popisuje.
Podobně odmítá výrobu velkých zásob korpusů nebo odpalovaného těsta, která je v některých provozech běžná. Větrník upečený před týdnem podle ní zkrátka není stejný jako čerstvý. „Radši si tu práci ztížím,“ stojí si za svým.
Práce je ostatně slovo, ke kterému se v rozhovoru neustále vrací. Pokud by měla veřejnosti cukrářské podnikání popsat jediným výrazem, vybrala by prý dřinu.
„Je dřina říct si, že skončíte ve tři, a najednou je šest večer. A pak v šest zjistíte, že práce pořád zbývá hrozně moc a ještě se něco pokazí. Druhý den musíte vstát o dvě hodiny dřív a opravit to, co se pokazilo včera,“ nebere si žádné servítky.
Tohle na Instagramu podle ní jednoduše vidět není. Stejně jako permanentní obava, kterou by si s dortíky spojoval málokdo. „Mám až extrémní strach z toho, že by někomu po mém zákusku bylo špatně,“ říká bez okolků. Salmonelu, bakterie a hygienické problémy by prý zařadila velmi vysoko na seznam svých největších pracovních strachů.
„Je to moje živobytí. A ještě to dělám na malém městě. To by byl můj absolutní konec.“
Do hlavy lidem nevidí, i když by chtěla
Ani nejtěžší část její práce však podle ní nespočívá v pečení.
Je to komunikace.
Když si u ní zákazník objedná dort, Šimarová se snaží dostat z něj co nejpřesnější představu. Ptá se na styl, detaily, preference. Přesto narazila na jednu zásadní překážku: lidem do hlavy nevidí.
Jednou si u ní zákaznice objednala růžový dort.
Související
„Ptala jsem se: Jak růžový? A ona řekla: Růžový.“
Tereza tedy vytvořila jemný pudrově růžový dort podle svého. Při předání se dozvěděla, že jde o jinou růžovou, než si zákaznice představovala. „Hrozně ráda bych lidem viděla do hlavy. Ne že bych u každého dortu trnula, jestli se bude líbit. Jsem si jistá tím, co dělám. Ale chcete tomu člověku dát přesně to, co si u vás objednal.“
Ještě komplikovanější bývaly svatby. Ty už dnes přijímá jen minimálně. A když přijde řeč na údajně originální svatební koncepty, jemnost jde definitivně stranou.
„Jak každý říká, že má originální svatbu, tak nemá. Kecá,“ říká. „Jsou asi tři typy svateb a ty se točí pořád dokola. U dortů je to furt naháč, eukalyptus a nevěstin závoj.“
Související
Svatby ji přestaly bavit také kvůli stresu, který s nimi souvisí. A kvůli zákazníkům, kterým s partnerem říkali „průzkumníci trhu“: po dlouhé komunikaci zjistili cenu a zmizeli.
Častou chybou podle ní je, že lidé nejprve stanoví rozpočet a teprve potom zjišťují, kolik jejich představa skutečně stojí. „Pozvete si 120 hostů a chcete dort pro 120 lidí. Ten dort prostě nemůže stát pět tisíc. To je trochu jako pořídit si opici a nemít na banány.“
Dort, který se změnil v šikmou věž
Jeden svatební dort se jí však do paměti zapsal z úplně jiného důvodu.
S partnerem ho vezli na místo po cestě, která postupně připomínala spíš terénní disciplínu. Prudké zatáčky, výmoly, kopec, polní cesta, louka. Jeli krokem. Když nakonec otevřeli auto, dort ležel v krabici nakloněný na stranu.
„Byl jak ta věž v Pise,“ vzpomíná Tereza.
Na místě navíc byla tma, a ještě čekali na člověka s klíči od sálu. Šimarová s sebou tehdy naštěstí měla náhradní krém. Od dítěte někoho ze svatebčanů si půjčila čelovku a začala dort v potemnělém areálu opravovat. Zachránila ho. Na svatebních fotografiích prý nakonec nebylo nic poznat.
„Tenhle svůj výkon si musím fakt pochválit. Ale že se nám převalil, to byla strašná ostuda. Nesla jsem to hodně špatně,“ vzpomíná.
Možná ještě víc než převrácené dorty ji ale podnikání naučilo pracovat s lidmi. První odběratel, se kterým spolupracovala, podle ní dopadl katastrofálně. Nerespektoval například dobu trvanlivosti výrobků a vztah se postupně stal „absolutním peklem“.
Dnes za takovou zkušenost paradoxně děkuje. „Naučil mě stanovit si hranice a nenechat sebou vyjebat. Kdybych si tím neprošla, nejsem dnes tam, kde jsem.“ A právě v tom je možná její největší proměna.
Dřív by se popsala jako člověk, který chtěl hlavně vyhovět ostatním. Rozčilovala se doma, ale ve skutečné konfrontaci ustoupila. „Měla jsem plnou hubu keců o tom, co bych udělala, ale nikdy jsem to neudělala.“
Podnikání ji donutilo začít říkat ne. Zákazníkům, odběratelům, zakázkám, které neodpovídají jejímu stylu, ale postupně také lidem v osobním životě. „Pro spoustu lidí jsem najednou byla sobecká. Že už se mnou není taková sranda. Jenže já se naučila jen soustředit sama na sebe.“
Raději ruce než obličej
Je v tom drobný paradox. Instagram jí pomohl vybudovat komunitu více než deseti tisíc sledujících, zároveň jí právě pozornost lidí začala být nepříjemná. „Jsem opravdu extrémní introvert,“ říká.
Dokud měla několik tisíc sledujících, sdílela poměrně bezstarostně i osobní život. Pak počet překročil deset tisíc. „A najednou jsem si řekla: sakra. Potenciálně může deset tisíc lidí vidět, co dělám v pátek ve čtyři odpoledne.“
Dnes by byla nejraději, kdyby značku netvořil její obličej. „Chci, aby ji tvořily moje ruce.“ Když ji přesto někdo pozná třeba při závozu do kavárny a nadšeně zvolá: „Panebože, vy jste ta cukrářka, já vás sleduju na Instagramu!“, v hlavě jí podle jejích slov proběhne jediné: „Dear God.“
Pak se samozřejmě usměje. Ví, že je to milé. Jenom s tím prý pořád trochu bojuje. Možná právě tenhle rozpor vystihuje Tak trochu jinou cukrářku nejlépe. Na internetu vzniká naleštěný, precizní svět zákusků. Za ním ale nestojí někdo, kdo chce být hvězdou cukrářského Instagramu. Stojí tam žena, která chce odvést svoji práci pořádně, pak zavřít dveře provozovny a mít vlastní život. A když se něco nepovede, ráno vstát o dvě hodiny dřív a opravit to.
Protože dělat věci pořádně ještě nikoho nezabilo.
Zdroj: autorský text