Pije whisky a ženám nedá spát. Český noir Říkají mi Lars Hofmannovo charisma neutáhne – Aktuálně.cz

Zaplivaný sklad utopený ve tmě. Na židlích tři spoutané postavy. Svůdná blondýna, zazobaný boháč postaršího věku a pokérovaný boxer. Posléze na scénu přichází Lars – drsňák oděný v kožené bundě. Ptá se trojice, co se stalo s jeho nejlepším kámošem. Protáčí revolver a žádá odpovědi. Krimi Říkají mi Lars začíná jako spousta jiných příběhů obdobného ražení. Jsme vhozeni do vyhroceného konfliktu, abychom posléze retrospektivně sledovali události k němu vedoucí. 

Jsme odkázáni na Larsovo introspektivní vyprávění. Tvrďák a rebel chtěl být od mládí bubeník, ale otec ho přivedl k policii, odkud byl ovšem Lars pro nekázeň po několika letech vyhozen. Pak se živil jako soukromé očko, pořídil si bar, ale peníze teď vydělává hlavně kšeftařením na hraně zákona. Dluží peníze prsty sekajícímu lichváři a na splátku nemá peníze. A pak od svého dlouholetého přítele Golda (David Švehlík), také bývalého policisty a nyní šéfa úspěšné bezpečnostní agentury, dostane nabídku. 

I když se Larsovi případ celou dobu nezdá, z nouze jej přijme. Bohatému podnikateli, který se chce bez finanční újmy rozvést a žít s výrazně mladší slečnou Bonnie (Justýna Zedníková), má zajistit kompro na jeho ženu. Ale jak už to tak bývá, vše se postupně zvrtne a Lars se ocitá uprostřed lží a podvodů, kde každý hraje vlastní hru. V zásadě solidně rozdané karty následující žánrové principy však záhy berou za své. 

Nusle jsou světový! 

Drsně laděné detektivky s kosmopolitním švihem a s ambivalentními a životem unavenými muži v čele to mají v Česku těžké. Postrádají silnou tradici. U nás se nosí primárně odlehčenost nebo příběhy pevně svázané s policejním útvarem. Vyšetřovatelé jednající na vlastní pěst, odkoukaní z klasických hollywoodských noirů s předobrazem Philipa Marlowa, naráží na tvůrčí nejistotu a často i bezradnost. 

Postavy a ladění totiž celou dobu připomínají spíš jakousi hru na drsnost, trapné předstírání. Jsou veskrze neosobité. Tyto problémy se bohužel nevyhýbají ani Larsovi. Ten divákovi předestírá do lokálních pražských kulis zasazený fikční svět, včetně zaplivaných pajzlů, ale figury jsou stylizované světově (např. mají cizojazyčné přezdívky). Na místní specifika se neupozorňuje, stylizace se drží čistě žánrového a od reality odpoutaného tvaru. 

Přesto (nebo možná právě proto) drsná rétorika působí křečovitě, jako neorganická přetvářka. Máme zde jakýsi undergroundový gang, prohnilé podnikatele a spoře oděnou femme fatale, jež si muže omotává kolem prstu. Zachmuřený, k flašce Jacka přisátý vyšetřovatel vedle zakázky vyšetřuje i vraždu svého kamaráda. Charakteristika protagonisty se opírá o archetypálnost a neměnnost. 

Jakkoli tvůrci na první pohled tato žánrová pravidla ovládají a hlásí se ke stereotypům, funguje to opravdu pouze na papíře (film vznikl podle knižní předlohy Daniela Grise). Splétající se linie sice kladou důraz na kauzální řetězení událostí a objasňování úplně všeho, ale zabíjí potřebnou atmosféru a stylovost, na níž noiry stojí. Snímek postrádá výtvarnou vytříbenost i potřebnou syrovost. Forma a scénografie se topí v estetice připomínající televizní omšelost. 

Ukřičený soundtrack namísto výtvarna 

Režisér Jaroslav Fuit v roce 2009 debutoval velmi kompetentním dramatem Dvojka, vystavěným na tísnivé situaci, kdy psychologii milostného páru začne rozkládat neznámý cizinec. Navázal zdařilou romantickou komedií Jedině Tereza, do jejíž identity explicitně propsal hru s žánrovými stereotypy, zatímco je stejnou měrou oslavoval. Kromě toho točí hlavně spotřební televizní seriály. V případě filmu Říkají mi Lars se bohužel přiklání právě k té druhé, méně záživné polaritě. 

Zatímco scénář je eklekticky zdatně poslepovaný, byť rezignuje na jakékoli překvapení, forma je unifikovaně šedivá, ze svých očividných předobrazů v tomto ohledu nečerpá. Přitom právě stínohra, manýristické kompozice, významotvorné prostředí či ostrá inscenace žánr noir definují. 

Říkají mi Lars tak vypadá především jako pomyslný relikt thrillerů z 90. let, pouze zbavený žádoucí špinavosti. I když se tvůrci snaží chvílemi směšně vážné ladění „pročísnout“ cynickými vtipy protagonisty či náznakem hry s nadsázkou, nelze se zbavit dojmu, že zkrátka netuší, jak látku uchopit. Pokud má tohle být pocta žánru, jak anotace hlásá, skutečně zůstalo jen u chatrné snahy. 

Navíc má snímek naprosto otřesnou hudební dramaturgii, kdy zárodky vtahující atmosféry nemilosrdně odstřelují nevkusně vložené a ohlušující skladby s hřmící kytarou. Jako by se někdo bál film nechat alespoň chvíli potichu. Neustále kvílí otravné melodie, což má pravděpodobně podtrhnout Larsovu lásku k muzice. A postavu hlavního hrdiny, po němž ve filmu prahnou snad všechny ženy, neutáhne ani přirozené charisma Martina Hofmanna, na nějž vyprávění spoléhá především. 

Larsovy ostré průpovídky jen komentují děj, a jakkoli se nám snaží občas sdělit, co se mu odehrává v hlavě, jeho konání se s tím absolutně míjí. I z voiceoveru, pro noir klíčového, se stává vyčerpaný, lacině efektní doplněk. Různorodá herecká stylizace pak budí dojem, že každý hraje v úplně jiném filmu, a celkový výsledek působí jako v mnoha ohledech nedotažené žánrové vakuum.