Československé fotbalové mužstvo patřilo ve své době mezi světovou elitu. V letech 1934 až 1990 se představilo na osmi mistrovstvích světa a český tým to dokázal zopakovat až v roce 2006. Připomeňme si první dva světové šampionáty očima těch, kteří je sami prožili na hřišti i mimo něj.
1934: Čechoslováci sahali po zlatu
Na mistrovství světa v Itálii odjížděla československá reprezentace bez velké pozornosti veřejnosti. Tým cestoval vlakem v naprosté tichosti, bez trenéra, maséra i lékaře. Výpravu vedla pouze tříčlenná komise ve složení Tesař, Pelikán a redaktor Petrů.
První zápas proti Rumunsku se odehrál v Terstu na písčitém hřišti za silného větru od moře. Československo sice prohrávalo 0:1, ale Puč s Nejedlým skóre otočili a zajistili vítězství 2:1.
Následovalo těžké utkání se Švýcarskem, které rozhodl Nejedlý vítězným gólem na 3:2. Největší chvíle však přišla v semifinále proti Německu. Nejedlý tehdy zazářil hattrickem a Československo zvítězilo 3:1.
Brankář František Plánička později rád vzpomínal především na atmosféru v mužstvu.
„Po tomto utkání jsme strávili celý týden v jedné horské vesničce nedaleko Říma, kde v malém hotelu jsme byli ubytovaní pouze my – a holandští manželé. Ve skvělé partě nás bylo osmnáct. Trénoval každý podle svých představ a potřeb, co okoukal u jiných mužstev. Vymýšleli jsme si různé hry, po večeři vypili sklenku vína a v deset hodin šli spát. Nikdo nás nehlídal a k ničemu nenutil. Z domova nám přicházely telegramy, které vyjadřovaly radost nad naším úspěchem. Já jsem v té době slavil třicáté narozeniny a jedna česká máma mi tam dokonce poslala třešňové knedlíky s tvarohem. S gratulací a dovětkem, že tam chudák přece nebudu jíst pořád makarony,“ usmíval se vždy při této vzpomínce legendární gólman.
Finále proti domácí Itálii se zapsalo do historie jako jedno z největších dramat československého fotbalu. V 73. minutě se zranil Puč a redaktor Petrů mu poskytl první pomoc pomocí čpavku.
Několik kapek se mu přitom dostalo i do očí. Puč se však rychle vzpamatoval, vrátil se do hry a po přihrávce Nejedlého otevřel skóre.
„Vedoucí gól našeho mužstva měl kuriózní předehru. V 73. minutě byl zraněn Puč, v roli zachránce k němu přiběhl redaktor Petrů a jako asociační kapitán se rozhodl pro oživovací kúru pomocí čpavku. Pár kapek této tekutiny se mu dostalo i do očí, okamžitě zapomněl na ‚motanici‘ ve zraněné hlavě a vyrazil na hřiště. Když jsem ho zahlédl, tak se mi podařilo poslat mu přesnou přihrávku a vzápětí už smutný brankář Combi lovil míč ze své sítě. Ještě zhruba deset minut před koncem jsme sahali po zlatu, ale závěr zápasu pro nás nedopadl šťastně. Italové vyrovnali, v prodloužení vstřelili druhý gól a stali se tak mistry světa,“ vrátil se k dramatu Nejedlý, s pěti góly nejlepší střelec šampionátu.
Plánička si celý šampionát spojoval se třemi silnými vzpomínkami. Nejprve s okamžikem, kdy si jako úředník Pražského penzijního ústavu vyžádal mimořádnou dovolenou, aby mohl odcestovat na mistrovství světa.
Druhou vzpomínkou bylo převzetí poháru a stříbrné plakety za druhé místo po finále v Římě. A třetí patřila návratu domů.
„Před penzijním ústavem byla spousta lidí, kapela, na transparentech moje jméno a do toho všeho nějaký projev. Polila mě hřejivá a nezapomenutelná radost. Za chvíli se však objevil ředitel se slovy, že už je deset minut po osmé a vítání bylo dost. Já prý bych měl být vzorem a jít ostatním příkladem,“ vzpomínal populární brankář na chvíle, kdy se po návratu z mistrovství znovu vracel do běžného pracovního života.
1938: Dva zápasy s Brazílií
O čtyři roky později čekal československý tým světový šampionát ve Francii. V prvním utkání proti Nizozemsku skončil základní hrací čas bez branek a rozhodovalo až prodloužení. Díky trefám Košťálka, Nejedlého a Zemena Československo zvítězilo 3:0.
Obránce Jaroslav Burgr ale přiznal, že výsledek byl pro soupeře krutý.
„Musím přiznat, že Holanďané měli v normálním čase více ze hry a byli blíž ke gólu. Skvělého Pláničku však nepřekonali. Druhým soupeřem byli Brazilci, jejichž temperament byl obrovský. Střídaly se scény plné fotbalové krásy a vzápětí až brutálnosti, radosti i hořkých slz,“ vzpomínal.
Čtvrtfinálový duel s Brazílií patří dodnes k nejslavnějším zápasům historie mistrovství světa. Hrálo se tvrdě, místy až brutálně. Maďarský rozhodčí vyloučil brazilského hráče Zezeho po faulu na Nejedlého.
Přesto se Brazílie ujala vedení gólem legendárního Leonidase, který padl z ofsajdu. Protesty československých hráčů nebyly nic platné.
Těsně před poločasem byli po vzájemné potyčce vyloučeni Říha i jeden z brazilských hráčů.
Po přestávce Nejedlý z penalty vyrovnal, další šance ale zůstaly nevyužity. V závěru zápasu se navíc zranil Plánička.
„V 85. minutě se Plánička ve vzduchu srazil s jedním z útočníků, na bolavou ruku si nechal nalít francovku, vrátil se do branky, zápas šel do prodloužení, ale na skóre už se nic nezměnilo. Pláničku odvezli do nemocnice a lékař se zhrozil, protože náš brankář chytal 35 minut se zlomenou rukou,“ vzpomínal obránce Karel Senecký.
Podle tehdejších pravidel se musel zápas opakovat. Československo vedlo ještě téměř po hodině hry zásluhou Kopeckého 1:0, jenže Brazílie nakonec skóre otočila a zvítězila 2:1. Československý tým na turnaji skončil.
Jaroslav Burgr později připomněl, že Čechoslováci doplatili na úzký a stárnoucí kádr i množství zranění.
„Počítalo se také s vynikajícím střelcem Bicanem, který potřeboval československé občanství. Jenže vinou neschopnosti úřadů ho získal dva dny po šampionátu. A navíc několik klíčových hráčů bylo zraněných. S Pláničkou skončil v nemocnici s bolavou nohou také Nejedlý. Ludl hrál celé odvetné utkání s výronem v kotníku, Kopecký měl zlomený nos a zdravotně v pořádku nebyli ani Puč, Bouček, Košťálek a dokonce také náhradní brankář Burkert. Prohráli jsme dost nešťastně, nebyli jsme horší než Brazilci,“ připomněl Burgr hlavní důvody vyřazení.
