Příběh o ukradeném hitu. Film Srdcovka sympatizuje s outsidery, ale chybí mu jiskra – Aktuálně.cz

Irský režisér John Carney si před bezmála dvaceti lety vytvořil specifický autorský monopol. Jeho nízkorozpočtová pouliční romance Once, ve které si zahrála i česká písničkářka Markéta Irglová, měla rozpočet pouhých 112 000 eur. Film ale vydělal stonásobek této sumy, získal Oscara za píseň Falling Slowly a v podstatě nadefinoval podobu moderní indie romance.

Hudba pro Carneyho ani později nebyla jen zvukovou kulisou, ale motorem sebeobjevování postav a vztahovým tmelem. Koncept svého veleúspěšného snímku znovu uplatnil v hollywoodsky nablýskanější Newyorské romanci a energické hudební komedii Sing Street. V aktuální Srdcovce ale Carneyho opěvování poctivého písničkářství začíná působit jako zaseklá deska, který nereflektuje, jak výrazně se hudební svět proměnil.

Popíjení, marihuana a historky

Carney sice film rozehrává jako lehkou satiru o mužích, kteří si odmítají přiznat vlastní průměrnost, ale záhy sklouzává k sentimentu. Rick Power (Paul Rudd) je americký expat po padesátce, který se usadil v Dublinu. Živí se jako frontman svatební kapely The Bride and Groove. Základní konflikt filmu se odvíjí od odvěké otázky uměleckého autorství. Na jedné z luxusních venkovských svateb Rick narazí na Dannyho Wilsona (Nick Jonas), bývalého člena chlapeckého boybandu, který se v Dublinu pokouší resuscitovat uvadající sólovou dráhu.

Následuje noční jam session plná popíjení, marihuany a vyprávění historek. Rick během ní Dannymu neprozřetelně zahraje svůj léta piplaný, stále nedokončený milostný song How To Write A Song Without You. O několik měsíců později Rick v rádiu slyší svou melodii, ze které Danny udělal sterilní popový megahit.

Při naplňování naznačeného schématu se projevují jak Carneyho přednosti, tak limity. Režisér je i po letech nejjistější v pasážích, kdy ukazuje samotný proces kreativní tvorby a organické propojování dvou povahově odlišných osobností skrze společný rytmus. Scéna nočního sbližování obou hudebníků v sobě (i díky intimní kameře Yarona Orbacha) nese přesně tu vřelost, jakou diváci od režiséra nejspíš očekávají. Problém přichází v momentě, kdy má film postoupit od intimních mikrosituací k dramaticky ucelenějšímu tvaru.

Obhajoba zhrzeného mužského ega

Snímku chybí nenucený rytmus a energie, které popoháněly kupředu Once nebo Sing Street. Vyprávění se v druhé polovině zasekává a rozpadá do dvou paralelních linií. Zatímco Rick propadá existenčnímu zmaru a sebelítosti, Dannyho interakce s chladnokrevným manažerem Macem (Jack Reynor) a netečnou přítelkyní Marciou (Havana Rose Liu) působí ploše a nedokážou nahradit psychologický vývoj postav.

Carney se sice při nahlížení do útrob hudebního průmyslu vyhýbá černobílému démonizování velkých vydavatelství, ale jeho pohled na současnou popmusic zůstává anachronický. Ústřední skladba je solidní, ale těžko uvěřit, že by takto patetický kytarový poprock mohl v roce 2026 vyvolat globální šílenství a bourat hitparády. Současný pop je esteticky i koncepčně úplně jinde, což Carney ignoruje a drží se svého černobílého vnímání: upřímnost nezávislých umělců versus cynický korporátní kalkul.

Zjednodušující pohled vede k tomu, že film nedokáže vytěžit své nejzajímavější motivy. Když Danny doma hraje ukradenou píseň a jeho přítelkyně pláče dojetím nad její autentičností, jde o skvělou záminku k dekonstrukci kýčovitosti uměleckých póz. Carney však scénu evidentně myslí vážně – píseň je v jeho očích posvátná a čistá, protože vychází z Rickových rodičovských citů. Snímek se namísto reflexe opakovaně spokojuje se sentimentální obhajobou zhrzeného mužského ega.

Kam zmizel tah na branku?

Carney se divákům skrze své postavy snaží vnutit zvláštní morální poučení – skutečné bohatství spočívá v tom, když zůstanete autentičtí a milovaní svou rodinou… ale velké peníze z autorských práv jsou vlastně taky docela fajn. Ruku v ruce s tímto dvojakým sdělením jde žánrová nerozhodnost. Srdcovka postrádá vtip a tah na branku, aby fungovala jako komedie. Než se film dobere k ústřednímu konfliktu, uplyne skoro třičtvrtě hodiny vyplněných vystoupeními kapely a montážními sekvencemi skládání písní.

Třetí dějství, v němž Rick se svým nejlepším kamarádem Sandym (Peter McDonald) podnikne bizarní výlet do Los Angeles, aby se domohl svých práv, sklouzává naopak k nepatřičné komediální taškařici.

Sehraná herecká dvojice se snaží ze scénáře vykřesat maximum, ale naráží na schematičnost svých postav. Paul Rudd v roli Ricka předvádí další variaci nekomplikovaného, milého sympaťáka. Ve chvílích, kdy má jeho hrdina propadat hysterickým záchvatům a pocitu, že život je noční můra plná utrpení, Ruddovi schází potřebná temnota a agresivnější hrany. Vzhledem k jeho hereckému typu víme, že nakonec všechno dobře dopadne.

Nick Jonas v roli Dannyho ožívá především ve chvílích, kdy zpívá. Jako herec nedokáže prodat náhlý přerod z rozumného, férového kluka v bezohledného zloděje nápadů. Ostatní postavy, jako Rickova manželka Rachel (Marcella Plunkettová) a dcera Aja (Beth Fallonová), pak zůstávají trestuhodně nevyužité a slouží pouze jako pasivní zrcadla Rickových nálad.

Srdcovka je řemeslně zvládnutý film, který sympatizuje se všemi outsidery, ale chybí mu jiskra, kvůli které si Carneyho starší snímky oblíbilo tolik diváků. Pro svou konvenčnost vám z hlavy zřejmě vyšumí stejně rychle jako ten nejprůměrnější rádiový hit.