Konflikt se tam proměňuje v dlouhodobé opotřebování, v němž nerozhodují jen špičkové a extrémně drahé zbraňové systémy. Rusko podle Bulanta, brigádního generála v záloze, vyniká v elektronickém boji a velmi efektivně zvládá i hybridní operace.
Bulant vychází z praxe. Společnost U&C UAS, v níž působí, má kořeny na Ukrajině, dnes však bezpilotní systémy vyvíjí a vyrábí sama ve fabrice ve středočeském Kolíně. Právě drony zásadně mění podobu bojiště: tyto relativně levné a rychle nasaditelné technologie dokážou ničit mnohonásobně dražší techniku. A nutí armády přehodnocovat své strategie od základů.
Je Evropa nyní lépe připravená na vojenský konflikt, než byla před pár lety?
Pokud jde o připravenost Evropy jako celku, prozatím se stále pohybujeme hlavně v rétorické oblasti. Přestože tu několik let probíhá intenzivní válečný konflikt, který Evropu zásadně ohrožuje, reálný posun v kapacitách pokulhává. I kvůli rozdílnému přístupu.
V Ruské federaci je zbrojní výroba řízena státem, je to vojensko-průmyslový komplex. Stát rozhoduje, co, jakým tempem i v jakém objemu se bude vyrábět.
Západní zbrojovky, ať už je to Rheinmetall, Airbus, nebo CSG, limituje tržní prostředí a poptávka. Jen slyšíme, že plánují násobně navýšit kapacitu, třeba i díky dotacím z EU. Ale zatím se nezdá, že mají tolik zakázek, aby jejich fabriky byly dnes skutečně plně vytížené.
Dá se nějak vyčíslit, jak moc Evropa za ruským vojensko-průmyslovým komplexem zaostává?
Kvantifikovat to přesně je obtížné. Srovnávali bychom nesrovnatelné, kvantitu s kvalitou. Vývoj konfliktu na Ukrajině nicméně ukazuje, že ruskému komplexu zjevně dochází dech. Rusové mají problémy s hlavními typy bojové techniky, moderní rakety používají spíše k propagaci.
Pokud se podíváme na výrobu standardní munice, odpovídá celoroční kapacita EU jen několika měsícům výroby v Ruské federaci. Záleží však na konkrétním typu munice.
V hlavních typech bojové techniky naopak Rusko zaostává. Jsou však historicky velmi schopní v oblasti elektronického boje, kde má NATO velké rezervy. Na ukrajinském bojišti je to dnes jeden z rozhodujících faktorů.
O co přesně jde?
Jsou to prostředky, které působí v elektromagnetickém pásmu a svou činností narušují signál mezi dronem a jeho operátorem. Rusové tím drony „oslepí“ a znemožní jeho ovládání. Lze i vypnout příjem signálu ze satelitů globálního navigačního systému, jako je GPS nebo jeho ruská obdoba Glonass.
To je i v Kyjevě naprosto běžné, stává se, že máte problémy s běžnou navigací v mobilu. Signál se předává na různých frekvencích v pásmu rádiových vln.
Dá se těmto systémům rušení efektivně bránit?
Chcete-li v takovém prostředí uspět, musíte mít prostředky, které dokážou před rušením „utíkat“. Neustále přeskakovat z jedné frekvence na druhou podle určitého vzorce nebo harmonogramu. I tomu se ale nejsofistikovanější ruské systémy umí bránit, používají až 12 antén, které pokrývají široké frekvenční pásmo.
Jinou cestou je proto inerciální navigační systém, který nepotřebuje k navádění externí signál. Umožní dronu, aby se i po ztrátě GPS a komunikace s operátorem vrátil po předem nastavené ose zpět na základnu. Dron se dá poslat také po optoelektronickém kabelu, ovládá se přes tenké vlákno.
Rusové tvrdí, že takto operují na desítky kilometrů. Jsem k tomu skeptický, dá se to možná použít v otevřeném, málo zastavěném terénu Ukrajiny, ale těžko ve vysoce urbanizovaném prostředí střední Evropy. Stačí jedna překážka, kabel se zachytí a dron nepustí dál.
Vraťme se ještě ke srovnání evropských a ruských kapacit. Co by tedy měla Evropa udělat, aby to dohnala, nebo na co by se případně měla soustředit?
Měla by čerpat ze zkušeností Ukrajinců a být pokorná k jejich schopnostem. Nedá se čekat, až si někdo něco objedná. Je nutné budovat kapacity pro výrobu i za pomoci evropských fondů a investic. Stejně nakonec jde o ty počty.
Evropa se připravovala na jiný scénář válčení. Ale současný konflikt na Ukrajině ukazuje, že je třeba vrátit se k základům. Mít připravené kapacity pro dlouhodobé válečné operace.
Jak by tedy konflikt mohl vypadat, na co se vojensky připravovat?
V myslích některých vojenských představitelů stále existuje představa, že případný konflikt mezi NATO a Ruskem se bude podobat počátečním fázím střetu USA a Izraele proti Íránu. Tedy že protivníka nejprve oslepíme, zničíme jeho protivzdušnou obranu a letectvo na zemi, vybojujeme vzdušnou nadvládu a pak ho dalšími kroky zlikvidujeme.
Domnívám se, že to bude jiné. Rusko pravděpodobně zvolí spíše nenápadné oťukávání. Scénář podobný obsazení Krymu v roce 2014 nebo postupu na východní Ukrajině. Nebo v Abcházii a Jižní Osetii v Gruzii či v Náhorním Karabachu v Ázerbájdžánu.
Začne provokacemi v Pobaltí, voláním tamní ruské menšiny po svobodě, hybridními útoky a rezistencí proti útlaku ruského jazyka. Rusko pravděpodobně nezaútočí frontálně z Běloruska na Polsko, ale bude zkoušet, jaké provokace vydržíme. Pak nasadí levné drony jako Íránci…
Jsme na takový typ války připraveni z hlediska nákladů?
Vůbec ne. V zásadě bereme kladivo na komára. Protivník používá prostředky v hodnotě stovek či tisíců dolarů a my proti nim nasazujeme rakety za miliony. Jedna střela systému Patriot vyjde na 1,5 milionu dolarů. Pokud na jeden levný dron Šáhid vystřelíte tři rakety, abyste měli jistotu sestřelu, je to ekonomicky neudržitelné.
Musíme intenzivně pracovat na všech vrstvách protivzdušné obrany. Nejen proti raketám, ale i takové, která bude využívat takzvané interceptory, tedy lovce dronů, jejichž cena řádově odpovídá ceně cíle.
Měl by stát v této situaci zakládat vlastní zbrojovky, nebo více podporovat soukromý sektor?
Státem vlastněné podniky v obranném průmyslu jsou v západní Evropě běžné, silné jsou ve Francii či v Itálii, pár je jich i v Česku. Klíčové je ale dodržovat deklarované závazky ohledně podílu investic a pak skutečně investovat.
Průmysl se přizpůsobí, ale jeho největší obavou je, že vše zůstává jen u příslibů. Žádný generální ředitel nebude nabírat lidi a stavět haly, pokud nemá v ruce kontrakt.
EU se nyní pokouší uvolnit obrovské prostředky, ale musí se změnit naše myšlení. Kapitáni průmyslu musí věřit, že zakázky skutečně přijdou.
Velký podíl prostředků, které se schovávají za výdaje na obranu, má jít v Česku do infrastruktury. Dává to smysl?
Historicky jsme byli frontovým státem Varšavské smlouvy, naše komunikace byly stavěny na jiný typ techniky. Západ a Východ k tomu přistupoval odlišně. Ačkoli se Varšavská smlouva navenek prezentovala jako obranný pakt, strategické plánování počítalo s operacemi hluboko na území západní Evropy. To znamená malou, dynamickou techniku.
Například hlavní bojový tank T-72 měl tříčlennou osádku. Tomu byla uzpůsobena veškerá infrastruktura: komunikace, nosnost mostů, velikost garáží či odstavných ploch.
Západní technika byla navrhována především s důrazem na ochranu posádky. Proto jsou západní tanky podstatně větší a jejich váha je bezmála dvojnásobná. Pokud má přes naše území proudit spojenecká pomoc, musíme investovat do zprůchodnění komunikací, jinak ty stroje neprojedou.
Vaše stroje mají kořeny na Ukrajině, vyrábíte je však v továrně v Kolíně. Jak moc je v nich ještě přítomna ukrajinská stopa?
Naše výrobky, jako jsou průzkumné drony Stork nebo útočný dron Mace, už považujeme za plnohodnotný český výrobek. Výroba a finální vývoj probíhá v Česku.
Původním záměrem našich ukrajinských vlastníků sice bylo vytvořit v Česku záložní kapacity pro případ, že by tamní produkce vypadla. Rychle jsme však pochopili, že pasivní čekání nikam nevede, a s vylepšenými drony jsme se zaměřili i na jiné trhy.
Ukrajinská stopa nicméně stále existuje a tvoří naši největší konkurenční výhodu. Jde o sdílení zkušeností z fronty, máme přímý kontakt s ukrajinskými brigádami. Díky okamžité zpětné vazbě od vojáků v poli naše stroje neustále vylepšujeme.
Prodejům už nepomáhá argument, že je technika zavedená v armádě, ale spíše to, jak si vede v boji?
Přesně tak. Jako bývalý voják a ředitel Národního úřadu pro vyzbrojování musím říct: zaplaťpánbůh, že stará pravidla už neplatí. Dříve byla nejlepší referencí oficiální certifikace a zavedení do výzbroje domácí armády. Dnes je tou nejsilnější kartou úspěch v ukrajinském konfliktu.
Když potenciálnímu zákazníkovi řeknete, že jste na frontu dodali stovky kusů a mohou si jejich efektivitu ověřit přímo u vojáků nebo v médiích, žádný papír to nepřebije. Ukrajinský úspěch je to, co otevírá dveře.
Jaké konkrétní technologické inovace si můžeme vzít z ukrajinského bojiště?
Jednoznačně technologie dronů a odolnost vůči elektronickému boji. Inovujeme hlavně software. Rusové se dokážou naučit frekvenční vzorce naší ochrany zhruba za tři měsíce. To znamená, že každé tři měsíce musíme měnit algoritmy ochrany proti elektronickému boji. Jinak je dron nepoužitelný.
Zajímavé je, že elektronický boj Západu na cvičeních není tak intenzivní jako to, co předvádí Ruská federace.
Dnes už drony vybavujeme i kamerami sledujícími zadní polosféru, aby se dokázaly automatickým manévrováním bránit lovcům dronů. To jsou ty prvky, které někdo vydává za umělou inteligenci, ale jsou to spíše předem nastavené chytré algoritmy.
A co se mění, pokud jde o samotnou taktiku boje?
Frontová linie na Ukrajině už není systém jednotlivých opěrných bodů či zón jako v dřívějších konfliktech. Sestává zhruba z 20 až 30 kilometrů širokého a prázdného pásma „země nikoho“, kde je extrémně nebezpečné se pohybovat. Díky dronům dokáže pár lidí zlikvidovat celý prapor.
Musíme se zbavit představ o velkých frontálních útocích a soustředit se na maximální nasazení dronů a automatizaci obrany. Bez toho se neobejdeme.
Pavel Bulant (55)
Je výrobním ředitelem výrobce dronů U&C UAS a brigádním generálem v záloze. V Armádě ČR pracoval 25 let, byl ředitelem Národního úřadu pro vyzbrojování. Po odchodu do civilu působil jako manažer v několika výrobních firmách, v letech 2022 až 2024 šéfoval Teplárně Strakonice.
Hodně se mluví také o zapojení umělé inteligence do autonomních dronů. Je to už realita?
Je pravda, že hodně firem uvádí, že jejich drony jsou naváděné pomocí umělé inteligence, ale sám jsem k tomu poměrně skeptický. Udělat dron, který spolehlivě rozpozná přátelský cíl od nepřátelského v jakémkoliv ročním období a sám se navádí podle terénu, je těžko dosažitelné. Navíc by to bylo extrémně drahé.
Vezměte si dilema v rámci ukrajinského konfliktu: na obou stranách fronty se pohybují tanky T-72, které Ukrajinci milují pro jejich jednoduchost. Jak má dron poznat, jestli je ta T-72 ruská, nebo ukrajinská? Bez odpovídačů přítel–nepřítel je to neřešitelné a konečné rozhodnutí musí být vždy na člověku. V médiích to vypadá sexy, ale v praxi je tam příliš mnoho nezodpovězených otázek.
Výrobci v mnoha oborech se často neobejdou bez součástek z Číny. Jak je to v případě dronů, nebojíte se, že mohou shromažďovat a odesílat citlivé informace?
V případě „srdce a mozku“ dronu, tedy navigačních systémů a řídicí elektroniky, se čínským dodavatelům vyhýbáme a využíváme vlastní nebo západní řešení.
Jaká je vaše aktuální výrobní kapacita a o které typy dronů je největší zájem?
Můžeme vyrobit až kolem 300 kusů měsíčně. Aktuálně vidíme obrovský nárůst poptávky po sebevražedných dronech neboli takzvané vyčkávací munici.
Západní armády začínají její kouzlo teprve teď objevovat. Před konfliktem na Ukrajině jako by pro ně tento segment vůbec neexistoval, bylo to pro mnohé neuchopitelné. Setkal jsem se i s národní certifikační autoritou, kde tvrdili, že to nemohou považovat za dron, protože se nevrací zpět na místo startu.
Nechtěli slyšet na to, že odjištěná hlavice v určeném časovém intervalu vybuchne. Ať už cíl zasáhla, nebo ne. S takovým strojem není bezpečné se vracet. Dokáže být ve vzduchu 60 minut a zasáhnout cíl na vzdálenost přes 100 kilometrů, v rekordních případech i 130 kilometrů.
To už se pohybujeme na spodní hranici dosahu operačně-taktických raket, jako je třeba ruský Iskander, ale za zlomek ceny. Náš stroj vyjde zhruba na milion a půl korun.
Vyrábíme nyní zhruba půl na půl průzkumné a útočné stroje. Poptávka ze zemí, které citlivěji vnímají ruskou hrozbu, zejména z Pobaltí a severských států, se však zřetelně přesouvá k útočným prostředkům.
Vedle průzkumných a útočných dronů pracujete i na takzvaných interceptorech na sestřelování nepřátelských dronů. V jaké fázi je jejich vývoj?
Aktuálně probíhají pozemní zkoušky. Během několika měsíců bychom s nimi mohli vzlétnout, budeme testovat přesnost navádění, schopnost likvidace cíle. A někdy ve třetím čtvrtletí už bychom tyto „lovce dronů“ mohli nabídnout zákazníkům.
Na vývoji spolupracujeme i s Univerzitou obrany, které jsme mimo jiné darovali sadu průzkumných dronů. Jejich odborníci nám pomáhají například s návrhem bojových hlavic.
Zmiňoval jste, že chcete dodávat i jinam než na Ukrajinu. O které trhy jde konkrétně a kde už máte podepsané kontrakty?
Některé západoevropské země, jako třeba Německo nebo Švédsko, mají silný vlastní výrobní potenciál, jsou tradičně hrdé na svoje značky. Ale chtěli bychom tam dodávat.
Dobře máme našlápnuto v Indii, kde jsme na začátku roku podepsali kontrakt na dodávku dronů s indickou společností Tunga Aerospace Industries. Je dodavatelem indických ozbrojených složek, budeme pro ně vyrábět nejprve pozorovací drony v kombinaci s vyčkávací municí, později i interceptory. Do budoucna je naším cílem spustit v Indii přímo produkci.
Dále vidíme potenciál v Jižní Americe a Africe, kde by drony mohly najít teoreticky uplatnění i mimo vojenství. Nicméně civilní sektor je už poměrně saturovaný a certifikace poměrně složitá, takže se držíme vojenské oblasti.
Když se podíváme na celkový geopolitický vývoj i proklamace amerického prezidenta Donalda Trumpa, přežije spolupráce v NATO?
Věřím, že NATO vydrží. Politické bouře, které vyvolal Donald Trump, nejsou nic trvalého. Podobně jako dnes jinak hodnotíme třeba ruského prezidenta z 90. let Borise Jelcina, když ho srovnáváme s Vladimirem Putinem, tak i na současné lídry se bude časem nahlížet jinak. Síla NATO stojí na dlouhodobé soudržnosti euroatlantické civilizace, která přesahuje jedno volební období i jednotlivé politiky.
Trump má ale v jednom pravdu. Platí, že evropské státy musí výrazně posílit své obranné výdaje a nespoléhat se jen na ostatní. To je zásadní slabina. I v případě České republiky, kde obrana dlouhodobě není vnímána jako priorita.
Což je třeba rozdíl od Polska, které dává na obranu zhruba 4,5 procenta HDP. To je největší podíl ze všech států NATO…
Poláci pochopili, že pomoc najdete vždycky na konci své vlastní ruky. Budují armádu, která má být nejsilnější v Evropě, a nespoléhají jen na NATO.
My se neustále vezeme. Historicky jsme měli problém s vnímáním obrany jako věci národní cti. Musíme se probudit a brát obranu vážně. Současná česká vláda v tomto směru přešlapuje. Neuvědomuje si, že fungovat pro lidi znamená také budovat silnou armádu, která odradí protivníka dřív, než zaútočí.
Obejde se taková silná armáda bez povinné vojny nebo nějaké formy branné přípravy?
Vnitřně jsem zastáncem profesionální armády, ale demografický vývoj a zhoršující se mezinárodní situace nás donutí toto nepopulární téma otevřít. V historicky krátkém čase bude nějaká forma přípravy obyvatelstva nezbytně nutná.
Také bychom měli začít uvažovat o tom, jak využít potenciál tisíců ukrajinských mladých mužů, kteří jsou u nás. Pro naše představitele je to zatím nepředstavitelné, ale je to cesta, jak bychom mohli posílit naše obranné kapacity. Musíme přestat mít strach z nesmyslných rizik a začít jednat pragmaticky.
