„Když se při druhém vrtu objevila kvalitní voda, byl to okamžik obrovské úlevy. Tehdy jsme poprvé opravdu uvěřili, že se náš sen podaří dotáhnout do konce,“ vzpomíná interiérová architektka Markéta Killi.
O koupi domu v Itálii přitom rodina původně vůbec neuvažovala. Markéta začala do Itálie pravidelně jezdit kvůli veletrhu Salone del Mobile v Miláně a při pracovních cestách postupně poznávala další regiony. Později začala zemi objevovat s celou rodinou. Až návštěva Apulie něco změnila.
Související
„Nebyl to žádný dětský sen ani dlouhodobý plán. Všechno se vyvíjelo úplně přirozeně,“ říká. Apulie ji podle jejích slov přitáhla tím, že nebyla tak okázalá jako Toskánsko ani tak rušná jako sever Itálie.
Místo toho nabízela klid a pocit běžného života – ranní espresso s místními, malou pekárnu a rodinné restaurace. A poprvé si představila, že by tam jednou mohla mít vlastní dům. Ne proto, že by hledala investici v zahraničí, ale proto, že si zamilovala konkrétní místo.
Místo, kde byl jen olivový háj
Pozemek nakonec hledal především její manžel Lars, Nor, který v Apulii strávil dlouhé týdny. Prošel desítky olivových hájů, než našel místo, které splňovalo jejich představy. Bylo jen několik minut od města, mělo vhodnou velikost, krásné okolí a zároveň přijatelnou cenu.
V Apulii přitom není možné stavět kdekoliv. Každý pozemek má přesně určené místo, kde může dům stát, i maximální zastavěnost. Rodina proto hledala místo, které by vyhovovalo nejen jejich představám, ale také místním pravidlům. Právě tento pozemek nakonec splňoval obojí. Podle Markéty ale nerozhodly technické parametry, nýbrž atmosféra místa.
Když tam Markéta přijela poprvé, byl pozemek zarostlý, dlouho se o něj nikdo nestaral a kamenné zídky se na mnoha místech rozpadaly. Rostlo tu ale přibližně 140 vzrostlých olivovníků. V době, kdy rodina pozemek koupila, nebyly podle Markéty výrazně zasažené bakterií Xylella a byly ve velmi dobrém stavu. Právě vzrostlé stromy dodávají místu jeho charakter dodnes. „Přesto jsem si dokázala představit, že právě tady jednou vznikne náš dům,“ vzpomíná.
Na pozemku navíc stála malá tradiční zemědělská stavba zvaná lamia. Byla ve špatném stavu, rodina se ji ale rozhodla zachovat. Citlivě ji zrekonstruovala a rozšířila. Dnes tvoří jednu ze dvou částí celého projektu Villa Normanni. Nová vila vznikla jako její současný protějšek. Obě stavby spojuje společná terasa s bazénem, přesto si zachovávají vlastní soukromí. Od začátku navíc nešlo jen o druhý domov rodiny. Dům měl fungovat také jako komfortní vila pro hosty, což ovlivnilo jeho dispozici i vybavení.
Samotná koupě proběhla překvapivě hladce. Přesto na ni Markéta dodnes vzpomíná jako na osobní okamžik. Pozemek byl totiž rodinným dědictvím rozděleným mezi několik sourozenců a u podpisu kupní smlouvy byla celá rodina původních majitelů. Zajímalo je, co s místem noví majitelé plánují, a vyprávěli jim něco z jeho historie. „Bylo cítit, že pro ně nejde jen o obchod, ale o předání místa, ke kterému měli silný vztah,“ vzpomíná.
Prodali dvě nemovitosti v Praze
Rozhodnutí pustit se do projektu nebylo jednoduché. Rodina kvůli němu prodala dvě pražské nemovitosti a všechny peníze vložila do stavby v zahraničí. „Bylo to jedno z největších rozhodnutí, která jsme kdy udělali. Samozřejmě jsme o tom dlouho diskutovali. Investovat všechny prostředky do projektu v zahraničí není rozhodnutí ze dne na den,“ vysvětluje Markéta. Podle svých slov ale nikdy nešlo o hazard. Rodina postupovala krok za krokem a měla jasný plán. Výhodou bylo, že Markéta mohla jako interiérová architektka navrhnout koncept domu sama.
Pomohlo také to, že ceny pozemků jsou podle ní v Apulii ve srovnání s Českem stále výrazně dostupnější. Levnější byl také místní přírodní kámen nebo některé stavební materiály. U části vybavení navíc využili místní dodavatele, kteří nabízeli některé produkty za ceny, které by v Česku byly výrazně vyšší.
Celý projekt od koupě pozemku přes návrh a stavební povolení až po dokončení trval zhruba tři roky. Samotné získání stavebního povolení zabralo přibližně deset měsíců. Rodina přitom většinu času žila stovky kilometrů od stavby a do Apulie jezdila přibližně čtyřikrát ročně.
Byrokracie je nezničila
Italská administrativa pro ně byla podle Markéty v některých ohledech odlišná od české. Ne všechno šlo vyřídit stejným způsobem a některé kroky vyžadovaly více trpělivosti a osobní komunikace.
Zároveň ale podle ní nebyl celý proces tak složitý, jak si předem představovali. Protože měli jasný projekt a spolupracovali s místními odborníky, podařilo se jednotlivé kroky postupně zvládnout. Na právníka rodina nakonec nepotřebovala spoléhat v takové míře, jak původně předpokládala. Pomohlo jim, že se mohli obracet přímo na místní odborníky a dodavatele, kteří znali zdejší prostředí a pravidla.
Stavba navíc probíhala s pomocí místních rodinných firem. Řemeslníci často pracovali v menších týmech a jednotlivé profese se mezi sebou dobře znaly. Pro Markétu to znamenalo jednodušší komunikaci přímo na místě a také možnost řešit některé věci operativně. Právě osobní vztahy a místní znalost podle ní pomáhaly překonávat situace, které by při stavbě na dálku mohly být komplikované.
Pomáhaly fotografie, videa, telefonáty a také Google Překladač. Markéta přes něj překládala technické podklady, výkresy i běžnou komunikaci s dodavateli. „Když člověk nemůže být na stavbě každý den, musí se naučit důvěřovat lidem na místě a zároveň mít co nejpřesnější přehled o tom, co se právě děje,“ říká. Ani původní návrh nezůstal beze změn. Během stavby přibyly vlastní koupelny u jednotlivých ložnic a rozšířilo se technické zázemí i sklad. Ukázalo se totiž, že pro provoz rekreační vily bude zázemí mnohem důležitější, než původně předpokládali. Změny souvisely také s tím, že dům měl sloužit nejen rodině, ale po část roku také hostům.
Dům, který se musí obejít bez dveří
Právě stavba v Itálii ji přiměla přehodnotit způsob, jakým o architektuře přemýšlí. „V Česku navrhujeme domy především zevnitř, zatímco ve Středomoří se velká část života odehrává venku. Musela jsem se naučit přemýšlet nad venkovní kuchyní, stíněním, terasami i tím, jak budou lidé jednotlivé prostory během dne skutečně využívat,“ popisuje.
Dům proto podle ní v Apulii nekončí vstupními dveřmi. Terasa, venkovní kuchyně nebo pergola mají podobnou důležitost jako obývací pokoj. Při návrhu se snažila spojit místní tradici se současnou architekturou. Nechtěla vytvořit kopii tradičního apulijského domu, ale využít principy a materiály, které do zdejší krajiny přirozeně patří.
Jedním z nejvýraznějších prvků je kámen. Nakonec se objevil v interiéru i exteriéru, přestože původně rodina plánovala podlahy ze stěrky. Místní stavitel jí doporučil přírodní kámen, který je v Apulii běžně dostupný. „Dnes jsem za toto rozhodnutí velmi ráda. Kámen funguje nejen esteticky, ale i prakticky – v létě příjemně ochlazuje interiér a celý dům díky němu působí přirozeněji a nadčasověji,“ říká.
Nejtěžší nebyl dům, ale voda
Projekt měl ale i okamžik, kdy se mohl celý plán zkomplikovat. Dům je závislý na vlastním zdroji vody a první vrt selhal. Voda, kterou rodina našla, nebyla použitelná. Následoval druhý pokus. Několik týdnů nikdo nevěděl, zda se podaří najít kvalitní vodu a zda bude možné projekt dokončit podle původních představ.
Teprve když se při druhém vrtu objevila použitelná voda, přišla úleva. Právě tehdy rodina poprvé uvěřila, že se podaří sen skutečně dokončit. Výsledkem je dům, který se snaží fungovat v souladu s místním klimatem. Má fotovoltaiku, vlastní studnu, klimatizaci propojenou s vytápěním i nabíjecí stanici pro elektromobil. Při stavbě se počítalo především s ochranou před horkem – s kvalitními trojskly, přirozeným stíněním a konstrukcemi, které pomáhají udržovat příjemnou teplotu.
Co by dnes udělali jinak
Pokud by měli projekt začínat znovu, jednu věc by změnili. Hned na začátku by si nechali zpracovat kompletní rozpočet. Nejdříve totiž dostali cenu pouze za hrubou stavbu a další náklady postupně přibývaly. Celkovou investici tak od začátku neznali. „Bylo by pro nás psychicky mnohem jednodušší znát celkovou investici od samého začátku. Ušetřilo by nám to spoustu stresu,“ přiznává Markéta.
Do Apulie se přesto zatím natrvalo stěhovat nechystají. Jejich život zůstává rozdělený mezi Českou republiku a Itálii. A když jsou delší dobu pryč z Prahy, začnou jim chybět známá místa, přátelé, rodina i určitý řád.
Přes léto hosté, zbytek roku rodina
Vila se stala součástí života celé rodiny. Markéta s manželem dnes cestují mezi Českem a Itálií, starají se o dům i okolní zahradu a v hlavní sezoně ho pronajímají hostům. Právě tomu je přizpůsobený i provoz celého projektu – zatímco od května do září vilu využívají především hosté, rodina přijíždí hlavně mimo sezonu.
Ani po dokončení však Markéta nemá pocit, že je všechno hotové. „Pořád je co vylepšovat, ladit nebo dokončovat. Možná je to tím, že nikdy nepřestáváte přemýšlet, co by se dalo udělat ještě lépe,“ říká. Pak ale přicházejí chvíle, kdy večer sedí s rodinou na terase, dívají se na olivovníky a západ slunce. „V takových okamžicích víme, že to mělo smysl.“
Video: Učitelka Anna Štukhejlová provází svou chalupou
Zdroj: autorský text, Cosimo Calabrese
