Když se roku 2004 vynořili Snowboarďáci jako první český film reflektující dobové trendy náctiletých, šlo o nejnavštěvovanější titul roku (635 tisíc diváků), který pokračoval v krasojízdě i na DVD. Režiséru Karlu Janákovi a jeho tvůrčímu týmu se tehdy povedlo vystihnout poptávku po teenage komediích západního střihu, aniž by vyprávění zapomnělo na lokální specifika. Ostatně tradice horských komedií točících se okolo rekreačních zařízení je v české kotlině zakořeněná už od dob socialismu.
Snowboarďákům nešlo o vyprávění komplikovaného příběhu, nýbrž o pocitovost a „coolness“. Ztělesňovali efektní zábavu, podtrženou klipovitou estetikou, nadsázkou, a především líbeznou trapností ústřední dvojice hlavních hrdinů. Jiří Mádl a Vojtěch Kotek ztvárnili pubertální a po sexu dychtící mladíky, jimž osud hází klacky (respektive snowboardy) pod nohy. Funkční model vzhlížející k filmům typu Prci, prci, prcičky, kdy je hlavním cílem protagonistů přijít o panictví, tvůrci plně zhodnotili právě v tematicky navazujících Rafťácích, jež tehdy v kinech vidělo přes 690 tisíc lidí a pokořili porevoluční rekord v počtu prodaných vstupenek za první víkend (bylo jich přes 100 tisíc).
S „roštěnkama“ na raftu
Zatímco Snowboarďáci si jedou užít zimní prázdniny coby nerdi excelující ve videoherním snowboardingu, Rafťáci už jsou skrze postavu Filipa Kaštana (Jiří Mádl) rámovaní cílem prvního sexu. Film vznikal s vyšším rozpočtem, většími očekáváními, je mnohem výpravnější a formálně dravější. Prosluněná a feromony načichlá vodácká jízda je taktéž epizodická, každá z jednotlivých zastávek podél řeky nabízí jiný gag či variaci těch předchozích.
Opěrným bodem je Kaštanova smůla při pokusech o styk s dívkami, které mu Dany (Vojtěch Kotek) dohazuje, přičemž oba se nakonec zakoukají do stejné krásky. Na rivalitu však nedojde, vše zůstává v půvabně nekonfliktním oparu léta. Vyprávění ztělesňuje vnímání světa chlapeckou perspektivou, zároveň ale nabízí i linii pro starší generace. Rodiče Danyho řeší partnerskou krizi intimity a na vodu jedou, aby znovu zažehli jiskru z mládí. Přesto jsou dospělí vyobrazení hlavně jako poťouchle jednající mimozemšťané, protože přesně tak nějak je teenageři vnímají.
Právě dospělé postavy jsou pro hrdiny hlavními překážkami. Ať už jde o rodiče, kteří kluky pověří hlídáním nezvladatelného mladšího bratra, cholerického Bořka (Oldřich Navrátil), slizkého šmelináře Turka (Jan Antonín Duchoslav) nebo Kaštanovu matku (Pavla Tomicová), jež kluky v závěrečné fázi pronásleduje. Humor staví na krkolomných situacích a trapnostech pramenících právě z těchto interakcí.
V pozadí zní takřka neustále teenagerovský rock, vytvořený tuzemskými interprety, podtrhující tehdejší trendy odkojené estetikou MTV. Právě tyto skladby dnes útočí na nostalgickou notu nejsilněji. I já jsem jedním z těch, kteří na Rafťácích vyrůstali. Symbolizují pro mě bezstarostnost a iluzorní idylku letních zážitků. Možná o to víc mám tendenci je bránit a snižovat kritické nároky, navzdory tomu, že dívky jsou zde zobrazovány jako sexuální objekty pro potěšení divákova oka (sledujeme jejich zpomalené a objektifikující záběry v plavkách). Ženy tu přesto často přejímají iniciativu, jsou proaktivnější a v rámci možností žánru i prokreslenější než ve Snowborďácích.
Ubíhající řeka mládí
Rafťáci vznikli jako film pro mladé, který nechtěl poučovat nebo vychovávat. Jednoduše vzkazoval, že teenageři mají nárok na prostoduchou zábavu. Z filmu srší nadšenecká energie dopřát lokálnímu publiku vlastní Prcičky. A od té doby se to nikomu nepovedlo. Především proto, že produkční cyklus teenagerovských komedií měl u nás, ale i ve světě, krátké trvání.
U nás ale na Snowboarďáky plnohodnotně navázali jen Rafťáci. Další nápodoby jako Panic je nanic, snaha o ženský pohled Crash Road nebo Experti jsou kvalitativně hodně hluboko. Ani Janákův další projekt Ro(c)k podvraťáků (také s dvojicí Kotek–Mádl), kde se snažil teenagerovskou komedii propojit s gangsterskou, se příliš nepovedl. Dvojice prázdninových titulů tak v rámci žánru zůstává u nás tou jedinou, ke které se můžeme vracet. I proto se dodnes těší takové oblibě, s o to silnějším nostalgickým zásahem.
Rafťáci prošpikovaní přímočarým product placementem, z něhož si tvůrci občas sebereflexivně dělají legraci, byli zkrátka extrémně cool. Značky jako limonáda Sprite, mentolky Tic Tac, čokoláda Bueno, rádio Evropa 2 nebo mobily s foťákem zkrátka nebyly něčím rušivým, nýbrž chtěným. Sledování Rafťáků totiž v něčem skutečně připomíná listování „bravíčkem“. A je to tak dobře, je stejně blyštivé a nádherně povrchní.
Film neřeší následky. Jen to, co je teď a tady. Stejně jako Snowboarďáci i Rafťáci mají půvabně utopický závěr. Zatímco v prvním snímku hrdinové na konci skákali v takřka snové sekvenci z helikoptéry na snowboardech, v druhém (po absurdně heroickém cameu Dominika Haška jako hasiče) se svými dívkami odjíždí po řece v trabantu předělaném na loďku. Sledujeme impulzivitu mládí. Jako bychom si nechtěli připustit, že někdy může skončit. Euforii tak rychle střídá trpká melancholie.
Ke svému odkazu se režisér Karel Janák navíc opakovaně vrací. Pro Divadlo Radka Brzobohatého inscenoval muzikálovou verzi Snowboarďáků a pro rok 2027 plánuje volné filmové pokračování s názvem Fesťáci, v hlavních rolích opět s Kotkem a Mádlem už jako mladými muži. Má to smysl a je po tom vůbec poptávka? Těžko říct. Rafťáci ale mnohým budou připomínat, jak moc bylo mládí fajn.
