Seriál Harry Hole neví, kdy přestat. V nové krimi jde víc o detektiva než o vraždy – Aktuálně.cz

Seriálová adaptace příběhů Harryho Holea přichází s jasnou ambicí: napravit reputaci, kterou mu před lety pošramotila filmová verze Sněhuláka s Michaelem Fassbenderem v hlavní roli. Výrazná literární postava se tehdy ztratila v žánrově neusazeném polotovaru. Nový projekt se programově vrací k tomu, co dělá Nesbøho případy životaschopnými už skoro tři dekády. Nejde v prvé řadě o vraždy, ale o Harryho. 

Právě v charakterizaci ostříleného vyšetřovatele je seriál nejsuverénnější. Sleduje muže, který není ani tak lovcem zločinců, jako produktem kriminálního světa. Jeho traumaty zatížená osobnost se neustále rozpadá a znovu skládá, aniž by kdy dosáhla celistvosti. Harry Hole se tak vrací ke kořenům severského krimi – k existenciální únavě, pocitu, že spravedlnost je často spíš vedlejším efektem než pracně dosaženým výsledkem.

Nesbø jako autor předlohy i tvůrce seriálu 

V tomto ohledu se projekt blíží psychologickému dramatu. Vraždy – jakkoli brutální a stylizované – představují spíš projekci vnitřního chaosu postav. Daný důraz posiluje i rozhodnutí ponechat tvůrčí kontrolu autorovi literárních předloh. Nesbø tentokrát přímo formoval výslednou podobu díla. Přitom se nesnažil o „definitivní“ adaptaci své knihy Pentagram, pátého dílu knižní řady, ale o vytvoření soběstačného světa. Seriál tak může překvapit i čtenáře předlohy, ale zároveň postrádá její pevnou strukturu. 

Úvodní epizody přitom ještě mají tah, bezchybnou dynamiku a přesvědčivě budují napětí mezi dvěma póly. Na jedné straně stojí Harry (Tobias Santelmann), na druhé jeho charismatický, morálně pokřivený kolega Tom Waaler (Joel Kinnaman). Jejich pnutí připomíná střet dvou verzí téhož člověka. Jeden se snaží přežít navzdory svým sebedestruktivním sklonům, druhý přijal destrukci jako metodu. Jakmile se ale seriál rozkročí do větší šíře, začne ztrácet koncentraci. 

Vyprávění se rozpadá do množství vedlejších linií, které často nikam nevedou. Gangsterské války, novinářská podzápletka, náznaky spiknutí, psychologické vize – samo o sobě zajímavé, dohromady nefunkční. V prostřední části se série začíná cyklit. Postavy znovu artikulují to, co už víme, motivy se vracejí bez posunu a napětí se rozmělňuje. Seriál jako by nechtěl nic vynechat. Kvůli tomu ale nedokáže nic skutečně akcentovat. 

Vizuálně mimořádné, se špetkou nadpřirozena 

Formálně jde přitom o mimořádně zdařilou podívanou. Oslo není jen kulisou, ale plnohodnotným aktérem. Kamera výtečně pracuje s kontrastem slunečných, otevřených veřejných prostorů a tmavých, klaustrofobních interiérů. Kompozice opakovaně zdůrazňují Harryho izolaci. Postava často stojí v prázdném rámu, oddělená od okolí, jako by do něj nepatřila. 

Vizuálně vděčným prvkem je i „nadpřirozeno“. Harryho schopnost vnímat místa činu očima obětí posouvá seriál na hranu psychologického hororu. Problém je, že tyto pasáže působí spíš jako stylistická exhibice než nezbytná součást děje, která by přispívala k charakterizaci protagonisty. 

Nový Harry Hole má navenek všechno, co kvalitní detektivka potřebuje. Silnou postavu, nezaměnitelné prostředí, zkušené tvůrce. Chybí mu ale disciplína. Schopnost škrtat, zjednodušovat, nechat některé motivy nedořečené. Jako u tolika jiných seriálů na Netflixu se také tady potvrzuje, že méně je mnohdy více.