V rozhovoru se členy skupiny Lucie pak došla řeč i na skryté významy v názvu připravované desky, paranormální jevy, romantismus nebo renesanci rocku.
Na festivalu Mezi ploty vystoupíte poprvé. Jak k tomu došlo?
RK: Posledních 35 let jsme dělali většinou jenom obrovské arénové koncerty. A letos jsme se rozhodli, že chceme navštívit místa, kde jsme nebyli buď nikdy, nebo minimálně posledních 30 let.
MD: Čeká nás téměř 40 míst. Na Mezi ploty se moc těšíme, protože to je velice smysluplný projekt. Jen víc akcí, které připomenou, že je třeba pečovat o své duševní zdraví.
Jak se vy sami staráte o svoje duševní zdraví?
RK: Já se pravidelně věnuji meditacím. Je to fantastický druh psychohygieny. Mění se aktivita několika neurotransmiterů a hormonů. Je to především serotonin, dopamin, oxytocin, GABA, endorfin alfa a beta a výrazně klesá hladina „manažerského“ stresového hormonu kortizolu. Nejsou nepodobné těm, které si někteří lidé vyplavují do mozku pomocí návykových látek s vedlejšími devastujícími účinky. Meditace je tak krásná, zdravá a čistá, že jsem moc rád za to, že existuje. A všem ji vřele doporučuji.
Je to náročné, zcela vypnout hlavu?
RK: Vůbec! Kolem meditací existují různé vzorce, narativy a mýty. Že musí být člověk napůl tibetský buddhistický mnich a sedět v lotosovém květu. V popkultuře bílých Evropanů se meditace takto paroduje, ale je to vlastně jenom o soustředění se na svůj dech a poslouchání pokynů průvodce. Je to jednoduchý, je to odpočinek. Jako položit se na dece s přidanou hodnotou.
A jak jste na tom s péčí o svou psychiku vy, Michale?
MD: Záleží, v jaké životní, umělecké a tvůrčí fázi se zrovna nacházím. Někdy se snažím dostat do klidu procházkou lesem v jedné osobě, což je pro mě přírodní meditace a zklidnění mysli. Taky často trávím stovky, tisíce hodin ve studiu na zadku, takže se pak věnuju i sportu, který přispívá k duševnímu uvolnění. Dostanu ze sebe přetlak, zdravě se unavím a potom se krásně spí.
Nedávno jste řekl, Michale, že rockerský život už se nenosí, že je v módě zdravý životní styl. Vy oba ho praktikujete?
MD: Snažím se, ale je to o kompromisu. Záleží na tom, co zrovna s Lucií děláme, a poslední dobou toho děláme hodně.
RK: Já bych rád připomněl velice důležitý druh psychohygieny, který se nazývá arteterapie. Jedním z jejích poddruhů je muzikoterapie. A my máme tu výhodu, že se tím přímo živíme. Takže ten okamžik, kdy začneme hrát, třeba i jenom ve zkušebně, to je fantastický druh psychohygieny. Neřkuli potom na koncertě, to už je pořádná palba za pomoci několika tisíc našich přátel, kteří s námi sdílí naše vibrace, které do nich vysíláme a spoluvytváříme.
Ve chvílích, kdy s vámi fanoušci na koncertech a během následných setkání prožívají a sdílí svoje příběhy, v ideálním případě probíhá psychohygiena vzájemně…
RK: Tak. Ale pro hudební hostinu, ceremonii je výraz psychohygiena až nevznešený.
MD: Psychohygiena zní, jako že přijde za chvíli deratizér.
RK: Dnes jsem to slovo použil jako první já. Je srozumitelné, ale nepoetické.
Pro příběh kapely Lucie jsou charakteristická velká odloučení a návraty. Nevyřešila by některé spory kapelní terapie?
MD: My to tak děláme! Když začne hrát hudba, napojení na vibrace kamarádů v kapele, ale i s lidmi na koncertě je fantastická věc. Považuji to za druh emocionálně nejsilnější nonverbální komunikace mezi živočichy. Ale komunikace mezi námi občas vázla. A s tím nám pomáhali kamarádi i osoby povolané v oboru. Když jsou lidi ochotní (klidně i za pomoci mediátora) naslouchat jeden druhému, tak je to fajn.
RK: Hygiena je pro nás úplně normální. Když se umažeme, tak se umyjeme. Každý den se sprchujeme. A kdyby se někdo nesprchoval týden, tak je to horší. Když měsíc, to už vůbec z pachového hlediska není ideální situace. Žijeme ve společnosti, kdy se lidi procházejí po Měsíci (a zase brzy budou, což je krásná věc), ale záležitosti lidské psýché jsou stále tabuizovány. Vystudovaní psychologové a psychiatři jsou většinou nazýváni cvokaři nebo psychouši, máme i blázinec nebo pakárnu… A pak je problém v tom, že když někdo má skutečné psychické problémy a potřebuje se za tím plotem nechat hospitalizovat, aby si zachránil život, tak kvůli téhle tabuizaci na léčbu nejde. To může vést k mnohem horším důsledkům. Nevím, jak to udělat, aby tohle tabu postupně zmizelo, abychom mohli být čistí nejen fyzicky, ale i psychicky.
Tim, že o těch tématech budeme mluvit. Hlavně vy, jako muži, protože pro muže je terapie často ještě společenské stigma.
RK: Naprosto. Skupina Lucie má už mnoho let svého kouče. Stejně jako ti kosmonauti, co letí na Měsíc.
Spory v kapelách se mnohdy pojí s velkým egem jejich členů. Zmenšuje se ego s věkem? Pozorujete změnu?
RK: V kapele Lucie to rozhodně platí.
MD: Já myslím, že to není o velikosti ega, ale o schopnosti komunikace, empatie a vstřícnosti. Což jsou dovednosti, které by se měly učit i na školách. Umět počítat je fajn, ale potřebujeme umět řešit spolupráci i problémy mezi lidmi. V našem oboru je ego potřeba, ego je osobnost umělce. Někdo ho má větší, někdo menší, ale pejorativně ho nevnímám. Zdravé ego je skvělá věc, je to naše identita, která nás odlišuje od zvířat a stáda. Jakmile člověk nemá ego, ztrácí identitu, ztrácí se v čase i prostoru a neví, kým je. To pak může vést k duševním poruchám, stresu a nepohodě.
RK: Výstižnější slovo v tomto kontextu by mohlo být sebevědomí. A ještě bych to rozvedl: sebevědomí podložené reálnými skutečnostmi. Zatímco sebevědomí podložené mylnými představami a domněnkami může být škodlivé. Pojem ego si ale různí lidé vysvětlují různě.
V úterý 12. května jste na pohřbu skladatele Oskara Petra uctili jeho památku. Bylo mezi vámi přátelství?
RK: Rozhodně. Poslední dobou jsem s Oskarem byl větší přítel než dřív, často jsme si telefonovali kvůli spolupráci na písničce. Často mi vyprávěl o všem možném. Pohřeb se navíc konal na narozeniny Ivana Krále, což byl pro nás druhý autor, který nám taky napsal pár písniček.
MD: Říkali jsme mu Oskárek, byl to náš přítel a kamarád. Byl s námi, když jsme o skupině Lucie psali knížku, kterou jsme v Kostarice s Honzou Dědkem tvořili déle než měsíc. Oskar s námi jezdil jako souputník a fotil nás. Taky nám vyprávěl neskutečné historky ze svého života v Americe i v Čechách. A hlavně mu děkujeme za spoustu krásných písniček, jako třeba Rouháš se bohům. Nebo pak společně s Robertem napsali Medvídka a Nejlepší, kterou znám.
Ovlivní jeho odchod písničky, které jste měli rozpracované?
RK: Určitě. Já jsem se s ním domluvil, že otextuji jeho písničku California Rose, která má anglický text. Píseň vznikla v Los Angeles, ale zbytek textu bude český. Jsem s Oskarem domluvený, že ve dvou slovech tu angličtinu necháme, protože význam pochopí většina Čechů. A vznikne tím naše společné třetí „děťátko“. Michal zmínil ty dvě předchozí skladby, které obě získaly cenu Anděl. Tak jsme si s Oskarem říkali, že kdyby i to naše třetí „dětátko“ dostalo Anděla, tak bychom si hned řekli, že ty ceny Anděl jsou ale opravdu dobré a kvalitní.
MD: Robert s Oskarem budou mít děťátko a bude to andílek.
RK: Ano. To ještě došlo k takové zvláštní situaci, že já jsem měl od Oskara zmeškané čtyři telefonní hovory, protože jsem byl v nějaké talkshow. Chystal jsem se mu zavolat druhý den, ale on už opustil svoje umělecké tělo. Takže si s ním o tom už nepopovídám, leda bych se stal spiritistou (profesionálním, amatérský už jsem). A samozřejmě mi pořád lítá hlavou, že ten Oskarův odchod a příběh zrodu té písně ovlivní text, který vznikne. Uvidíme, jestli tam bude prolétat Oskar se zrezivělým bubínkem. Já jsem si ho totiž vždycky spojoval s filmem Plechový bubínek. Ono ho s tím otravovalo víc lidí, protože Oskárek z Plechového bubínku je v popkultuře asi nejslavnější (když nepočítáme Oscara Wildea). Oskar Petr nám bude moc chybět.
Co se spirituality týče, vám straší na zámku, kde bydlíte, Roberte, je to tak? Vedete s bývalými obyvateli dialogy?
RK: Ano, to není nic neobvyklého. Jen v Česku jsou stovky hradů a zámků, a když se zeptáte kastelánů, tak 90 procent z nich vám začne vyprávět různé příběhy plné paranormálních jevů. To je úplně běžná věc. Lidé často nemluví o věcech, kterých se bojí nebo kvůli kterým je ostatní zesměšňují. Že vás nějaká entita chce vystrašit, se sice taky stává, ale většinou je to tak, že ony nestraší, jenom jsou a nějak se projevují. Sem tam se ozve nějaký zvuk a občas jsou i vidět.
Takže vy věříte, že po smrti tady nějaká naše část zůstane?
RK: Absolutně v tyhle věci nevěřím, protože je vím. Osobní zkušenost je nenahraditelná.
Vaše připravovaná deska se bude jmenovat R.A.D.O.S.T. s tím, že každé písmeno v názvu má něco znamenat. Už víte, co?
RK: Máme různé verze, ale ještě jsme je spolu nekonfrontovali. Musíme se sjednotit, že R znamená…
MD: Radost jednoznačně, si myslím já.
RK: Pak jsou ale i jiné názory. Třeba že když už je radost obsažená v názvu, tak to není třeba opakovat a mohlo by to být nějaké jiné krásné slovo. Například Robert. (Dělám si legraci.)
MD: Nebo randál!
Kdy deska vyjde?
RK: Jakmile ji dotočíme, tak vyjde. Je to naše deváté řadové album a my ho chceme udělat tak, aby bylo lepší než všechny ostatní. Staré desky na sobě mají nabalený věhlas. Trvá poctivých dvacet třicet let, než ten věhlas vznikne a než dorostou nové generace, které ho podpoří. Ale když si ten balast věhlasu odstřihneme, tak rozhodně pracujeme na našem nejlepším albu.
MD: Takže počkejte si dvacet třicet let a bude to. V pohodě. Deváté album je navíc osudové (jako Beethovenova Osudová). I to zavazuje.
RK: Z hlediska numerologie máme jako osudová čísla devítky. My dva i P.B.Ch.
Je kromě radosti i další téma, které desku zastřešuje?
RK: Ta zpráva je radost. Chceme pro naše milé posluchačky a posluchače vytvořit něco hezkého. Radost je emoce s nejvyšší vibrací. A které další emoce dokáže taková píseň vyvolat? Já mám rád slovo okouzlení. Když mě píseň vytrhne z rutiny všedního dne. To je ta arteterapie. Vítejte v naší ordinaci, jmenuje se R.A.D.O.S.T.!
MD: My jsme nikdy nedělali komponované pořady. To se nosilo v 70. letech a dělali to Pink Floyd nebo Olympic…
Koncepční alba se dělají dodnes…
MD: Naše desky nemají nikdy jedno téma, vždycky jsou pestré. Žánrově i tematicky jsme pestrá kapela a já jsem na to hrdý. Těším se, že si na nové desce vyzkouším nové postupy. Teď máme 22 demáčů, ze kterých budeme vybírat. Aby deska byla skvělá a nejlepší, to vyžaduje dostatek času a nápadů, aby to byl výběr z hroznů.
RK: Na desce bude deset písniček, dvě jsou hotové.
Dvě silné skladby Lucie z posledních let (Marie a Nejlepší, kterou znám) jsou rockové romantické balady. Jste romantici? A jak se to projevuje?
MD: Samozřejmě! Na romantismus je ovšem expert Robert.
RK: V našich životech se to projevuje tak, že když mi bylo osmnáct, tak jsme založili novoromantickou kapelu, kterou jsme nazvali Lucie. Jsme mainstreamová rocková kapela, ale romantismus, to je jeden ze základních kamenů naší budovy.
Přišel s věkem větší pragmatismus?
RK: Že bychom udělali píseň o tom, jak se vyplňuje daňové přiznání?
MD: Otázka je, kolik radosti bychom tímto počinem napáchali.
Jací budou na albu hosté?
RK: Z autorských hostů určitě tedy Oskar Petr. Jeden krásný text na vánoční téma nám napsal velký Michal Horáček. Ne že bychom neuměli psát písničky, ale máme rádi dramaturgickou pestrost. Máme rádi spolupráce s těmi nejtalentovanějšími, co tady žijí.
MD: Na dvou vyšlých singlech je už teď hudebních hostů dost: Marta Jandová, Petr Janda, jeho vnučka, naše děti, naši kamarádi, Lenny… Troufám si říct dopředu, že na vokály zřejmě někoho oslovíme, máme rádi další elementy.
Jak si podle vás v současnosti stojí rock? Zažíváme jeho renesanci, nebo naopak končí?
RK: Něco se rozhodně děje, protože poslední dva tři roky na Lucii i Wanastowi Vjecy začíná chodit hodně mladých lidí ve věku 15 až 25 let. Krutě se množí. V umění obecně existuje sinusoida, která v jisté době klesne k syntetickým náhražkám a hudbě do výtahu či supermarketů a pak zase stoupá k autenticitě a pravdě. Což zní tedy dost pateticky. Ale když si vezmeme pop 50. let, třeba Franka Sinatru, zpívalo se o iluzích. Pak se najednou objevil rock ‚n‘ roll a začátkem 60. let Bob Dylan, který definoval, jak psát píseň, aby byla absolutně pravdivá, autentická a měla velkou sílu lidi chytit za srdce i duši. Teď dochází zřejmě ke zlomu. Protože v hudebních etapách 60., 70., 80. a 90. let vznikaly generační hymny a po roce 2000 to nějak utichlo, dost se recyklovalo. Vznikaly různé druhy kopií velkých osobností, například Michaela Jacksona. O nultých a desátých letech se asi nikdy nebude mluvit s takovou láskou, s jakou se vzpomíná na ty předchozí dekády. Já doufám, že teď se to zase překulí a druhá polovina 20. let by mohla být něco jako 60. léta minulého století. To by bylo krásný. Nebo devadesátky.
Jednou za pár let se na scéně objeví nový Kodym. Před deseti lety to byla kapela Smrtislav a dnes je za nového Kodyma označován Franta Prachař se svou písní Amor. Co vy na to, Roberte?
RK: Zaznamenal jsem, že se teď na TikToku a sociálních sítích dost šíří, jak se nějaká sedmnáctiletá slečna hezky učeše, namaluje a potom si pustí nějakou píseň, kterou třeba zpívám já. Ona ji jakoby nazpívá, kroutí se při tom a pak to dá na sítě.
A konkrétně ta Prachařova písnička se vám líbí?
RK: Musím si ji poslechnout.
Jaká energie panuje v kapele s nově příchozím zpěvákem Viktorem Dykem?
RK: Naše kapela má teď s Viktorem hodně čerstvou, radostnou a jiskrnou energii. Máme za sebou, myslím, 15 koncertů a už ten první v klubu OX byl pro mě fantastický a okouzlující. Hlavně tím, že byl komorní a intimní. Jsme stále sehranější. Viktorův pěvecký vzor byl vždycky Bon Scott (druhý zpěvák AC/DC) a teď je paradoxně v roli Briana Johnsona, což je třetí zpěvák AC/DC. Protože je třetím zpěvákem skupiny Lucie.
DM: S každým novým členem k sobě musíte najít cestu a my jsme na dobré cestě. Poslouchali jsme jako puberťáci s Viktorem stejnou muziku, baví nás stejná hudební prezentace. Jedna věc je hudební výkon a druhá ten pódiový, protože rock ‚n‘ roll je audiovizuální zážitek. Společně nás to baví a o to tady běží. V každém případě se sejdeme v blázinci!
Všechny nás spojuje nějaký druh šílenství, je to tak?
RK: Ano.
DM: My jsme šílenci, ale veselí.
RK: Rock ‚n‘ roll is crazy!
DM: Šílenci vezou radost do blázince.
