Z těchto nehokejových destinací, o kterých rodák z Havířova v rozhovoru pro Aktuálně.cz také vypráví, se předloni vrátil do Přerova a pak se přes Sokolov odrazil k životní šanci.
Karlovy Vary si Čípa vytáhly na play off. Nejvyšší soutěž si zahrál po dlouhých 14 letech. A týmu ze západu Čech pomohl k historicky významnému třetímu místu pěti body.
Vary s prvoligovým Sokolovem spolupracují. Měl jste už na začátku sezony vidinu několika zápasů v extralize?
Pamatuju si na první hovor se sokolovským trenérem Tomášem Mariškou, když se zmínil o Varech. Hned jsem to stopnul a řekl jsem mu, že tohle je pro mě nereálné a že pokud budu hrát za Sokolov, tak vím, že budu jen tam.
Asi byste nevěřil, že si zahrajete semifinále extraligy, že?
Kdyby mi to někdo řekl, jen bych si zaťukal na čelo.
Jsou z toho nakonec nejsilnější zážitky kariéry, nebo jak to berete? Napadá mě, že srovnatelné mohlo být jen finále mezinárodní EBEL ligy se Znojmem před deseti lety.
Jednoznačně. Člověk najednou sedí na poradě a kouká na trenéry Pavla Pateru a Davida Moravce, kteří jsou naprosté legendy českého hokeje. Zahrát si „bago“ s klukama, co vyhrávali velké medaile pro nároďák, to je nepopsatelné. Celkově jsem si užíval, že jsem najednou součástí šatny, kde jdou všichni za jedním cílem a pracují každý den na 100 procent. Každý den byl pro mě jako narozeninový – člověk se probudí a těší se, co bude. Celý den s úsměvem a šťastný. A ano, takhle to bylo tehdy i v tom Znojmě. Super parta, všichni makali a hlavně byli kamarádi.
Jak se teď za play off ohlížíte? Pominulo u vás po týdnu zklamání z vyřazení v semifinále?
Pro mě to bylo nejhezčích šest týdnů kariéry. Celé play off byla neskutečná jízda a zážitek, chtěl jsem tam nechat všechno. Atmosféra na stadionech byla skvělá a jsem moc vděčný, že jsem toho byl součástí. Je škoda, že to nepokračuje dál, ale tak to v hokeji je. Třinec je úžasný tým a zvládl vyhrát čtyři zápasy dříve než my.
A tím, že Sparta v semifinále vypadla, získaly Vary po 17 letech bronzovou medaili.
My jsme po vyřazení odpočívali a fandili Pardubicím, což internetem celkem prosvištělo. (úsměv) Ten bronz je třešnička, i když já jsem byl s klukama jen na play off. Nebudu si přisuzovat kredit za to, co všechno dokázali v sezoně, klobouk dolů před nimi. Já to beru spíš sám za sebe, za to, jak jsem pracoval poslední dva a půl roku kariéry.
Vy jste v základní části vyhrál produktivitu i pořadí střelců v první lize – měl jste 27 gólů a 55 bodů. Přitom do té doby bylo vaším maximem 14 gólů a nikdy jste nešel přes 30 bodů. Kde se to teď ve vás vzalo?
Všechno si to poprvé nějak sedlo. Vždycky jsem doufal, že bych mohl být schopný dát 20 gólů za sezonu, i v Sokolově to byl můj cíl. Jen šlo o to, abych přišel na to, jak zachovat při šancích více klidu. Samozřejmě je třeba i trochu štěstí. Velké díky patří trenérům – hlavně panu Mariškovi za důvěru, trpělivost a prostor. Péťovi Holešákovi (asistentovi Petru Holejšovskému, pozn. red.) za to, jaký je borec, protože každý den zůstával extra na ledě a nahrál mi „milion“ puků. A co si nejvíc sedlo, to byli kluci z lajny a z přesilovky. To hrálo obrovskou roli. Velké díky, protože bez nich bych taková čísla nikdy neměl.
Hráči Varů slaví postup Pardubic do finále, který jim přihrál bronz:
Váš příběh je zajímavý i tím, že se Znojmem jste hrál mezinárodní ligu s rakouským základem a pak jste v letech 2021 až 2024 působil v Dánsku, Rumunsku a Francii. Jaké to bylo?
Všechny ty roky v zahraničí byly super, jsou to zkušenosti a pozitivní i negativní zážitky. Jelikož jsem nebyl extraligový hráč, chtěl jsem hokej využít i k tomu, abych poznal jiné země, kulturu a styl života. Rakousko a Dánsko jsou nádherné, žít tam byla doslova „lambáda“. Všechno fungovalo, hokej byl zábava. Jsou tam útulné arény, lidi chodili a fandili, mělo to šmrnc. Ve Francii byl hokej taky fajn.
Tam jste působil v Nice, na Azurovém pobřeží.
A před každým zápasem jsem nachodil klidně 20 kilometrů. Často se jezdilo přes noc, ale když jste si to vychytal a vyspal se, měl jste druhý den krásný čas projít si město. Já jako milovník architektury, kostelů a chrámů jsem stihl vidět snad všechno, co Francie nabídla. (smích)
Takže jste klidně před zápasem zvládal štreky po památkách?
Stálo to za to! Nedokázal bych sedět v kavárně a čekat na zápas. To by mi bylo líto více než mít těžké nohy v první třetině.
Ještě před Nice jste ale hrál v Rumunsku za Steauu Bukurešť. Jak funguje hokej tam? S Nice jsou to na první dobrou spíš fotbalové destinace.
Pro mě mají obě tato místa význam a navazují na sebe. Zkušenost s Bukureští byla těžká a v té době nepříjemná, ale hodně mi dala. Vzpomínek je dost a jedna mi vyloženě zůstala v hlavě. Díky ní si připomínám, abych byl vděčný za to, kde zrovna jsem. Tehdy jsem v den zápasu seděl na základně kilometry od Bukurešti, na malém pokoji, kde ani netekla teplá voda. Říkal jsem si: „Kde to jsi a co tady proboha děláš?“ Naštěstí mi v té době zavolal Zbyňa Hampl a pomohl mi dostat se do Nice.
Byla to velká změna?
Úplný balzám na duši. Člověk si vážil úplně všeho a jen si to užíval, doslova vysvobození. Posilovna, tréninky, procházky po pláži, výlety do Monaka nebo Cannes. No, a ani ten fotbal samozřejmě nechyběl.
Z Nice jste se předloni vrátil do Přerova, kde jste hrál už dříve v covidovém období. Chtěl jste to ještě zkusit na vyšší úrovni?
Přišla nabídka, sportovní manažer Pavel Hanák mi dal příležitost a musím mu poděkovat, že mi věřil. Bylo to těžké rozhodování, odejít z Francie, ale s přítelkyní jsme si řekli, že bude fajn být zase doma, protože Přerov máme jako domov. Zároveň to byla výzva, prosadit se zase v české první lize.
O vašich číslech z aktuální sezony už byla řeč, ale i ta minulá v Přerově pro vás byla v té době životní, že?
Obecně jsem se v Přerově naučil hokej do podoby, ve které ho teď praktikuju. Už kdysi jsem se tam naučil strašně moc a vděčím za to lidem, kteří jsou v mých očích naprostí profíci – byly to hodiny střelby a bruslení, práce v posilovně. S odstupem času si člověk některé věci uvědomí až později, kdy mu všechno docvakne a řekne si: „Aha, já se na to celou dobu díval špatně.“ Mně vše docvaklo na prvním tréninku ve Varech – jiné tempo a hlavně detaily, detaily, detaily. Všechno, co do nás celou minulou sezonu v Přerově dostával trenér Michal Mikeska, najednou dávalo smysl.
Takže tady začal váš nárůst?
Velké díky i jemu, protože nebýt toho, nedopadl by rok v Sokolově tak, jak dopadl, a neměl bych šanci si zahrát v mých očích velký hokej ve Varech. Uvědomil jsem si, jak to trenér Mikeska myslel. To, co nemusíte používat v první lize, je v extralize naopak nutností a nepohnete se bez toho.
Říkal jste, že váš domov je v Přerově, pocházíte ale z Havířova. Sledujete teď, jak se Havířov škrábe do první ligy v baráži proti Prostějovu?
Spíš po očku. Havířov a Prostějov, to jsou hezké bitvy plné emocí a diváků, ale upřímně to moc neprožívám. Kamarády a bývalé spoluhráče mám v obou týmech, takže ať si to všichni užijí a postoupí ten lepší.
