Nová pravidla švédského státu zcela ruší institut trvalého pobytu pro žadatele o azyl a nahrazují jej pouze dočasnými povoleními. Zásadním způsobem se zpřísňují požadavky na bezúhonnost. Cizinec může o povolení k pobytu přijít nejen za spáchání trestného činu, ale i za napojení na kriminální gangy či jiné antisociální chování, které odporuje švédským hodnotám.
Pravicová vláda podporovaná Švédskými demokraty navíc zavedla přísnou oznamovací povinnost. Ta ukládá veřejným institucím nahlásit nelegální migranty úřadům, což v zemi vyvolalo bouřlivé protesty v řadách levicové opozice, médií i lidskoprávních organizací. Společně s prodloužením lhůty pro získání občanství na osm let přišlo i drastické omezení bezplatné právní pomoci a zavedení přísných jazykových zkoušek.
Pouliční války
Masivní příliv lidí z kulturně odlišných oblastí bez funkčních integračních nástrojů způsobil, že v zemi postupně vznikly desítky sociálně vyloučených lokalit, které policie označuje podle míry rizika za „zranitelné“, „rizikové“ a „obzvláště zranitelné“ oblasti. Podle poslední oficiální národní zprávy švédské policie je v zemi aktuálně identifikováno 59 takových oblastí. V nich se formovaly silné kriminální struktury, které dnes tvoří zejména druhá a třetí generace přistěhovalců.
Policejní data ukazují realitu, která ostře kontrastuje s tím, jak Švédsko vypadalo ještě v 70. nebo 80. létech. Počet případů smrtícího násilí byl tehdy nižší než v tehdejším Československu. Typickým pachatelem byl opilý Švéd, který při hádce v bytě nebo před hospodou napadl svého známého či rodinného příslušníka. Použití střelných zbraní na veřejnosti bylo naprostou anomálií a bombové útoky statistiky vůbec neznaly.
Švédsko patřilo k nejbezpečnějším zemím na světě, kde většinu registrovaných deliktů tvořila majetková kriminalita – krádeže aut, vloupání do chat a drobná pouliční kriminalita.
Oproti tomu v posledních letech se stalo evropským epicentrem bombových útoků a střelby. Podle oficiálních přehledů švédské policie registrují tamní úřady průměrně přes 100 bombových útoků a explozí ročně – například v roce 2023 otřáslo zemí celkem 149 výbuchů trhavin a v roce 2024 to bylo 111 případů.
Tato statistika nemá srovnání s žádnou jinou evropskou zemí, která není ve válečném stavu. Při přestřelkách klanů ročně zemře kolem 50 až 60 lidí, přičemž násilí se vyznačuje bezprecedentním používáním vojenských zbraní a výbušnin na veřejných prostranstvích za bílého dne.
Vojáci v ulicích. Když policie nestačí
Švédsko se na podzim roku 2023 odhodlalo k naprosto bezprecedentnímu kroku, kdy premiér Ulf Kristersson povolal armádu, aby pomohla policii zvládnout vlnu násilí spojenou s válkami drogových gangů. Vojáci převzali hlídání některých administrativních a méně rizikových objektů, pomáhali s logistikou, analýzou dat (především s dešifrováním komunikace gangů a analýzou satelitních či kamerových záznamů) a likvidací a zajišťováním nevybuchlých náloží. Rozhodnutí padlo v září 2023, kdy během pouhých 12 dnů zemřelo při střetech gangů 11 lidí. Premiér Kristersson tehdy v televizním projevu prohlásil, že „Švédsko nikdy nic podobného nezažilo“.
Anatomie selhání: Kdo nejvíc čerpá a nejméně pracuje?
Statistiky dlouhodobě ukazují, že sociální a bezpečnostní problémy se dominantně týkají konkrétních etnických a geografických skupin. Podle komplexní zprávy švédské Národní rady pro prevenci kriminality vykazují nejvyšší míru kriminality lidé s kořeny v severní Africe, na Blízkém východě a v oblasti Afrického rohu.
Data ukazují, že u osob narozených v zahraničí je míra podezření z trestné činnosti výrazně vyšší a u druhé generace (dětí migrantů narozených ve Švédsku se dvěma cizími rodiči) dosahuje podíl podezřelých až 10,2 % oproti 3,2 % u osob se dvěma švédskými rodiči.
Tato čísla přímo korelují s ekonomickou závislostí na státu. Jak dokládají data Švédského statistického úřadu, nezaměstnanost migrantů z neevropských zemí zůstává dlouhodobě na mnohonásobně vyšší úrovni než u rodilých Švédů. Tento stav vede k masivnímu zatížení sociálního systému. Ekonomické analýzy potvrzují, že nadpoloviční většina všech vyplacených prostředků na sociální podporu a asistenci ve Švédsku směřuje právě k rodinám s migračním původem.
„Desetiletí vysoké imigrace spojené s naprosto selhávající integrací vytvořilo ve Švédsku paralelní společnosti a masivní závislost na sociálních dávkách. Chcete-li ve Švédsku žít, musíte se naučit jazyk a musíte pracovat. Období, kdy stát rozdával trvalé pobyty a štědré podpory bez jakýchkoliv požadavků, definitivně skončilo,“ zhodnotil situaci premiér.
Švédská stopa v Islámském státu
Frustrace z neúspěšné integrace a náboženský radikalismus se v minulé dekádě projevily také masivním odchodem radikálů do řad teroristické organizace Islámský stát (ISIS) v Sýrii a Iráku. Podle oficiálních údajů švédské tajné služby Säpo, které cituje například Al Jazeera, odešlo ze Švédska bojovat za ISIS přibližně 300 lidí. Tím se Švédsko zařadilo na třetí nejhorší místo v Evropě, hned za Belgii a Rakousko. Přibližně polovina z těchto švédských džihádistů se po porážce chalífátu vrátila zpět do země.
Od levné pracovní síly k morální supervelmoci
Cesta Švédska k současnému stavu začala jako úspěšný hospodářský projekt. Po druhé světové válce tamní dynamicky rostoucí ekonomika nutně potřebovala pracovní sílu, a tak v padesátých a šedesátých letech směřovali do země především Finové, Italové či Řekové. Zlom nastal v roce 1975, kdy švédský parlament jednohlasně přijal doktrínu multikulturalismu. Švédsko se rozhodlo, že již nebude po příchozích požadovat asimilaci, ale naopak podpoří zachování jejich původních kultur a jazyků.
Během následujících dekád se země proměnila v bezpečné útočiště pro oběti globálních konfliktů. Švédsko přijalo desetitisíce uprchlíků z Chile po Pinochetově převratu, z válkou zmítané Jugoslávie v devadesátých letech a později z Iráku a Somálska. Švédští politici si vybudovali image morální supervelmoci, která dává přednost lidským právům před pragmatickou politikou. Tento přístup vyvrcholil během migrační krize v letech 2015 a 2016, kdy země s (tehdy) necelými deseti miliony obyvatel přijala rekordních 163 tisíc žadatelů o azyl během jediného roku.
Kdo začal? Zrod organizovaného zločinu ve Švédsku
U počátku organizovaného zločinu v zemi nestáli přistěhovalci ze severní Afriky či Blízkého východu, ale z Jugoslávie. V sedmdesátých letech přišly do Švédska desítky tisíc gastarbeiterů a s nimi i ostří hoši z jugoslávského podsvětí, kteří se v zemi rychle zorientovali. Brzy ovládli nelegální hazard, výpalné a pašování cigaret a alkoholu. Svou ochotou sáhnout k brutálnímu násilí rychle upevnili svou kontrolu místního podsvětí. Na rozdíl od dnešních přistěhovaleckých gangů ale na sebe „Jugoši“ (často šlo o Černohorce) nechtěli poutat pozornost zbytečným násilím na veřejnosti. I tak ale například pozdější srbský válečný zločinec z 90. let Željko Ražnatović Arkan šokoval veřejnost sérií ozbrojených bankovních loupeží a nakonec v roce 1980 spektakulárním útěkem přímo ze soudní síně, odkud ho vysvobodili maskovaní komplicové se samopaly v rukou.
