V záchvatu vášní, kterým podlehli zejména někteří představitelé současné vládnoucí koalice, zazněla slova o „ústavním puči“ a „násilném pokusu o změnu ústavního zřízení“ (ministr Macinka) či o „napadení ústavního pořádku“ a o „posouvání k prezidentskému systému“, v důsledku čehož by „Ústavní soud neměl existovat“ (poslanec Turek).
Spor, jak ostatně přiznává i druhá strana, tedy není jen o otázce účasti prezidenta na jedné, byť důležité mezinárodní konferenci, ale o zásadní povaze české demokracie.
Abychom se přiblížili k odpovědi, je třeba se ptát, co vlastně představuje dosavadní „ústavní zřízení“ a „ústavní pořádek“, a odpověď hledat v jediném autoritativním zdroji, kterým je Ústava České republiky s pomocí sekundárních zdrojů nižší právní síly, kterými jsou ústavní zvyklosti, legislativní výklady, judikatura a odborné texty.
Prudký hněv vládnoucí koalice vyvěrá z jejího přesvědčení o neomezeném mandátu vítěze demokratických voleb a opírá se o teorii, že Česká republika je takzvaná parlamentní demokracie.
Spíš zbožné přání než realita
Tato teorie má své kořeny již v počátcích novodobého českého státu, jak ho chápala tehdejší vládnoucí strana premiéra Václava Klause, a je hlasitě a agresivně vyhlašovaná v každé ústavní krizi, ačkoli se od počátku nejedná o ústavní realitu, ale spíše o zbožné přání.
Podle této teorie je Česká republika povýtce parlamentním systémem, v němž většina Poslanecké sněmovny vzešlá z voleb, utváří vládu, která je sněmovně zodpovědná. Poslanecká sněmovna pak rozhoduje o tvorbě zákonů, zatímco vláda má na starosti každodenní správu státu. Všechny ostatní ústavní instituce zde hrají jen podružnou úlohu.
V očích prezidentů Klause a Zemana v zásadě zbytečný Senát může nanejvýš komplikovat a prodlužovat tvorbu zákonů. Prezident má být symbolickou zastřešující figurou, která podepisuje, co mu vláda předloží, a vykonává, čím ho vláda pověří (pokud jím ovšem právě není Václav Klaus či Miloš Zeman). Moc soudní pak zákony schválené Parlamentem aplikuje.
Ústavní soud v očích stoupenců této teorie nanejvýš posuzuje soulad zákonů s Ústavou. Pokud se zabývá i ústavností samotných parlamentních postupů či s odvoláním na stěžejní ústavní principy zpochybňuje volební zákon či nedejbože i ústavní zákony, pak je to soud „aktivistický a zavrženíhodný“.
Sněmovna jako suverén
Koneckonců jde o sbor nezvolených jedinců, jmenovaných symbolickým prezidentem a schvalovaných „zbytečným“ Senátem.
Každý pokus omezit nebo korigovat působnost a kroky Poslanecké sněmovny a vlády, která z ní vzešla, je pak rozhořčeně zavrhován jako útok na samotné státní zřízení, kterým, jak každý ví, je přece parlamentní demokracie. V takovém systému je parlament, a to především Poslanecká sněmovna, suverénem.
Mezi ústavní realitou a politickým narativem je však zásadní rozdíl. Bez ohledu na to, jak zažité a jak často opakované je tvrzení o parlamentním systému, český ústavní systém nikdy nebyl a není čistě parlamentní demokracií, ale smíšeným systémem brzd a protivah s několika nezávislými zdroji moci, které se navzájem doplňují a kontrolují.
Pro mnohé, kteří se základní dokument státu nikdy nenamáhali číst, může být překvapením, že nikde v Ústavě České republiky či v Listině základních práv a svobod, druhém ústavním pilíři české demokracie, nenajdeme o parlamentním systému ani zmínku. Otázku zdroje moci řeší Ústava pregnantně a jednoznačně v odstavci (1) článku 2: „Lid je zdrojem veškeré státní moci; vykonává ji prostřednictvím orgánů moci zákonodárné, výkonné a soudní.“
Vládne lid
O charakteru české demokracie nezanechává tento článek sebemenších pochyb. V dalším textu ústavy jsou pak definovány kompetence jednotlivých článků moci a jejich vzájemné vztahy.
Demokracie je, jak už název napovídá, vláda lidu. Označit lid jako suveréna, ústřední zdroj moci, se může proto jevit jako samozřejmé, ba téměř nadbytečné, ale není tomu tak.
Britská demokracie, jeden z modelů inspirujících jiné demokratické systémy, se o lid jako zásadní zdroj moci neopírá, zřejmě i proto, že technicky je ústředním zdrojem moci monarcha a potažmo ten, z jehož milosti vládne. Panovník ovšem žádnou skutečnou moc nemá a nevykonává.
V britské demokracii s její nepsanou ústavou je tak skutečně suverénem Parlament. K zemím, kde vládne princip parlamentní suverenity patří také Nový Zéland, Nizozemsko, Švédsko, Finsko, Jamajka a Izrael. Česká republika mezi ně nepatří.
„Imperiální prezidenství“
Na druhé straně není Česká republika ani prezidentským systémem, kde vládu nevykonává většina v parlamentu, ale přímo zvolený prezident, jako například ve Spojených státech. Ani v americkém systému ale prezident není neomezeným, suverénním vládcem, nýbrž dělí se a soupeří o moc s dvojkomorovým Kongresem a podléhá výrokům Nejvyššího soudu, jmenovaného prezidentem se souhlasem Senátu.
Čím dál neúspěšnější snaha současného amerického prezidenta vyhnout se těmto omezením a vytvořit tzv. imperiální prezidenství dokumentuje klíčovou roli brzd a protivah, tak jak je před čtvrt tisíciletím koncipovali otcové zakladatelé americké republiky.
Zbývají systémy hybridní, kde se moc dělí mezi složky moci zákonodárné, výkonné a soudní, které ji vykonávají buď nezávisle, či na základě sdílených ústavních pravomocí. Taková je dnes velká většina demokratických systémů, včetně našeho. Poměry sil v takových systémech se různí.
V některých – například ve francouzském – dominuje prezident, v jiných – například v našem – je prezident dle Ústavy hlavou státu, která „zastupuje stát navenek“, a vláda „vrcholným orgánem výkonné moci“. Ve všech takových demokratických systémech však bez výjimky dochází k dělbě moci mezi jednotlivé ústavní instituce.
Dělba moci
Dělba moci je ústřední a nepostradatelnou součástí pluralitní demokracie. Pokud moc vyvěrá z jednoho místa, jakkoliv je půdorys ústavních institucí zachován, pak se celá státní struktura stává pouze fasádou tyranie jednotlivce či skupiny. Je klíčové si uvědomit, že tyranie může tímto způsobem vzniknout i bez násilného ovládnutí či zrušení demokratických institucí. Toto nebezpečí si uvědomovali již koncem 18. století zakladatelé americké republiky.
V desátém Listu federalistů to vysvětluje James Madison: „Jak zabezpečit veřejné blaho a práva jednotlivců proti nebezpečí tyranie většiny a současně zachovat ducha i formu vlády lidu, je tedy tím velkým úkolem, o jehož řešení usilujeme… Je evidentně možné zvolit jen jednu ze dvou cest. Buď je třeba zabránit současnému vzniku téže vášně u většiny, anebo většině, která má takovou vášeň, je třeba zabránit, aby uskutečnila své utlačovatelské plány.“
Systém brzd a protivah, který Madison dále rozvíjí v Listu 51, je pak jen vyjádřením této myšlenky.
Tutéž myšlenku dostala do vínku i česká demokracie po vzniku České republiky v roce 1993. Spory, které od té doby probíhají mezi Parlamentem, prezidentem, vládou, soudním systémem a politickými stranami jsou do jisté míry jejím přirozeným a neodstranitelným výrazem. Teprve ve chvíli, kdy se jedna z ústavních institucí prohlásí za suveréna, který může ostatní ignorovat, marginalizovat či se je dokonce snažit zrušit, je demokratický systém ohrožený.
Česká demokracie s dvoukomorovým Parlamentem, silnou centrální vládou, přímo voleným prezidentem, volenými zastupitelstvy na regionální a místní úrovni a nezávislým soudnictvím se silným Ústavním soudem na jeho vrcholu se za posledních 36 let projevila jako životaschopný, funkční a odolný systém brzd a protivah, byť jako všechny demokratické instituce a lidské výtvory má do dokonalosti daleko.
