Říká-li se, že knihy mají své osudy, platí to také přinejmenším pro některé výstavy. Expozice Zákazu navzdory, již připravila Galerie výtvarného umění v Chebu, k takovým rozhodně patří.
Na počátku šedesátých let nemělo moderní umění v Československu rozhodně na růžích ustláno. Mnoho umělců mělo znemožněno vystavování, které čekalo pouze na „ty hodné“ – pokud možno straníky. A kdo mezi ně nepatřil, a navíc, nedej bože, tvořil díla, která se bolševickým kulturtrégrům nepozdávala, mohl si o veřejné prezentaci nechat zdát. To samé platilo i pro nákupy do státních sbírek.
Ale byť byli umělci, jejichž díla v podstatě nesměly pražské galerie, jako třeba Národní galerie, vystavovat, mimo hlavní město leccos prošlo – díky čemuž se mnoho krajských či okresních galerií může pyšnit opravdu skvělými sbírkami domácího progresivního umění právě z šedesátých let. Jistě to nebylo snadné prosadit, vždy to bylo o jednotlivých lidech, ale dařilo se – a dnes by tyto galerie na podobné nákupy vůbec neměly prostředky.
V srpnu 1963 tak proběhla v Teplicích výstava třicátníků Mikuláše Medka (1926–1974) a Jana Koblasy (1932–2017). Mahulena Nešlehová v krásně vypraveném katalogu chebské výstavy, jež rekonstruuje tu teplickou, píše: „Oba umělci na ní s odvahou sobě vlastní představili v Gottwaldově síni někdejšího Oblastního vlastivědného muzea Teplice abstraktní, převážně existenciálně laděná velkoformátová díla z let 1959 až 1963. Způsobili jimi v českém moderním umění sužovaném zákazy a příkazy doslova převrat – výstava se stala ‚mezníkovým bodem‘ ve vývoji současného československého moderního umění.“
„Přece víš, soudruhu, kdo seš a co děláš“
Samotné peripetie předcházející výstavě, ale i její průběh, byly docela „kovbojka“, jak lze mimo jiné vyčíst z Koblasových deníků, které vyšly v roce 2002 jako Záznamy z let padesátých a šedesátých. Autor v nich nepoužíval ani velká písmena, ani interpunkci.
Pokus o povolení výstavy v Teplicích nejdříve podnikl v říjnu 1962 právě Koblasa. Pocházel odtamtud a v místní pobočce Svazu československých výtvarných umělců měl řadu známých. Bez úspěchu. Ovšem Medek s Koblasou se nápadu na výstavu nepustili a tak Koblasa zajel v lednu 1963 do Teplic na schůzi svazu osobně. Takto tuto výpravu popsal ve svých vzpomínkách: „chtěl jsem se dozvědět jak si to stojí s výstavou mikuláše a mne předseda soudruh bejček – odpověděl na můj dotaz – ‚přece víš soudruhu kdo seš a co děláš‘ – požádal jsem ho aby mi vysvětlil kdo jsem a co dělám – nato on – ‘nedělej z nás voly a opusť ihned schůzi!’ – a bylo!“
Ovšem umělci se nedali a 23. ledna se oba pokoušeli „vymyslit nějakou cestu jak dostat z někoho a z koho rozumnou odpověď – marně“. Dvanáctého února se proto rozhodli „požádat o termín schůzky přímo na kulturním oddělení strany.“ Termín sice obdrželi, když ale do Teplic dorazili, dotyčný soudruh „tam zcela náhodou nebyl – směli jsme však podat písemnou žádost“. Za dva dny ovšem zavolali Medkovi zamítavé rozhodnutí. Neveselá, v podstatě bezvýchodná situace, a jak si zapsal Koblasa, „spadli jsme opět do dlouhodobého alkoholu“.
Odjel tajemník, přijel Landovský
Situace se ovšem náhle zcela změnila, když 21. května „bez varování přišlo krátké oznámení že pro výstavu koblasa medek je nám na srpen propůjčena velká výstavní síň – dříve jízdárna – teplického zámku“. Termín vskutku šibeniční, bylo tedy třeba začít okamžitě jednat.
Co stálo za tak razantní změnou? V podstatě banální záležitost – tajemník ÚV KSČ a tvrdý bolševik Vladimír Koucký byl dlouhodobě nemocný a musel odjet do plicního sanatoria. Do funkce tajemníka zodpovídajícího mimo jiné za kulturu byl jmenován Čestmír Císař, relativně tolerantní a s přehledem, který se „snažil navázat dialog s intelektuálním a kulturním prostředím“. „Císařovské“ uvolnění bohužel netrvalo dlouho, v polovině září se Koucký vrátil – ale to již mohlo být jak Mikuláši Medkovi, tak Janu Koblasovi jedno. Výstava již byla za nimi.
Organizačně zdatný Koblasa do příprav ihned zapojil svého kamaráda, herce Pavla Landovského. V Koblasových vzpomínkách vše vypadalo asi takto: „Nabídl jsem pavlovi místo tajemníka – s tím že se bude starat o logistiku – pohyby – shánění bylo v ten čas víc než dost. […] A co hlavního – koncem července měla být připravena výstava pro teplice – třebaže to byla naše první možnost opravdu vystavovat své objekty – chopili jsme se úkolu zcela chladnokrevně – dalo by se říci s profesionálním přehledem – dal jsem výstavě k disposici tajemníka – opět pro logistické úkoly – při výběru prací – a bylo z čeho vybírat! – jsme si přibrali na radu uměnovědce dr. šmejkala a dr. linhartovou – a pro technickou stránku a instalaci jsme přizvali architekta filsaka – nezastavili jsme se před ničím – rozhodli jsme se vlastním nákladem (tedy ilegálně) vydat katalog – pořídit plakát – tady se tajemník překonával – sehnal nějakou černou tiskárnu v mostu – přesvědčil je a donutil udělat práci včas – jako překvápko! nechal udělat od kamaráda malíře filmových poutačů vytvořit naše wanted hlavy na desetimetrový panel který zavěsili nad vchodem do musea – texty pro katalog napsali také šmejkal linhartová a mikuláš a já použil ten pro itálii…“
Landovskému se zjevně díky jeho šarmu, hereckému talentu, ale i drzosti podařilo obelstít cenzuru, kdy v Teplicích tvrdil, že má tisk katalogu povolen v Mostě, zatímco v Mostě tvrdil, že z Teplic má povolení v kapse. Vzpomínal na to v roce 2010 takto: „To byla drzost, hazard, kterou by si žádnej člověk, kterej chtěl dělat kariéru, nedovolil. A prošlo to. Bylo vytištěno asi 300 katalogů, které mají dneska sběratelskou cenu. Když jsem nemoh dělat divadlo [Landovský byl v té době bez angažmá], tak jsem dělal výstavu.“
Přirovnání k esesmanům zvýšilo návštěvnost
Podle pamětníků se instalace, na níž se vedle respektovaného architekta Karla Filsaka podíleli i oba umělci, velice vydařila. Kurátorka Nešlehová se tedy domnívá, že myšlenka přepažit sál „masivním břevnem s možností umístit na něj sochy Králů královen patřila Koblasovi. Zabýval se v té době architektonickým řešením oltáře do jedovnického chrámu [autorem oltářních obrazů byl Medek] a představa figurálně pojatých letnerů přepažujících chrámové lodě byla nasnadě.“
Vernisáže se účastnilo mnoho hostů – zazněla jak skladba Rudolfa Komorouse Piccolomini, tak v Landovského přednesu báseň Helmuta Heissenbüttela „o pronásledování pronásledovatele“ (jmenuje se Politická gramatika a v té době ji museli mít překladatelé Josef Hiršal a Bohumila Grögerová ještě v rukopise). Poté následovala úvodní slova kurátorů a pak se „slavilo“. Na fotografii Emily Medkové vidíme Koblasu složeného na praktikábl a dřímajícího a v pozadí stejně tak spícího Medka.
Reakce v tisku byly veskrze pozitivní a vzhledem k ohlasu a návštěvnosti muselo výstavu vzít na vědomí i předsednictvo svazu. Reflektoval ji v podstatě stranickém dokumentu nazvaném Informace pro s. Kouckého. Obsahoval i tuto větu: „Výstavy podobného experimentálního typu, jako byla výstava Medka a Koblasy, a jiné, jsou v zásadě potřebnou pracovní součástí při rozvíjení ideové tvůrčí aktivity naší dnešní výtvarné kultury.“ Autoři dokumentu se také vracejí ke kritice z teplického týdeníku Směr a požadují, aby referáty byly pro příště psány seriózně a s odborností – a to zejména, půjde-li o experimentální a abstraktní tvorbu.
S návratem tajemníka Kouckého bylo opět s podobnými aktivitami utrum. Ovšem již koncem roku 1964 byl do vedení svazu zvolen liberálnější Adolf Hoffmeister a poměry se, i v souzvuku se IV. Sjezdem Svazu spisovatelů (z roku 1967), uvolňovaly.
Kritika ve Směru vyšla 8. srpna 1963 – tedy záhy po otevření výstavy – a podepsán byl pod ní V. Ščepichin (nejspíš se jedná o potomka předválečných ruských emigrantů Vadima Ščepichina, jehož internet uvádí jakožto docenta katedry společenských věd, dětského psychologa a spisovatele). Ščepichin hned úvodem „viní oba vystavující z pokusu o šíření zmaru a srovnává je s esesmany“.
Jak uvádí Nešlehová s odkazem na znění Informace, po víceméně vlažném zájmu o výstavu se po tomto výpadu již druhý den návštěvnost mimořádně zvýšila a denně chodilo na čtyři sta lidí. Ovšem dorazil i rozhořčený korespondenční lístek. Citujeme z něj i s chybami: „Požádáme kultuenísekci ONV nebo KNV, aby udělala v tomto pořádek a ty nedoučené řemesníky poučila o umění. Když to nepomůže, zavoláme si vyšší inštanci […] Velice by nás potěšilo, kdybyste svým vlivem zkrátili onu ‚výstavu rodokmenů‘.“
Nicméně Ščepichinovo plivnutí bylo již za hranou i pro stranický tisk, a tak Blahoslav Černý v týdeníku Kulturní tvorba, vydávaném Rudým právem, 29. srpna píše o výstavě víceméně pozitivně. „Chápu, že většina kritiků zrozpačitěla,“ začíná Černý, „protože psát o Mikuláši Medkovi a Janu Koblasovi se může zdát z oficiózního hlediska nežádoucí. Avšak faktem, který nikdo nepopře, je skutečnost, že právě tato výstava měla daleko největší návštěvnost z podniků tohoto druhu na českém severu v poslední době. A že sem jezdili zdaleka, ba až z Prahy – a ne z recese, snobství nebo touhy po exkluzivitě. Má to své příčiny. O nefigurativním umění se u nás ‚zasvěceně‘ hovoří, ale nikdo je nezná. […] A teď Tepličtí vystavují dva z mladých, kteří pochopitelně nemohou mít punc Františka Kupky – a tudíž být shovívavě přehlédnuti jako on před rokem v Písku – a kteří jdou nesporně proti ztrnulosti i konvenci a hledají po svém.“
Aby to Praze nebylo zbytečně ke škodě
Důležité je, že se autor ve stranickém periodiku – uvádí Nešlehová – „neváhal za výstavu postavit, a dokonce se ohradil vůči kritice severočeského tisku“. A pokračuje opět Černý: „Trapné a nebezpečné je však, jak daleko zašel ve svém psaní teplický týdeník Směr. Obžaloval zcela v intencích falešného směšování pojmů – v ideologické oblasti tak nebezpečného – oba vystavující z narkomanie, válečného šílenství a označil je div ne za osnovatele hrůz, beznaděje a utrpení. […] A přitom jasně vidíte, že zejména Medek usiluje o něco nového, kvalitativně odlišného umělecky i lidsky. Že tu jste svědky seriózního a každým coulem malířského vyjádření nových pocitů, nových myšlenek, které chtě nechtě mají co dělat s naší dobou, s naším životem.“
A na rok 1963 zní překvapivě i závěrečná slova Černého recenze (a obrany): „Teplický počin by rozhodně neměl zůstat opuštěnou vlaštovkou. Administrativními opatřeními nelze korigovat rozvoj umělecké tvorby. A to naše společnost nechce. Boj o nové musí být sveden čestně na kolbišti, kam sice nebudeme pouštět neumění nebo zrůdy, ale kde nicméně musí mít své místo každý vážný a umělecky odpovědný pokus. Proto bych také nebránil před kvalitními výstavami tohoto druhu ani Prahu, aby jí to nebylo zbytečně ke škodě.“
Navzdory Černého přání, aby se podobné „kvalitní výstavy“ konaly i nadále, byla o rok později výstava Imaginativní malířství 1930–1950, již připravili pro Alšovu jihočeskou galerii na Hluboké nám již známí kunsthistorikové Šmejkal a Linhartová, krajským národním výborem včetně již vytištěného katalogu zakázána a doprovodná publikace Hlasy bez rámů šla do stoupy. A nebyl to jediný takový případ.
Začalo to fotografiemi
Prvotním impulzem chebské galerie zrekonstruovat teplickou výstavu z roku 1963 bylo objevení obsáhlé fotodokumentace z teplické expozice, již pořídil Jiří Hampl.
Ředitel Galerie výtvarného umění v Chebu Marcel Fišer celou mozaiku doplňuje – v roce 1969 v Chebu koupili rozsáhlou Koblasovu plastiku Velký zázrak (je skutečně velká, na výšku má dva a půl metru), umělec sám byl přitom již od dubna 1968 v emigraci. Nadlouho skončila v depositáři, v expozici se objevila až po roce 1989, ovšem omylem „čelem ke zdi“. V roce 2023 ovšem teplické muzeum připomnělo textem původní výstavu a doprovodilo jej amatérskou fotografií, na níž je Koblasova plastika orientována správně, „čelem do sálu“. A poté, co se Fišer setkal s Nešlehovou, domluvili se, že právě v Chebu by měla být významná teplická výstava připomenuta. A to co možná nejautentičtěji.
Samozřejmě některá díla se již nepodařilo dohledat, jsou tedy nahrazena podobnými, duch ale zůstává. A to včetně Koblasova řešení prostoru, s oním „masivním břevnem“ se sochami Králů královen. Díla již tehdy zralých umělců Medka a Koblasy (plastiky, ale také oleje) jsou vystavena vedle sebe v jedné velké symbióze a jsou provázena zvětšeninami Hamplových fotografií. Může tak vzniknout iluze srpna 1963 v Teplicích. Jak bylo naznačeno v dobových recenzích, oba umělci skutečně hledali nové cesty. Důležité přitom je, že je i nacházeli.
Poklidně to nejde
V katalogu k nynější výstavě jsou otištěny rovněž texty Koblasy a Medka, v nichž se lze přiučit, jak tito umělci přistupovali k tvorbě. Koblasův komentář je psán expresivněji, básničtěji, ostatně tak je i zalomen, zatímco Medek se vyjadřuje „střízlivěji“, analytičtěji.
Koblasa píše: „Volím materiál formát eventuálně metodě se podřizuji při práci to si ji vynutí“. O pár řádek dále prozrazuje, co jej pohání: „vymlátit to ze sebe vymlátit to z toho vyhnat to ze sebe beze zbytku (jinak se toho nelze zbavit) poklidně to nejde nikdy zřídkakdy bezbolestně“. A konstatuje, že „věci vznikají jen ve chvílích vyrovnání kdy vnitřní tlak je silnější vnějšího probourá ho a vymezí tak místo pro novou věc atd“.
Medek naopak uvažuje: „Je ‚něco‘ (událost). Toto něco je cílem mé cesty. Cesta je proces uskutečňování obrazu. ‚Něco‘ je vědomí či uvědomění si přítomnosti permanentní psychické události“. A dovozuje: „Obraz je výsledkem poznání, tedy modelem tohoto poznání.“
Výstava s příznačným názvem Zákazu navzdory je v Chebu k vidění do 20. září, od října se pak přemístí do pražského Musea Kampa.