Nešlo o vaši první expedici. Jak dlouho jste se na ni připravovali?
První nápad přišel před lety, kdy jsem přemýšlel o dalších lokalitách, kam by se dalo jet. Hlavně kvůli tomu, že do Ruska už to není možné. Před rokem jsem zvažoval další cesty a už měl jsem plán jet do Turkmenistánu.
Začal jsem si dělat rešerše o tom, co se na území Turkmenistánu z gulagů stavělo, a taktéž jsem si uvědomil, že se tam stavěl i Hlavní turkmenský kanál. Který ovšem, jak jsem později zjistil, vůbec na území Turkmenistánu nedošel, ale celý začal i skončil na území Uzbekistánu.
Dokončili pouhých sedm kilometrů, že?
Přesně tak. Máme zkušenosti z předchozích expedic na Sibiř, kde jsme zkoumali pozůstatky takzvané Mrtvé trati, což byla železnice mezi městy Salechard a Igarka. Byla to také monstrstavba, kterou osobně nařídil Stalin. A po jeho smrti se ukázalo, že to nemá žádný větší ekonomický ani strategický smysl, tak to zastavili a narychlo opustili.
Staveb, které byly zastaveny po Stalinově smrti, bylo víc. Například právě tento Hlavní turkmenský kanál. Taky šlo o velkou stavbu komunismu, která byla zahájena za velkého ohlasu sovětské veřejnosti. Vydali k tomu i poštovní známku. A pak se ukázalo, že stavět obrovský kanál pro velké lodi, který by spojoval Moskvu s Kaspickým a s Aralským mořem, vlastně nemá smysl.
Proč během tří let, kdy stavba běžela, postavili jen sedm kilometrů kanálu?
Stavěli nejdřív infrastrukturu – železnici. Vězňové gulagu začali také stavět zárodek města Tachiataš. Stavěli budovy a začali stavět i velkou elektrárnu, která tam stojí dodnes. A prokopali prvních sedm kilometrů. Jenže právě pak umřel Stalin a sověti si otevřeně přiznali, že taková megalomanská stavba nemá smysl.
Když jsme tam přijeli, zjistili jsme od místních lidí, že skutečně vědí, že se tam stavěl kanál. Říkali mu Stalinův kanál. A byl tam i tábor. Stáhl jsem pak odtajněné špionážní snímky CIA ze začátku 60. let, na kterých jsou stavby už tehdy opuštěného tábora vidět. Takže jsem tam vytipoval tři lokality a ty jsme verifikovali přímo na místě. Dvě už sice jsou zastavěné novou zástavbou, ale na třetí se to podařilo.
Když člověk čte například Jeden den Ivana Denisoviče, získá představu, jaké byly gulagy na Sibiři. Lišily se od nich tyto středoasijské?
Ve výsledku se podmínky zas tolik nelišily. Byla tam stejná zvůle, nesvoboda a otrocká práce. A samozřejmě, když v kolymských gulazích bylo minus 60 stupňů v zimě, což je jako šílená věc v tom pracovat, tak v Uzbekistánu bylo méně.
Nicméně je to zase pouštní oblast, což znamená, že v srpnu tam máte až 45 stupňů nad nulou a není kam se schovat. Takže je to zase opačný extrém. A v zimě tam taky mrzne. Klimatické podmínky jsou zkrátka extrémní a nejsou úplně ideální pro práci.
Dá se říct, kolik lidí zhruba v tomto gulagu zemřelo?
Obecně celkové statistiky pro celý systém gulagů za těch 40 let, kdy fungoval (1930–1960), mluví o desetiprocentní úmrtnosti. To znamená, že z nějakých 20 milionů vězňů jich zhruba dva miliony nepřežily. Za války ale byla úmrtnost takřka čtvrtinová. Počty pro tento konkrétní gulag ovšem neznáme.
V táboře byli i Poláci či Ukrajinci. Jak jste se to dozvěděli?
Tady se ukazuje, jak je důležitá badatelská práce na místě. Byla to ale i úplná náhoda a štěstí, že jsme tam potkali pamětníka. Respektive on se narodil až v roce 1971, ale jeho otec tábor pamatoval a svému synovi všechno vyprávěl. Ten syn, pan Kalmurat, říkal, že chodili hrát fotbal na hřiště v místech bývalého tábora a jeho otec si to nepřál a říkal mu: „Tam fotbal nehraj, trpěli tam lidi.“
Provedl ho po tom areálu, kde tehdy ještě nějaké z baráků stály, a říkal mu, co tam bylo původně – kde žili vězni, co se tam dělo, kde byla samotka, kde byla brána, jak se chovali strážní. Pověděl mu všechno, co věděl. A na pana Kalmurata to zřejmě velmi zapůsobilo, všechno si zapamatoval a skoro 50 let o tom mlčel – až do našeho příjezdu. To proto, že se ho na to nikdo neptal, nikdo o tom nebádal.
Baráky tam už nestojí, jsou vidět jen základy. V jediném domě, který tam zůstal, shodou okolností bydlí pan Kalmurat. Prý to byla strážnice.
A právě tatínek pana Kalmurata mu říkal, co to bylo za vězně. Byli to Rusové a také hodně hodně Poláků, Ukrajinců, Bělorusů a zmiňoval taky Němce jako válečné zajatce.
Žijí ještě další pamětníci tábora? Třeba bývalí vězni?
Možná by někde někdo mohl být. Pan Kalmurat nám říkal zajímavou věc, že když umřel Stalin a vězně propustili, někteří z nich tam zůstali žít. A mezi nimi byli i někteří němečtí váleční zajatci. Pamatoval si tak z dětství nějakého pana Schmidta, ke kterému jako malí kluci chodili a on jim ukazoval fotky z války, kde měl nacistickou uniformu. Prý pak odjel po roce 1990 po pádu Sovětského svazu zpátky do Německa. A takhle se odstěhovala většina lidí, co tam z té doby zůstala.
Kdo v táboře dělal dozorce? Místní lidé to nebyli, že?
Dozorci byli součástí speciálních sil kontrarozvědky NKVD. Byli to speciálně vycvičení vojáci, kteří dostali umístěnku v těchto krajích. Rozhodně to nebyli lidé rekrutovaní z řad místních.
Vězni kanál kopali dost primitivními nástroji. Musela to být strašná dřina, že?
Nejznámější z podobných staveb je třeba Bělomořsko-baltský kanál, který spojoval Bílé moře s s Petrohradem a kopal se ve 30. letech. Je z toho i hodně fotografií a filmových záběrů. A tam je opravdu vidět, jak statisíce vězňů kopou krumpáči, lopatami a na vozíčkách nebo nosítkách vynášejí zeminu ven.
Pracovali úplně bez techniky. Lidská síla vězňů se prostě zneužívala k úplně nejprimitivnější otrocké práci. Jak to bylo tady, úplně přesně nevíme. Pamětník říkal, že minimálně část kopali ručně.
Lze ještě dnes na místě najít stopy kanálu?
Na většině délky kanálu je dnes pořád alespoň strouha, možná spíš odpadní kanál široký metr až dva. Ale místy je vidět i celá šířka původního koryta, která byla sto metrů, aby tam mohly plout velké lodě. V současnosti je to někde využívané třeba k zavlažování polí, jinde je park či zástavba. V jednom místě z kanálu udělali koupaliště.
