Garáž, nebo chcete-li stodola, stojí v zelené části Buenos Aires, za domem, kde Antonella vyrůstala. Kdysi do ní její otec po práci zajížděl s nákladním autem. Kolem domu společně s dcerou vysazoval stromy, které dnes rostou před velkými okny jejího obývacího pokoje.
Antonelle bylo deset let, když její otec zemřel. O pět let později už přemýšlela o tom, že jeho starou garáž jednou promění ve vlastní bydlení. Nebyl to sen o velkém domě ani touha postavit si něco výjimečného. Bylo to místo, které pro ni mělo význam dávno předtím, než se do něj nastěhovala.
Související
Trvalo ale ještě mnoho let, než se k proměně skutečně dostala. Dnes je Antonelle 38 let, pracuje jako interiérová designérka a ve stodole žije s manželem, dvěma dětmi a kočkami. Z prostoru, kde kdysi parkoval otcův nákladní vůz, vznikl světlý dům otevřený zahradě.
Ze tmy do světla
Původní objekt měl s útulným bydlením společného jen málo. Byl velký a tmavý, s vysokým stropem, několika malými okny, kovovými vraty pro nákladní auto a průmyslovými světly. Na podlaze zůstala servisní jáma. Budova navíc chátrala tak dlouho, že si příroda začala brát prostor zpět. Rostliny prorostly dokonce pod některé konstrukční sloupy. Jejich kořeny poškodily velkou část podlahy, takže ji Antonella musela nechat udělat úplně znovu.
Největší proměna ale přišla jinde. Antonella chtěla do tmavého prostoru dostat světlo – a zároveň zachovat to, co pro ni bylo na místě nejcennější. Stromy. „Vždycky jsem si přála proměnit to tu v místo, kde budu mít přímé spojení s těmi stromy, které jsem jako malá s tátou vysazovala,“ říká.
Velká okna dnes proto patří k nejvýraznějším prvkům domu. Nejsou jen efektním architektonickým řešením. Za nimi začíná zahrada, kterou Antonella zná od dětství. Pak už přišly opravy střechy, okapů, zatékání a konstrukce, instalace vody, elektřiny a plynu, nové patro a nakonec podlahy, omítky, dveře a další detaily. Celkem dva a půl roku práce.
Když designérka staví sama pro sebe
Antonella nebyla jen člověkem, který přišel na stavbu zkontrolovat výsledek. Návrh interiéru i dispozice si vytvořila sama, každý den stavbu kontrolovala a do části prací se zapojila vlastníma rukama. Jedna z jejích oblíbených vzpomínek vznikla úplnou náhodou.
V den, kdy se měla betonovat podlaha v horním patře, dorazil zedník bez svých pomocníků. Na poslední chvíli ho nechali ve štychu. Antonella se proto pustila do práce s ním. Během dne se přidala její sestra, syn a soused. Z betonování se tak stala jedna z rodinných vzpomínek spojených se vznikem domu.
Rekonstrukci komplikovalo i to, že Antonella nechtěla všechno staré jednoduše odstranit. Některé věci naopak nechávala vstoupit do projektu podle toho, co se jí podařilo najít. Když například narazila na staré okno, které se jí líbilo, přizpůsobila mu projekt, i když mělo jiné rozměry, než původně plánovala. U vlastního domu si totiž dovolila něco, co u klientů běžně nejde. „Byla jsem sama sobě klientem, takže jsem chtěla do projektu nacpat úplně všechno, co se mi líbilo,“ přiznává.
Newyorský loft v zahradě
Výsledkem není dokonale sladěný interiér, kde má všechno své přesně určené místo. Odhalené cihly se tu potkávají s kovem a dřevem, průmyslový charakter se starožitnostmi a venkovské prvky s tím, co Antonellu dlouho fascinovalo – newyorskými lofty.
Související
A právě tahle směs dává domu jeho atmosféru. Nejdůležitější věci v něm ale nejsou ty, které by člověk našel v katalogu. Venku rostou stromy jejího otce, na zahradě jsou staré židle a lavice po prarodičích. V domě má zrcadlo Murano, které si její babička přivezla z Itálie, starý venkovský nábytek a zemědělské nástroje, které používali její prarodiče. Její otec kdysi prodával kamna na dřevo. Jedna z nich dnes stojí v obývacím pokoji.
Dům, který se mění se světlem
Největší obytný prostor tvoří otevřená kuchyně, jídelna a obývací pokoj. Přes den ho proměňuje světlo procházející mezi stromy. Večer slunce přes velká okna vrhá dovnitř oranžové odlesky. Antonella má ráda úplně jiné chvíle. Za úplňku pozoruje měsíc skrz okna, při bouřce zhasne a sleduje blesky. Někdy si jen sedne v jídelně s čajem a dívá se ven.
Právě kvůli těmto okamžikům se do domu nastěhovala ještě před jeho úplným dokončením. Chybí stále část podlah, některé obklady, vestavěný nábytek nebo další topení. Antonella ale nechtěla čekat na chvíli, kdy bude všechno hotové. „Prostě jsem cítila tak silnou potřebu tady být, že mě ta touha úplně převálcovala,“ popisuje.
Místo pro celou rodinu
S přestěhováním se změnil i život celé rodiny. Antonella dnes žije blízko své matky a sester, děti mají mnohem víc prostoru a rodina tráví více času venku. A stodola, která kdysi sloužila jednomu muži k parkování pracovního auta, dnes zvládne něco úplně jiného. Antonella v ní například uspořádala narozeninovou oslavu pro zhruba padesát lidí. Přesto pořád nejde o hotový projekt. Antonella dál přemýšlí, co změnit, co dokončit a kam co umístit.
Dokonce o celé proměně píše knihu. Možná proto, že pro ni rekonstrukce nikdy nebyla jen stavebním projektem. „Cítím, že jsem během toho procesu neproměnila jen stodolu v dům. Proměnila jsem se nějakým způsobem i já sama,“ říká.
Zdroj: Autorský článek