Když vypukla v létě 1914 „Velká válka“, pochodovali francouzští vojáci na frontu v červených kalhotách a modrých kabátcích a generálové plánovali průlomy jezdectva. Letadla byly křehké stroje ze dřeva a plátna, určené výhradně k průzkumu a znepřátelení piloti se ve vzduchu gentlemansky zdravili.
O čtyři roky později bylo bojiště k nepoznání. Zákopy, ostnatý drát, plyn, tanky, stíhací a bombardovací letadla. Útoky znamenaly posun o pár stovek metrů za cenu desetitisíců životů. A o vítězství rozhodovala stále více ekonomická kapacita zázemí a schopnost masově vyrábět ocel, munici a zbraně a dopravit je na frontu.
Po čtyřech letech to na Ukrajině vypadá podobně a zároveň úplně jinak. Neuvěřitelný technologický pokrok se mísí s návratem takřka do doby kamenné. Když sem přijel krátce po vypuknutí války na Ukrajinu, Kyjev se bránil útoku mechanizovaných kolon. Po čtyřech letech protíná celou zemi 1200 kilometrů dlouhá síť zákopů a Rusové útočí skupinkami o maximálně třech mužích. Průměrný ruský postup na klíčových úsecích Donbasu je pouhých 15 až 70 metrů za den, což je pomalejší tempo než u bitvy na Sommě v roce 1916.
Díky dronům je pohyb jakékoliv techniky či větší skupiny vojáků odhalen v reálném čase. Shromáždit velkou armádu k překvapivému útoku (jako v roce 2022) je dnes prakticky nemožné.
Před čtyřmi lety jsem viděl první drony v akci – běžné malé komerčně prodávané drony, které sloužily k průzkumu. Na jaře 2023 jsem v Časiv Jaru viděl v akci poprvé FPV „sebevražedný“ dron. Nyní drony ničí na vzdálenost 300 kilometrů mosty, zapalují rafinerie v Petrohradu, dopravují zásoby do první linie. Námořní drony vymazaly ruské lodě z Černého moře, pozemní drony řízené na dálku bojují bitvy jako roboti ze sci-fi filmů.
Když jsem v prvních letech války navštěvoval frontu, běžně jsme fungovali pár kilometrů za linií. Žít s vojáky tři, čtyři, pět kilometrů za frontou v opuštěných domcích ve vesnicích bylo přijatelné riziko. Ano, byli jste v dostřelu dělostřelectva, ale museli byste mít velkou smůlu, aby to padlo zrovna na vás. Dneska je smrtící zóna nejméně dvacet kilometrů od fronty nasycená drony natolik, že každý pohyb je okamžitě zaregistrován a během minuty jsou na místě útočné drony.
I díky tomu se drasticky prodloužila doba, kdy jsou vojáci na první linii. Na začátku války to byly dva tři dny. To doporučují i vojenští psychologové. V létě 2024 si mi vojáci na první linii stěžovali, že kvůli dronům jsou na frontě i celý týden bez vystřídání. O rok později to už bylo 14 dnů, ale pro vojáky alespoň – se značným rizikem – dojelo terénní auto, poté čtyřkolka a jen zhruba kilometr až dva šli pěšky.
Dneska jsou vozidla jako příliš snadný cíl vyloučena a je běžné jít pěšky deset až dvacet kilometrů několik dní, kdy se neustále skrýváte před drony. Na pozicích jsou vojáci měsíc, dva a někteří rekordmani dokonce i rok. Vystřídat je totiž lze jen za mimořádně špatného počasí, kdy drony nelétají, nebo s obrovským rizikem.
Není divu, že za takové situace se dobrovolníci na frontu nehrnou. Na začátku války byly vojenské správy obležené zájemci o vstup. Ještě v létě 2025 chodili muži do dobrovolnických útvarů, protože je armáda nebrala. Teď loví vojenská policie lidi na ulicích.
„V každém státě je jen určité procento vlastenců a to se časem vyčerpá,“ vysvětloval mi známý ukrajinský nacionalistický ideolog profesor Dmytro Korčinsky. A major Ivan Jablonski „Čupik“ mi o mobilizovaných vojácích po první takové zkušenosti řekl: „Pokud to přežijí, buď dezertují, nebo pochopí, že tohle je válka, a musíš zabít, nebo budeš zabit. A z některých se stanou dobří vojáci…“
A konečně, průmyslová základna. Válku totiž vyrábějí stroje, inženýři, technici a dělníci. Musíte toho vyrobit více a lepšího než nepřítel. Stejně jako Velká Británie s hrůzou zjistila v roce 1915, že nedokáže vyrábět dost dělostřelecké munice pro konflikt tak velkých rozměrů (tzv. Shell Crisis), zjistili totéž Ukrajinci, Evropané, ale i Rusové.
Ani ne dva roky války stačily na to, aby obě strany vystřílely obrovské zásoby munice z dob studené války. A protože továrny ani zdaleka nestíhaly reagovat dostatečně rychle na potřeby fronty, obrátili se Rusové na Severní Koreu a Ukrajinci, potažmo Evropané na zdroje ve třetím světě (skrze českou muniční iniciativu).
A také inovovali. Ukrajinci nahrazovali nedostatek těžkých zbraní a munice výrovou domácích dronů a raket. Ale to chce průmyslovou i lidskou základnu.
Jak napsala šéfka společnosti Fire Point, vyrábějící dalekonosné drony a rakety, Iryna Terechova: „Státy prohrávají války na bojišti mnohem méně často, než je prohrávají v institucích, laboratořích a na výrobních linkách deset let před jejich zahájením. Když země po léta nedostatečně financuje inženýrské vzdělávání, omezuje výzkum, ztrácí výrobní kompetence nebo si zvyká spoléhat na cizí technologie, postupně akumuluje strategický deficit. Ten se stává patrný až tehdy, když válka vypukne.“
