Rakoncaj začínal na pískovcích Českého ráje a postupně přidával vrcholky Tater nebo Alp. Poprvé se mu dostalo slávy roku 1977 po zdolání severní stěny Kalanky (6 963 metrů nad mořem). Prvovýstupy poté už provázely „Rakův“ celý život.
„Zajímaly mě prvovýstupy… Proč bych měl sbírat Everest?“ vysvětloval horolezec, který na vrchol nejvyšší hory nikdy nedosáhl.
Rakoncaj si ve svých komentářích servítky nikdy moc nebral. Rád si třeba bral na paškál moderní způsoby horolezectví, ze kterého se stala masová, komerční záležitost.
„Od mých časů se lezení v Himálaji totálně změnilo. Šerpové udržují trasy fixních lan, kterými stoupají komerční expedice. V naprosté většině se leze s kyslíkem. Klienti, kterých jsou tisíce, mají luxusní servis. O vše se starají šerpové. V základním táboře jsou restaurace a bary, což je z mého hlediska absolutně nepřijatelné. Už nedochází k dobývání hor, ale k turistice na fixních lanech, kde se pohybuje třeba 50 či 100 lidí,“ zlobila se česká legenda v rozhovoru pro Aktuálně.cz.
Roku 1983 už mu byly evropské vrcholy příliš malé, proto se vydal společně s italskou expedicí zdolat vrchol druhé nejvyšší hory K2. Výprava byla nakonec úspěšná, bez problémů se však neobešla.
„Bivak s Agostinem (italský horolezec), to byl zážitek na celý život. Už bych to nikdy nechtěl prožít,“ vzpomínal po letech Rakoncaj na „přenocování“ pouhých padesát metrů pod vrcholem legendárního velikána.
O tři roky později se na vrchol K2 vrátil a stal se tak prvním člověkem v historii horolezectví, kterému se ji podařilo zdolat dvakrát.
„První byla klasická expedice. Mimo Evropu jsme byli čtyři a půl měsíce. A cesta severním pilířem byla náročnější. Poslední úsek se jde bez lan, má sklon až šedesát stupňů. To vše nad výškou 8000 metrů. V Abruzziho pilíři jsou zbytky po starých expedicích, orientace je tam daleko jednodušší. Dokonce jsem tam tehdy lezl bez cepínu,“ srovnal obě výpravy.
Následovaly další osmitisícovky – Lhoce Šar (1984), Broad Peak (1986), Annapurna (1988), Manáslu (1989), Čo Oju (1990), Šiša Pangma (1990) a Nanga Parbat (1992). Na přelomu 80. a 90. let lezl jako profesionální horolezec v barvách mezinárodního týmu L’Esprit d’Equipe.
Nejvyšší horu světa Mount Everest se mu nikdy zdolat nepodařilo. Pokoušel se o to třikrát, v roce 1988 ho od vrcholku dělilo dokonce pouhých 200 metrů. Ani jednu z výprav však Rakoncaj nepodnikl s pomocí kyslíkových bomb.
„Je to totální degradace. Kdo vylezl Everest s kyslíkem, tak jej prakticky nevylezl,“ pronesl Rakoncaj na adresu těch, kteří zdolali osmitisícovku s použitím kyslíku.
Rak, jak se mu přezdívá, vystudoval sice strojní průmyslovku v Jičíně, nyní je však majitelem rodinné firmy Sir Joseph, která se zaměřuje na výrobu spacích pytlů a dalších potřeb pro horolezce.
I když se mohou Rakoncajovy úspěchy považovat za legendární a on sám patří k těm nejlepším horolezcům historie, smysl života hledá jinde.
„Horolezectví jsem nikdy nestavěl na první místo jako jediný smysl života – tím pro mne byla, je a bude moje rodina a všechno, co s ní souvisí,“ řekl Rakoncaj.
