První prokazatelná velká pandemie moru propukla v 6. století našeho letopočtu, nemoc však existovala tisíce let předtím. Její DNA vědci nalezli například v přibližně pět tisíc let starých ostatcích ze Švédska. Někteří badatelé proto zkoumají, zda mor nepřispěl k úpadku některých pravěkých evropských společností.
Ve 14. století př. n. l. zasáhla těžká epidemie Chetitskou říši, která ovládala rozsáhlé oblasti dnešního Turecka a severní Sýrie. Zemřeli dva panovníci a král Muršili II. podle záznamů na hliněných tabulkách prosil Bohy, aby pohromu zastavili. Historici této události říkají chetitský mor. Nevědí ale, zda šlo skutečně o nákazu bakterií Yersinia pestis, která způsobuje mor.
První doložená morová pandemie začala roku 541 po Kristu ve východním Středomoří. Byzantský historik Prokopios popsal její postup z egyptského přístavu Pelúsion. Na jaře roku 542 nemoc dorazila do Konstantinopole. Hustě osídlené město s rušným přístavem nabízelo nákaze ideální podmínky. Blechy infikovaných hlodavců ji pomáhaly šířit mezi obyvateli.
Prokopios líčil tisíce mrtvých denně a těla, která nikdo nestíhal pohřbívat. Jeho čísla zřejmě přehánějí, rozsah katastrofy je však nezpochybnitelný. Mor vyvolával horečky a bolestivé otoky mízních uzlin, nejčastěji v tříslech a podpaží.
Bez léčby dýmějová forma zabíjela značnou část nakažených. Při napadení plic nebo krevního oběhu byla ještě nebezpečnější. Nakazil se i císař Justinián I., ale přežil.
Desítky milionů obětí
Nemoc se rozšířila po východním Středomoří, Evropě a severní Africe. V dalších dvou stoletích se opakovaně vracela. Kolik lidí zemřelo, nevíme. Starší odhady hovoří o desítkách milionů obětí, současní historici ale upozorňují na nedostatek spolehlivých záznamů.
Druhá pandemie, známá jako černá smrt, udeřila ve 14. století. Výzkum DNA z roku 2022 ukázal na oblast dnešního Kyrgyzstánu jako na místo, odkud černá smrt začala svůj pochod světem.
Po Hedvábné stezce pak nemoc pronikla k Černému moři. Roku 1347 se dostala na lodích do Středomoří a během několika let zachvátila velkou část Evropy.
V roce 1348 zasáhla Itálii, Francii, Španělsko i Anglii. Města přicházela o obrovské množství obyvatel. Vedle dýmějového moru se objevovala plicní forma, která se šířila infekčními kapénkami, a septikemická forma, při níž bakterie napadala krevní oběh. Bez moderní léčby znamenaly obě mimořádné nebezpečí.
Černá smrt připravila během několika let o život desítky milionů lidí. V některých evropských regionech zemřela třetina až polovina obyvatel. Přesný celkový počet obětí dodnes neznáme.
Pandemie, která trvala staletí
Mor zasáhl také české země. Dříve historici soudili, že se jim první velká vlna do značné míry vyhnula. Archeologické nálezy z Kutné Hory však naznačují vážnější dopady.
Nákaza se navíc stále vracela. V letech 1679 až 1680 udeřila v českých zemích znovu a podle historických údajů připravila jen v Praze o život kolem 12 tisíc lidí.
Evropu dál sužovaly také epidemie v Londýně v letech 1665 až 1666, Marseille v letech 1720 až 1722 a Moskvě v letech 1770 až 1772. Druhá pandemie tak netrvala jen několik let, ale celá staletí.
Nákaza morem přitom rozvracela i společnost. Falešné zprávy obviňovaly Židy z otrávení studní a úmyslného šíření nemoci. V řadě měst následovaly pogromy a masakry.
Nedostatek pracovních sil zároveň proměnil hospodářství i běžný život. Města začala důsledněji kontrolovat hygienu i příchozí obchodníky. Z tohoto období pochází také systém karantén: italské quaranta giorni znamená čtyřicet dní izolace.
Třetí pandemie začala kolem roku 1855 v čínské provincii Jün-nan. Parníky, železnice a světový obchod umožnily bakterii překonávat obrovské vzdálenosti. Roku 1894 mor zasáhl Kanton a Hongkong. Odtud pronikl do Indie, Afriky, Evropy, Austrálie i Ameriky.
Pandemie v Indii
Nejhůře dopadla britská Indie. V roce 1896 nemoc propukla v Bombaji a během následujících desetiletí zabila v Indii více než deset milionů lidí. Koloniální úřady prohledávaly domy, izolovaly nemocné a omezovaly cestování. Někdy dokonce bouraly obydlí. Tvrdé zásahy však vyvolávaly odpor a nedůvěru místních obyvatel.
Pandemie ovšem přinesla i zásadní vědecké objevy. Roku 1894 lékař Alexandre Yersin izoloval původce moru. V roce 1898 Paul-Louis Simond prokázal význam blech při přenosu nákazy. Bakteriolog Waldemar Haffkine mezitím v Bombaji vyvinul jednu z prvních morových vakcín. Jeho laboratoř později distribuovala miliony dávek.
Od 40. let 20. století začali lékaři používat účinná antibiotika. Třetí pandemie postupně slábla a kolem roku 1960 skončilo její rozsáhlé celosvětové šíření. Vyžádala si přibližně 12 až 15 milionů obětí.
Mor však nezmizel. Bakterie dodnes přežívá mezi divokými hlodavci a jejich blechami. Nákazu hlásí například Demokratická republika Kongo a Madagaskar. Lékaři dnes dokážou mor léčit antibiotiky, pokud zasáhnou včas. Nemoc, která po staletí zabíjela miliony lidí, tak zůstává mezi námi. Na rozdíl od našich předků už ale víme, jak proti ní bojovat.