Velkolepý projekt Titanic: Výstava artefaktů v Praze se pro enormní zájem o měsíc prodlužuje. Co návštěvníky tak táhne? Vypravili jsme se tam a i jako skeptici musíme uznat: atmosféra vás pohltí dokonale.
Na loď jsme vstoupili s palubním lístkem skutečného cestujícího Hudsona Allisona, skrze jehož osud jsme kráčeli celým příběhem.
Přežil?
A co jeho rodina?
Třpyt zlatých let před katastrofou
Třicetiletý Kanaďan Hudson Joshua Creighton Allison byl v Evropě pracovně a při té příležitosti vzal manželku se dvěma maličkými dětmi. Pro cestu domů si vybrali Titanic. Jako člen představenstva průmyslového podniku si mohl dovolit to nejlepší a cestovali 1. třídou. Spolu s nimi se nalodili i jejich čtyři noví zaměstnanci, které si ve Skotsku najali.
Aby byl obrázek tehdejší doby úplný, projdete si v úvodu výstavy první roky nového milénia krok za krokem: v Římě měla premiéru Tosca, Albert Einstein formuloval speciální teorii relativity, podprsenka získala patent a v Anglii založili fotbalovou Chelsea. První roky 20. století byly fascinující doba a Titanic měl být završením průmyslové revoluce. Každý o něm mluvil, každý se na něj těšil.
Luxus, který šokoval i bohaté
To, co na palubě čekalo vyvolenou společnost, doslova bralo dech. O luxusu svědčí fakt, že druhá třída na Titaniku odpovídala první třídě na mnohých jiných lodích. A v relativním komfortu cestovala i třetí třída: mnozí na Titaniku poprvé viděli splachovací záchody a vodu z kohoutku.
Rodina Allisonových si užívala kavárny, pánský kuřácký salón i vyhřívaný bazén. Tohle všechno přibližují artefakty vylovené přímo z vraku, od nářadí přes nábytek či oblečení až po nádobí, i fotografie, modely, repliky a filmové animace.
V osudný večer 14. dubna 1912 hrály k večeři valčíky a panovala dobrá nálada. My jako návštěvníci na zdech čteme příběhy lidí zasažených největší katastrofou své doby, od slavných Guggenheimů po chudé vystěhovalce toužící po americkém snu. Jejich osudy se blíží ke kritickému bodu.
Ledová sprcha uprostřed oceánu
Zatímco Allisonovi večeří, všichni tušíme, že teď bude přituhovat. A to doslova. Cestou z jídelny se dočteme, že kolem večeře bylo na vnějších palubách cítit prudké ochlazení, my teď ale projdeme rovnou do strojovny, v níž hučí parní stroje a vše je ozářeno plamennou červenou. I tady je znát, že Titanic měl být díky systému vodotěsných oddílů nejbezpečnější lodí na světě.
A pak to přijde. Osudný střet s ledovcem…
Je po půlnoci. Konstruktér Thomas Andrews po obhlídce škod už ví: potopení je matematickou jistotou. Na horních palubách zatím vylézají lidé podívat se, co to bylo za zvláštní otřes.
V jen lehce nasvícené místnosti si saháme na skutečný ledovec a za doprovodu zvuků skřípajícího kovu pročítáme vzpomínky přeživších. Vedle sledujeme polohu nejbližších lodí. Proč nepřiplul Californian? Proč to Carpathii trvalo tak dlouho?
Ticho po zkáze
Před animací zkázy lodi panuje mezi návštěvníky ohlušující ticho. Následně se symbolicky „potopíte“ k vraku. Rzí zčervenalá stěna někdejšího velikána, autentické snímky z ponorů k vraku i na nich zachycené artefakty leží přímo před námi. Lavičky, na kterých sto let nikdo neseděl. Talíře, ze kterých možná nikdo nikdy nejedl.
Mráz nám běhá po zádech ještě intenzivněji, když se dostaneme k velké ceduli, na níž jsou vypsaná jména všech přeživších i zemřelých pasažérů. Podle palubního lístku hledáme seznam první třídy a podle abecedy v přeživších najdeme pouze jméno ani ne ročního Trevora. Jeho matka Bess, dvouletá sestra Helen i otec Hudson zahynuli.
Nedalo nám to a doma jsme o rodině ještě dohledávali další informace. Helen byla jediným dítětem z první a druhé třídy, které katastrofu nepřežilo, její ani matčino tělo nebylo nikdy nalezeno. A Trevor? Ten tehdy sice smrti unikl, ale zemřel v pouhých 18 letech na otravu krve…
Zdroj: autorský text
