Píše se rok 2026 a fotbalový svět se musí znovu smířit s absurditou: čtyřnásobní mistři světa už potřetí za sebou chybí na dalším šampionátu. Itálie po porážce s Bosnou v baráži padla na úplné dno a její absence už dávno není náhodou, ale systémovým selháním.
Rozhodující duel přitom začal podle scénáře, který mohl naznačit návrat Italů na výsluní: rychlý gól, kontrola zápasu. Jenže pak přišel zlom – vyloučení, ztráta tempa a nakonec tradiční italská křeč.
„Pořád tomu nemůžu uvěřit,“ přiznal po zápase obránce Leonardo Spinazzola. „Je to obrovské zklamání pro všechny.“
Tenhle moment ale není příčinou. Je jen důsledkem.
Itálie už dávno neztrácí jen na hřišti, ale především mimo něj. Klíčový problém se opakuje roky: nedostatek talentovaných hráčů.
Respektive ne jejich absence, ale špatná práce s nimi. Kritici dlouhodobě upozorňují na to, že mládežnický systém nedokáže produkovat dost hráčů světové úrovně.
„Nedokázali jsme vychovávat mladé hráče a spoléhali jsme na cizince,“ zaznívá z prostředí bývalých reprezentantů.
Serie A je plná zahraničních fotbalistů a mladí Italové se často nedostanou na hřiště v klíčové fázi kariéry. Výsledek? Generace bez lídrů. Generace bez osobností typu Buffona, Cannavara nebo Pirla.
Další vrstva problému je strukturální. Italský fotbal dlouhodobě zaostává za Anglií, Španělskem i Německem v modernizaci. Akademie, infrastruktura, analytika – všechno se posouvá pomaleji.
Euro 2020, které Itálie senzačně vyhrála, bylo spíš výjimkou než potvrzením trendu. Maskovalo hlubší problémy, které se teď naplno obnažily.
A pak je tu samotná reprezentace. Nestabilita, změny trenérů, tlak. Trenér Gennaro Gattuso převzal tým v průběhu kvalifikace a snažil se hasit požár za pochodu.
Po dalším neúspěchu neskrýval emoce. „Omlouvám se fanouškům. Bolí to,“ řekl kouč po vyřazení.
Jenže ani trenér není hlavní viník. Itálie totiž v kvalifikaci na světový šampionát vypadla už potřetí v řadě – 2018, 2022 a teď 2026. To už není o jedné špatné generaci nebo smolném zápase. To je o systému, který přestal fungovat.
Symbolické je i to, jak k poslednímu vyřazení došlo. Tým, který byl kdysi synonymem taktické dokonalosti, nezvládl ani penaltový rozstřel. Dva neproměněné pokusy, zatímco soupeř byl stoprocentní.
Itálie navíc čelí i širšímu trendu moderního fotbalu. Talent dnes proudí jinam. Ekonomická síla lig, globalizace i „odliv“ hráčů s dvojím občanstvím oslabují tradiční velmoci. A právě Itálie patří mezi země, které tímto procesem tratí nejvíc.
Výsledek? Generace hráčů, kteří nikdy nezažili mistrovství světa. Tlak, který roste. A značka, která ztrácí lesk.
Kdysi byla účast Itálie na MS samozřejmostí. Dnes je to nedosažitelný cíl. A pokud se něco zásadně nezmění, nemusí jít o konečnou stanici. Spíš o začátek ještě hlubšího pádu.
