Je polovina září, trochu ospalé všední odpoledne, ale příjemně teplo. Na pivovarském dvoře v Chříči už je skoro pusto, protože zaměstnanci mají po směně a obecní život se přesunul o pár kroků dál, přes ulici do kavárny Zastávka. Před ní sedí místní, kolem si hrají děti a je tu cítit pohoda.
Na pivovarském dvoře nás vítá Petr Jakubíček, správce pivovaru a jeden z party přátel, která pivovar v roce 2009 koupila s cílem vybudovat sociální podnik.
Související
Pivovarská chasa
Chříč leží na severním Plzeňsku a kdysi patřila ke kulturním centrům regionu. Poslední dekády ale na tuhle část plzeňského kraje svět skoro zapomněl, mladí se ze vsi odstěhovali za prací a nakonec se zavřela i zdejší škola: nebyly tu děti, které by do ní chodily.
První písemná zmínka o pivovaru pochází už z roku 1567, ještě za první republiky tady rodina Konopáskových vařila kolem tisíce hektolitrů piva za rok, ale po roce 1948 areál dopadl stejně špatně jako spousta podobných staveb: sloužil místnímu JZD jako sklad a většina pivovarského zařízení skončila ve šrotu.
Petr Jakubíček a jeho přátelé ze spolku Propolis se ke zchátralému objektu i vaření piva dostali náhodou. „K pivu jsme měli vždycky kladný vztah, ale jen jako konzumenti,“ směje se.
VIDEO: Podívejte se na celou reportáž z pivovaru Chříč
Pivovar dali do kupy hlavně díky dobrovolníkům, kteří tu odpracovali tisíce hodin zdarma, pivo tu ale dnes vaří čtyři až pět profesionálních sládků. První várku uvařili v roce 2015.
Romantika na dřevo
Ve varně stojí přízemní stavba z cihel s litinovými dvířky topeniště, nad ním je stěna lehce ošlehaná sazemi. Na plošině nad topeništěm jsou dva celoměděné kotle o celkovém objemu deseti hektolitrů a obě jsou vyrobené tradičním postupem.
V Chříči navíc pod kotli stále topí dřevem. „Je to romantika a návrat do starých časů a taky to dává pivu trošku jinou chuť,“ vysvětluje Jakubíček. A jak v zápětí dodává, je to také další pracovní místo pro jejich zaměstnance.
Ti sami připravují dřevo na otop, sami přikládají a starají se i o další provoz: pracují jako řidiči, vaří v kuchyni, pomáhají v lahvovně, obsluhují. Loni pivovar zaměstnával 66 lidí, z nich 53 bylo se znevýhodněním.
A jak roky opakovaněš zdůrazňuje, už celý nápad pivovaru je postavený na tezi, aby si zákazníci kupovali jejich produkty proto, že jsou skvělé, a ne ze soucitu.
Dříve tu pracovali zejména lidé s mentálním postižením, chráněných pracovišť je ale v regionu málo a tak tu dnes pracují i lidé s tělesným hendikepem a prý se to dobře doplňuje.
Pidi pivovárek
Ve sklepě už ale na romantiku není místo, tady už je spousta nerezi, strojního chlazení, kompresorů. „Vypadá to tu trochu jako v ponorce,“ říká náš průvodce, zatímco se noříme do chladného prostoru a ochutnáváme jejich nealko Balanc natočené přímo z tanku.
Pivo tu kvasí v otevřených spilkách – nerezových kádích bez víka, na jejichž hladině stojí hustá pěna, pak dozrává v tancích.
Přes léto, v největší pivní sezoně, se pivo vaří skoro nepřetržitě na směny a přesto nezvládají uvařit tolik, aby pokryli poptávku. „Pořád ale jsme vlastně pidi pivovárek,“ říká se smíchem.
Pivovar vaří obvykle osm až deset druhů piva, která jsou k dostání na čepu v asi padesátce pražských podniků i na pár místech na plzeňsku – a pak samozřejmě jako lahvové, ať už na e-shopu, menších obchodech nebo podnikové prodejně v Praze.
Co přesně se tady vaří, se za těch deset let výrazně proměnilo. „Lidi se už nechtějí opíjet třináctkami či osmnáctkami, a raději si dají lehká piva jako je naše sedmička či osmička,“ říká Jakubíček.
Letos navíc prý raketově vzrostla poptávka po kraftových nealko pivech, které jsme ostatně ochutnali taky a na které jsme s fotografem měli jen slova chvály.
Pivovarská chasa
Unikátní je zdejší barokní sladovna, jejíž klenby si můžete prohlédnout při návštěvě bistra, které je otevřené o víkendech a v sezoně, kdy sem proudí víc turistů, ve všední dny funguje hlavně zmiňovaná Zastávka.
V prvním patře je už od roku 2013 Muzeum každodennosti, které představuje běžný život na venkově před desítkami let.
Mimo jiné tu visí velké barevné portréty zaměstnanců pivovaru od výtvarníka Františka Štorma, který pro pivovar vytvořil celou vizuální identitu.
Na tom si pivovar hodně zakládá: Štorm vycházel ze staré cedule s nápisem Chříčské pivo, kterou našli v pivovaru, a odvíjí se od něj i originální etikety.
Kde se pivo vaří, tam se dobře daří
Pivovaru se ale v Chříči povedla ještě jedna věc: v jinak polohou i občanskou vybavenosttí neatraktivní obci se začal díky komunitě zvedat počet obyvatel.
Ve vsi obnovili tradici masopustů, posvícení a pouti, starají se o kostel, vysadili ovocné sady, vyrábí dokonce vlastní cidre.
Nakonec tu otevřeli i školu Pivoňka, do které dnes chodí 80 dětí (a které sem rodiče vozí i z tak vzdálených měst, jako je Rakovník), v kavárně Zastávka jsou ke koupi farmářské produkty a i malé knihkupectví.
Související
Když odcházíme, pivovarský dvůr je už zcela prázdný, ale v Zastávce naproti se pořád sedí a lidé se baví, tak jako tomu na návsích bylo vždycky.
Zdroj: autorský článek, pivovarchric.cz, František Štorm