Prahu navštívil spisovatel Joe Hill, autor hororových románů Černá krabice či Rohy. Hill je držitelem řady ocenění a několik jeho textů se stalo předlohami pro filmy. V rozhovoru pro ČT popisuje svůj tvůrčí proces nebo pohled na horor a komiksy.
Napsal jste už spoustu příběhů – romány, povídky, komiksy. Je pro vás teď jednodušší, nebo naopak složitější přicházet s novými nápady?
Nápady jsou snadné. To je ta nejjednodušší část mé práce. Aspoň pro mě. Obvykle mívám jednou týdně dobrý nápad na povídku, román nebo komiks. Doma mám malou kartotéku naplněnou kartičkami s nápady. To uskutečnit je je těžké. Napsat povídku mi zabere měsíc. Román trvá něco mezi šesti měsíci a šesti lety.
Knihu NOS4A2, můj třetí román, mi trvalo napsat asi dva roky. Příběh vyžaduje víc než jen chytrý nápad. Chcete mít postavy, které si lidé mohou zamilovat a které působí reálně a živě. A pak je chcete protáhnout příběhem, který je vystaví vysokému tlaku a nezpomaluje.
Napsat něco, co se čte bez námahy, je ve skutečnosti hodně namáhavé. To je ale můj cíl. Chci, abyste dlouho do noci otáčeli jednu stránku za druhou. A pak, když ve dvě ráno konečně jdete spát, chci, abyste měli zlé sny.
Který hororový motiv je vám nejbližší?
Nizozemský spisovatel Thomas Olde Heuvelt, autor románu HEX, mluví o tom, že horor je jediný žánr, který je pojmenován podle emoce. Máme western, historickou prózu, science fiction… a pak je tu horor, tedy název pro něco, co cítíme.
Dobrý horor funguje jako bezpečné hřiště, na kterém můžete prozkoumávat myšlenky, které vás nejvíce trápí. Myšlenky o naší vlastní smrti a o tom, jaké by bylo jí čelit. O tom, jaké to je být pronásledován predátorem nebo trpět nějakou hroznou nemocí.
Horor se zabývá velkou otázkou: Proč se dobrým lidem dějí hrozné věci? Je to ten typ otázek, které provázejí lidské bytí a nad kterými musíme přemýšlet. Myslím, že je to užitečný žánr. Klade před nás výzvy a filozoficky nás vrhá do hluboké vody.
Je teď horor více součástí středního proudu než dříve?
Nacházíme se v novém zlatém věku hororu. Zvlášť v posledních patnácti letech jsme svědky jakési exploze pozoruhodných hororových románů, napsaných různorodou směsí autorů. Máme skvělé filmové horory, snímky jako Hodina zmizení, Backrooms, Neutečeš nebo Uteč. Zdá se, jako by každé tři měsíce vyšel nový hororový film, který diváky nezklame.
A ty zážitky v kinech jsou skvělé. Je na tom něco úžasného, jít na film a sedět v temnotě se dvěma stovkami cizích lidí. A pak, když se stane něco děsivého, všichni naráz vyjeknou, což je ohromná vlna energie, vlna uvolněného napětí. A o chvíli později se všichni zasmějí. Křik je vždy následován smíchem. Je pro mne fascinující, jak rychle přecházíme od hrůzy k radosti.
Rád se spisovatelů ptám, jaký mají vztah k filmovým adaptacím. Jak to máte vy? Chcete nad nimi mít kontrolu, nebo je vám to tak trochu jedno?
Mám adaptace rád. A měl jsem velké štěstí, že mnoho mých příběhů bylo převedeno do filmu nebo televizního seriálu. První byly Rohy podle mé druhé knihy. Hlavní roli ztvárnil Daniel Radcliffe.
Je to extrémně divný film. Začíná jako hororová komedie, pak se promění na tragickou romanci a pak na děsivý příběh o pomstě. Všechny tyto části jsou přítomné v jednom filmu. Nebyl to hit, ale má určitý kultovní status. A výrazně ovlivnil mou kariéru, protože pak následovaly další adaptace.
Z románu NOS4A2 vznikly dvě sezony televizního seriálu, který byl velmi strašidelný a efektní. Každá z adaptací je unikátní dílo. Od knih se různě liší, a tak je to v pořádku.
Já jsem svou verzi příběhu odvyprávěl, je na papíře a už se nikdy nezmění. Ale zajímá mne, co v ní vidí filmaři. Co je na mém příběhu zaujme natolik, že to chtějí ukázat na plátně. Zatím jsem nebyl zklamán. Dříve nebo později někdo natočí opravdový propadák, ale v tuto chvíli jsem spokojený a mám pocit, že mé knihy zrodily skvělé věci.
A co komiksy? Umožňuje vám tato forma něco jiného než romány a povídky?
Psaní románů je osamělá práce. Trávíte měsíce, někdy roky zavření v pracovně, zatímco mluvíte s hlasy ve vaší hlavě jako šílenec. Psaní komiksů je pro mne naopak způsob, jak se co nejblíže dostat pocitu, že jsem v rockové kapele.
Na komiksové sérii Zámek a klíč jsme pracovali přes deset let, nakonec vznikl i docela úspěšný hraný seriál. S Gabrielem Rodríguezem, výborným výtvarníkem z Chile, jsme teď nejlepší přátelé. Já jsem něco napsal a on to nakreslil ještě úžasnější, než jsem si vůbec představoval. A tím mě vyhecoval, abych do příštího scénáře vymyslel ještě něco lepšího. A tuhle hru jsme hráli roky.
Byla to pro mne jedna z nejvíce uspokojujících kreativních zkušeností. Gabriela miluju, jsme jako starý manželský pár, dokončujeme si navzájem věty. Dokonce navrhl můj svatební prsten. Takže psaní komiksů byla jízda. Pro teď jsem s tím skončil, ale věnoval jsem se tomu dekády a bylo to zábavné.
Horor je skutečně bohatý žánr a jeho autoři se stále obracejí ke klasikám, ať už jde o Drákulu Brama Stokera nebo dílo H. P. Lovecrafta. Někdy na ně navazují, někdy si z nich půjčují malé kousky, někdy je aktualizují. Co na tom zajímá vás?
Všechno, co jsem kdy napsal, vzniklo v rozhovoru s jinými knihami a příběhy. Nedávno jsem měl příležitost napsat příběh o Sherlocku Holmesovi. Měl jsem z toho velkou radost, protože když mi bylo třináct, přečetl jsem během tří měsíců o Holmesovi úplně všechno. Byl jsem naprosto posedlý Sherlockem Holmesem, Watsonem, Moriartym a psem baskervillským.
Myslím, že jsem tehdy chodil doma s dýmkou a v lovecké čepici. Naštěstí se nedochovaly žádné fotografie. Ale mít tu možnost přidat něco do tohoto příběhu, do této mytologie, bylo velmi naplňující. Bylo to jako dát dárek svému třináctiletému já.
Mé příběhy, a mám takové podezření, že to platí o všech spisovatelích, jsou určitou formou fanfikce. Každý spisovatel se snaží zachytit nějakou zkušenost, kterou zažil jako čtenář. Předat ten pocit, jaký měli, když poprvé četli Dalekou cestu za domovem, Kroniky Narnie nebo Hobita.