V Česku vystoupila americká hudebnice LP. Bezmála pěti tisícům fanoušků v hlavním městě představila nové album Room 12, které zčásti vznikalo také v Praze. Pětačtyřicetiletá LP se proslavila před deseti lety hitem Lost On You. S umělkyní hovořil redaktor ČT Petr Adámek. V rozhovoru LP mimo jiné mluví o emocích, které podle ní převládají na novém albu, o důležitosti tématu lásky v její tvorbě i o tom, že nyní sice nemá žádnou píseň v češtině, „ale kdo ví, třeba nějaká vznikne“.
Jak byste ze svého vlastního pohledu popsala podstatu svého nového alba?
Mám ho moc ráda, dělá mi radost ty písně zpívat. Vidím, že nové nahrávky fanoušky opravdu zasahují – každá jednotlivá skladba. A to je skvělý pocit. Potěšilo mě, když jsem nové věci zařadila mezi ty známé a oblíbené hity, protože jsem neměla pocit, že by lidé prostě jen čekali na ty ověřené hity, což je skvělé. Ty písně pro mě opravdu hodně znamenají. A myslím, že právě o tom umění je: tvoříte něco, protože to pro vás má význam. A doufáte, že díky společnému základu – díky soucitu, empatii a vzájemnému propojení – to lidé pocítí, přenesou si to do vlastních životů a dodají tomu ještě hlubší smysl.
Nahrávka mi na první poslech přišla velmi emotivní. Jaká konkrétní emoce podle vás převládá?
Řekla bych, že odpuštění a porozumění – z obou stran. Jsou to složité pocity, takže doufám, že jsem je vyjádřila správně. Když se lidem dívám do očí, zatímco zpívám, proudí to od nich ke mně zpátky. Takže se to snad podařilo.
Dotýkáte se mnoha podob lásky. Dokážete si vůbec představit, že tvoříte umění, ve kterém by láska nebyla ústředním tématem?
Ne. Připadalo by mi to prázdné. Možná to jiní dokážou, možná to tak dělají, ale já to mám jinak. Mám pocit, že i v úplně obyčejném dni – i když je zrovna těžký – je spousta lásky. Prostě si to nedokážu představit. Je to, jako kdyby člověk nemohl dýchat. Nevím přesně, co v lidech ty písně vyvolávají, ale doufám – a je to i mé poslání – že se dotknou něčeho hluboko v nich. Třeba když sedí v autě nebo kdekoli jinde, najednou to v nich něco rozechvěje, přiměje je k zamyšlení, vyvolá vzpomínku nebo třeba pocit silného, až dojemného souznění.
Značná část materiálu vznikala v roce 2024 v Česku. Jsou do alba promítnuté nějaké konkrétní okamžiky, události nebo zážitky?
Rozhodně, moje láska k mé partnerce kvetla, v té době jsme tak nějak zjišťovali, jak hluboké jsou naše vzájemné city. Na albu je třeba píseň s názvem „30 Second Chances“, která vystihuje moji touhu neopakovat chyby z minulosti. Chci tomu člověku ukázat svou lásku a odhodlání – a to tak silně, aby se cítil dobře, v bezpečí. A stejně tak opačným směrem.
Jaké děláte pokroky v češtině?
No, snažím se. (…) Čeština není zrovna snadná. Jazyky se mi neučí vyloženě těžko, ale ani úplně lehce – a čeština obzvlášť. Myslela jsem si, že je těžká třeba španělština, ale to jsem se mýlila…
Zatím nemám žádné české písně, ale kdo ví, třeba nějaká vznikne. Bude se jmenovat „Miluju“, „Láska“ nebo tak nějak. Určitě nějak jednoduše.
Existuje nějaké slovíčko, které jste se naučila a jste na to obzvlášť hrdá?
Třeba zrovna slovo „láska“. Když jsem začínala chodit s Ivetou, napsala jsem pro ni píseň, která se jmenovala „Láska“. Producent mi říkal, že ji musím dát na desku, mě ale připadalo, že ještě není úplně hotová.
Od vašeho celosvětového hitu „Lost on You“ uplynulo už deset let. Jaký k němu máte vztah dnes?
Miluju ji. Opravdu ji miluju. Vždycky jsem ji milovala. Neměla jsem žádnou křišťálovou kouli, abych věděla, co se stane, ale tahle píseň se stala vstupenkou do životů a srdcí mnoha lidí. Takže jsem za to ráda, přesně k tomu hudba slouží. Někdy mají lidé tendenci to obracet a ptát se: „Neomrzela vás už?“ Ale ne, vůbec. Je to požehnání a dar. Moc ráda ji zpívám lidem, protože se mi líbí, jak je to dojímá. Ráda pro ně zpívám všechny své písně, protože miluji dopad, který na ně mají. Takže ano, tu píseň budu zpívat dál. Nesnažím se nikomu diktovat, jak má mé umění vnímat. Prostě něco tvořím, vypustím to do světa a doufám v to nejlepší. A s láskou a otevřeností říkám: dělejte si s tím, co chcete.